ŘEŘICHA, Jan
Jan ŘEŘICHA (* 18. 5. 1947 Praha)
–
herec, divadelní režisér a manažer; syn filozofa Josefa Řeřichy (1901–1965), manžel scenáristky a spisovatelky Daniely Řeřichové (* 1950) a otec sochaře Jana Řeřichy (* 1975). Během studia herectví na DAMU hrál v Divadle za branou a ve studentském div. sdružení Radar. Po absolvování DAMU (1970) se připojil na jednu sezonu k zájezdové scéně Maringotka. Do stálého angažmá pak nastoupil v pražském Divadle Jiřího Wolkera (1975–87), které později řídil (1991–95) a transformoval na Divadlo na Starém Městě. Roku 1984 založil a vedl Pražskou hereckou společnost. Od počátku 90. let se zaměřuje na organizování kulturních a společenských akcí mezinárodního dosahu. Je majitelem agentury Pražská umělecká společnost, divadla Zrcadlo a ředitelem kulturního centra Modřanský biograf-Modřanská scéna. Ve filmu debutoval jednou z hlavních rolí vodáka-kormidelníka Lojzy Kemra v Gajerově sportovním příběhu
Neklidnou hladinou (1962). Do konce 60. let se mihl v epizodkách medika (
Znamení Raka, 1966), mládence růžolící dívky (
Spalovač mrtvol, 1968) a trampa (
Utrpení mladého Boháčka, 1969). V následujících desetiletích ho diváci vídali v okrajových i větších rolích, většinou v uniformách příslušníků VB (
Bouřlivé víno, 1976;
Jakub, 1976;
Což takhle dát si špenát, 1977), vojáků a pohraničníků (
Půlnoční kolona, 1972;
Boty plné vody, 1976;
Drsná Planina, 1979). Zahrál si také hodináře a později pumpaře (
Kdo hledá zlaté dno, 1974), dělníka v hospodě (
Dvacátý devátý, 1974), traktoristu (
Tam kde hnízdí čápi, 1975), mechanika (
Past na kachnu, 1978) a redaktora (
Romaneto, 1980). Po desetileté pauze se na plátně připomněl ve třech filmech, které vznikly na rozhraní politických změn. Kromě roličky muže v tramvaji v Mášově moralitě
Byli jsme to my? (1990) ztělesnil s
J. Walterovou rodiče hlavní hrdinky (
A. Miklíková) v podobenství Miloše Zábranského
Stavení (1990). V dětském fantastickém snímku
Bizon (1990) debutujícího Morise Issy propůjčil svůj hlas tajemnému tvoru, kterého malý hrdina (Adam Parma) symbolicky označuje – podle své zkušenosti ze zoologické zahrady – jako Bizona. Zatím naposled se na plátně objevil v epizodě Rážova historického filmu
V erbu lvice (1994). Ojediněle vystupoval na obrazovce, v inscenacích (
Jana Eyrová, 1972;
Píšťalka pro dva, 1974;
Hadač ze Saidovy zahrady, 1980) a seriálech (
Sanitka, 1984;
Chobotnice z II. patra, 1986;
Dreyfusova aféra, 1994) a věnoval se také dabingu.