V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŘEHÁK, František

František ŘEHÁK (* 4. 10. 1923 Nový Bydžov, okres Hradec Králové)herec; otec herce I. Řeháka. Vyrůstal v rodišti jako syn drobného živnostníka-kadeřníka. Díky matce, nadšené ochotnici, tíhl k divadlu už od klukovských let, kdy také hodně sportoval, miloval cirkusy a přitahovaly ho dramatické situace. Se základním vzděláním a zkušenostmi z amatérského divadla nastoupil profesionální hereckou dráhu těsně po osvobození ve Středočeském divadle v Mladé Boleslavi (1945–48), následně byl členem Městského oblastního divadla v Olomouci (1948–51), kam se opět vrátil roku 1959 po působení v Divadle pracujících v Gottwaldově. Olomouckému Divadlu Oldřicha Stibora pak již zůstal věrný až do odchodu na odpočinek (1988) s výjimkou let 1966–67, kdy přijal angažmá v pražském Divadle za branou O. Krejči (drban v Maškarách z Ostende, Čebutykin ve Třech sestrách, otec ve Slavíku k večeři). Z více než dvou stovek rolí, jimiž obdařil olomoucké obecenstvo, nutno vyzdvihnout smrťáka v Topolově Konci masopustu, Cabota v Touze pod jilmy, titulního hrdinu Gorkého hry Jegor Bulyčev a ti druzí, polonia v Hamletovi, Kenta v Králi Learovi, maršála v Bílé nemoci, Vávru, Buška, Bláhu a dědečka v Našich furiantech, šaška Vejražku ve Večeru tříkrálovém, rychtáře v Daňkově hře Dva na koni, jeden na oslu, Fjodora Burianova ve Vasiljevově hře Nestřílejte bílé labutě, Arsena Kazbegiho v Kavkazském křídovém kruhu, Hubbarta v Lištičkách Lilian Hellmanové, vévodu Štěpána v Noci na Karlštejně. V 70. letech uváděl s několika blízkými kolegy v Divadle hudby komorní hry, které také režíroval (Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Hodinový hoteliér). Počátkem 90. let hostoval v pražském Divadle na Vinohradech (Dohazovačka). Působení na mimopražské scéně a dosti specifický herecký typ byly zřejmě hlavními příčinami, proč jej televize a film dlouho opomíjely. Pro film ho objevil režisér Karel Zeman, v jehož fantastickém trikovém filmu Vynález zkázy (1958) hrál lodního důstojníka. Patřičně ho však zviditelnil teprve režisér J. Menzel, když mu svěřil roli abbého Rocha ve své vynikající adaptaci novely Vladislava Vančury Rozmarné léto (1967). Přestože šlo téměř o jeho film. debut, byl zcela rovnocenným spoluhráčem svým oběma vynikajícím a zkušeným partnerům: R. Hrušínskému v roli lázeňského mistra a V. Brodskému v úloze majora. S oběma herci se sešel i v následujících dvou filmech Menzela: jako fízl se mihl v hudební komedii Zločin v šantánu (1968) a v tragikomedii podle Hrabalových povídek Skřivánci na niti (1969) ztělesnil bývalého truhláře na nucené brigádě v kladenských ocelárnách. V autorském filmu J. Suchého, tragikomedii Nevěsta (1970), hrál otce osmnáctileté venkovské dívky Zdeny (M. Vančurová), která podlehla nesmyslné věštbě podvodného chiromanta, opustila domov a vyměnila svůj dosavadní klidný život za bláznivou honbu za štěstím. Rodičem jiné dospívající dívky, tentokrát městské, atraktivní kadeřnice Petry (J. Giergielová), byl i v Menzelově filmu Kdo hledá zlaté dno (1974). V 70. a 80. letech mu ještě několikrát připadla role otce dospívajících a dospělých dětí, jejímiž představiteli byli např. J. Jurištová (Noc klavíristy, 1976), S. Coufalová (Útěky domů, 1980) a I. Vyskočil (Má láska s Jakubem, 1982). Mezi partnerkami, s nimiž tvořil manželské a rodičovské dvojice, se vystřídaly B. Holišová (Kdo hledá zlaté dno, 1974; Útěky domů, 1980), J. Třebická (Matěji, proč tě holky nechtějí?, 1981), M. Myslíková (Hele, on letí!, 1984), V. Bublíková (Výjimečná situace, 1985). V kriminálním filmu D. Kleina Město nic neví (1975) se dočkal jedné z mála svých hlavních postav: majora ostravské bezpečnosti Kiliána, vedoucího pátrání po pachatelích tří trestných činů, k nimž došlo v jediném dnu. V komedii Na samotě u lesa (1976) režiséra J. Menzela, který projevil od samého začátku největší pochopení pro osobitý styl jeho herectví, se s chutí zhostil role vesnického zedníka Lorence, bezohledně těžícího z chalupářské horečky: sám nevezme cihlu do ruky, nechá se vozit na invalidním vozíku, popíjí jedno pivo za druhým a komanduje uštvané chalupáře, kteří mu za to platí deset korun za hodinu. Řehák se objevil i v dalších Menzelových komediích, tentokrát opět podle Hrabalových a Vančurových předloh: jako člen správní rady pivovaru Vejvoda v Postřižinách (1980), cestář ve Slavnostech sněženek (1983) a lesmistr Rychtera v Konci starých časů (1989) a živnostník Bieler ve smutné komedii Obsluhoval jsem anglického krále (2006). Z jeho hereckého potenciálu a typu začali stále častěji čerpat i jiní režiséři, kteří ho obsazovali do rolí lékařů, respektive primářů (Trnové pole, 1980; Všechno nebo nic, 1984; Skalpel, prosím, 1985), farářů (Božská Ema, 1979; Pohádka svatojánské noci, 1981), učitelů a ředitelů škol (Do zubů a do srdíčka, 1985; Prokletí domu Hajnů, 1988; Freonový duch, 1990). Ve filmech s výrobní a společensky závažnou tematikou, pojednaných „vážně“ či v satirické a komediální poloze, představoval akurátní, omezené a egoistické funkcionáře, úředníky, tajemníky, náměstky a vedoucí pracovníky, často v pozici nadřízených hlavním hrdinům: Čistá řeka (1978), Křehké vztahy (1979), Prodavač humoru (1984), Jako jed (1985), Dobré světlo (1986), Vážení přátelé, ano (1989), Nemocný bílý slon (1990) aj. Velkou a zajímavou postavu tohoto druhu mu nabídl režisér V. Drha ve svém celovečerním debutu Dneska přišel nový kluk (1981), kde jako tovární mistr Kalousek nedokázal najít dobrý pracovní, tím méně lidský vztah k mladému a svědomitému absolventu průmyslovky (M. Brodský). Jako moravský herec často spolupracoval s režiséry gottwaldovského studia. Jeho galerie film. postav obsahuje také úlohy autentických osobností: v životopisném snímku režiséra Štěpána Skalského o posledních dnech Karla Čapka Člověk proti zkáze (1989) ztělesnil spisovatelova bratra, malíře Josefa Čapka, a v komedii D. Kleina podle skutečné události Konto separato (1996) propůjčil svou tvář portrétu arcivévody Bedřicha Habsburského. I v pokročilém věku, kdy překročil osmdesátku a čelí zdravotním problémům, překvapuje úžasnou hereckou „kondicí“. Přesvědčil o tom např. v roli starosvětského majordoma Jana Willmera v Jařabově surrealistické černé komedii Vaterland – lovecký deník (2004). S velkým zpožděním se dostal k práci v televizi, kde se nejprve objevoval v inscenacích a filmech: Pasiáns (1969), Chladna zrána (1982), Restaurace (1983), Hrom do kapelníka (1983), Tichá domácnost (1986), To se ti povedlo, tatínku (1987), Případy pana Janíka (1990), Maestro (1990), Nejsem líná, jsem chudokrevná (1996), Arrowsmith (1999), Dědictví slečny Innocencie (2003), Boží duha (2007), Setkání v Praze, s vraždou (2008) a později také v pohádkách (O Nesytovi, 1994; Zlatník Ondra, 1995; O Držgrešlovi a Drždukátovi, 1997; O třech ospalých princeznách, 1998; O Ječmínkovi, 2002; Láska rohatá, 2009). Postupně se jeho účinkování v tv. studiích rozšířilo také na seriály (Stavy rachotí, 1983; Gottwald, 1986; Rodáci, 1988; Druhý dech, 1988; Přítelkyně z domu smutku, 1992; Detektiv Martin Tomsa, 1995; Draculův švagr, 1996; Manželská tonutí, 1996; Motel Anathena, 1997; Hotel Herbich, 1998; Stříbrná paruka, 2001; Černí baroni, 2003; Náves, 2006). Za své umělecké a kulturní zásluhy byl odměně Cenou města Olomouce (1998). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1994). Vzpomínkový bilanční medailon s ním natočil Jiří Šmíd pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010).

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!