V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŘANDA, Čestmír

Čestmír ŘANDA (* 5. 12. 1923 Rokycany, † 31. 8. 1986 Praha)herec; otec herce Č. Řandy ml. Maturoval na Vyšší průmyslové škole strojní (1944), během studia a pak i při zaměstnání v rokycanských kovohutích hrál v místním ochotnickém spolku, který si k pohostinským vystoupením zval také pražské herce. Po osvobození začal na radu J. Průchy studovat herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře a ještě jako posluchač účinkoval v Národním divadle. Po absolutoriu (1948) přijal angažmá v Krajském oblastním divadle v Plzni, kde působil, s výjimkou základní vojenské služby (1950–52), až do roku 1960. Stal se tu oporou zejména Pistoriova vedení činohry a příležitostně se věnoval i režii. Již zde dominovaly v jeho tvorbě dramatické role. Režiséra Luboše Pistoria následoval roku 1960 do pražského Ústředního divadla čs. armády, kde podal řadu vynikajících výkonů (např. biskup Arnesön v Ibsenových Nápadnících trůnu). Od roku 1966 až do odchodu na odpočinek (1984) byl členem činohry Národního divadla v Praze. Na naší první scéně se zařadil mezi představitele charakterních rolí, k nimž ostatně mířil od svých hereckých počátků. Byl pro ně disponován už typově: rozložitou, silnou postavou s výraznou, plasticky modelovanou širokou tváří a dutým, sytě hlubokým hlasovým témbrem. S vědomým realistické tradice vytvářel v kreativních proměnách úlohy komediální i tragické, role klasického repertoáru i současné hrdiny, postavy nejrůznějších charakterových vlastností, které nesly obvykle pečeť dychtivé životnosti, fyzické vitality a mimické živosti, role despotů i ublížených. Ovládal nejen postupy realistického portrétu a psychologické zkratky, ale i umění komediální nadsázky a karikatury. Šíři jeho hereckého rejstříku dosvědčují velké postavy shakespearovské (Julius Caesar, Maecenas ve hře Antonius a Kleopatra, Prubík v komedii Jak se vám líbí, Grumio ve Zkrocení zlé ženy, mnich v Mnoho povyku pro nic, Gloster v Králi Learovi), čechovovské (Andrej Protozov ve Třech sestrách, Astrov ve Strýčku Váňovi, Lopachin ve Višňovém sadu). Z ostatní světové tvorby klasické i moderní je třeba vyzvednout jeho ředitele ve Vzbouření v blázinci Lope de Vegy, řezníka z Dürrenmattových Novokřtěnců, Gilberta Folliota v Anouilhově Tomáši Becketovi, Montfleuryho v Cyranovi z Bergeracu. Mezi českými postavami pak vynikají baron Krüg v Bílé nemoci, Jakub Bušek v Našich furiantech a Sadílek ve Štěchově Třetím zvonění. Ve filmu, který mu nabídl bezmála šedesát vedlejších i epizodních rolí, hrál většinou padouchy, lidi morálně narušené, omezené, patolízalské, egoistické, sobecké, prospěchářské, kariéristické a podlé. Jednalo se zpravidla o naduté a halasné hodnostáře, vysoké úředníky, ředitele, velkopodnikatele, šlechtice a vojáky. Na plátně se poprvé objevil krátce po válce – v krátkém hraném filmu o odbojové činnosti české mládeže za okupace Rozhodující generace (1946), natočeném tzv. Dělnickým kolektivem v rámci tehdejšího Čs. filmového ústavu v režii dokumentaristy Antonína Görlicha. S delšími přestávkami následovalo několik spíše jen náhodných epizodních postav, jako byl krejčí Slavomír Mlejnek v Pušově středometrážním příběhu Krejčovská povídka (1953) a zedník v Balíkově dramatu Bomba (1957). K systematické práci v kinematografii se dostal až v 60. letech, kdy se začal objevovat ve velkých rolích významných filmů a režisérů. Vyšetřovatelem, kapitánem VB Chládkem, který s kolegy (J. PohanM. Holubář) vypátral pachatele dvou velkých krádeží, byl v detektivce M. FričeBílá spona (1960). Velkou charakterní roli regenta Valečského z Valče, který se marně spojil s katolickou církví reprezentovanou fanatickým knězem (M. Macháček), aby zamezil šíření pokrokových myšlenek prostého, ale velmi moudrého a zkušeného mlynáře (V. Vejražka), vytvořil v historické baladě F. Vláčila Ďáblova past (1961), natočené podle románu Alfréda Technika Mlýn v ponorné řece. Naprosto negativní postavou byl zbabělý a chlípný zástupce předsedy Rady starších v terezínském ghettu Ignác Marmulstaub, který za vzdorujícího Davida Löwenbacha (Z. Štěpánek) ochotně podepsal nacisty sestavený seznam židů určených pro transport smrti, v Brynychově obludné vizi utrpení židů za nacismu Transport z ráje (1962). Podobnou povahu měly postavy lékaře Emila Wienera v dalším Brynychově filmu z doby okupace A pátý jezdec je Strach (1964), kolaboranta Kroupy v Kadárově a Klosově válečném příběhu Smrt si říká Engelchen (1963), surového a bezohledného feldvébla Klotzberga v historickém dramatu M. Friče evokujícím události rumburské vzpoury Hvězda zvaná Pelyněk (1964), zrádného mohelnického děkana Winklera ve Vávrově historickém podobenství Kladivo na čarodějnice (1969) nebo arogantního hoteliéra Pancera v čs.-polském psychologickém dramatu režiséra Janusze Majewského Dvojí svět hotelu Pacifik (1975). Vedle těchto převážně negativních postav ve vážných a dramaticky exponovaných filmech vykreslil Řanda mnoho rolí, opět převážně záporných, komediálního charakteru. Patřil mezi ně ekonomický náměstek Hais v Podskalského komedii Einstein kontra Babinský (1963), hotelový kuchař a strýc titulního hrdiny Petra Kliky (V. Hašek) v Krškově Komedii s Klikou (1964), přihlouplý ministerský referent Tomeček v satirické komedii Z. Podskalského Bílá paní (1965), podvodný podnikatel a majitel bezděčně „zcizené“ vzducholodě Findejs v dobrodružném trikovém filmu Karla Zemana na verneovské motivy Ukradená vzducholoď (1966), šéf lupičské bandy František Jech v detektivní komedii [[FRIČ Martin|M. Friče]] Přísně tajné premiéry (1967), vedoucí samoobsluhy a šmelinář Kadeřábek v posledním filmu M. Friče Nejlepší ženská mého života (1968), úředník a odhalený šmelinář Alfons Drtílek ve veselohře Jaroslava Macha Přehlídce velím já! (1969), inženýr Houkal v satirickém filmu Václava Vorlíčka Bouřlivé víno (1976) a mnoho dalších. Do kategorii komických figur spadají dále lupič a saxofonista Milan Weyr v Machově kriminální komedii „Rakev ve snu viděti…“ (1968), záludný generál Omar Otis ve Vorlíčkově komedii „Pane, vy jste vdova!“ (1970), německý vodník Albert Bach ve Vorlíčkově fantastické komedii Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Kecal v Kašlíkově zfilmování Smetanovy opery Prodaná nevěsta (1975), zločinecký docent Mlejnek ve Vorlíčkově komedii Což takhle dát si špenát (1977) a postavy hostinských v pohádkách Honza málem králem (1976) a Princ a Večernice (1978). Často jeho postavy zastávaly vedoucí pozice v různých institucích, byl např. ředitelem cirkusu (Lidé z maringotek, 1966), banky (Muž, který stoupl v ceně, 1967), věznice (Lupič Legenda, 1972), chlapeckého internátu (Tajemství Ocelového města, 1978) a Národního divadla (Božská Ema, 1979). Od druhé poloviny 70. let se počet i význam jeho film. postav zmenšuje a celou filmografii uzavírá role viceprezidenta v dramatu režiséra Martina Hollého Zuřivý reportér (1987), který měl premiéru až po Řandově smrti. Nepřehlédnutelné byly jeho výkony také na tv. obrazovce v desítkách her, inscenací a pohádek, z nichž jmenujme aspoň tituly Kolotoč (1960), Začátek konce (1961), Tržiště senzací (1961), O korunu a lásku (1962), Půjčovna talentů (1964), Neviditelný (1965), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965), Voják Tanaka (1965), Navštívenka (1967), Odsouzený z Pinktownu (1967), Sedmero krkavců (1967), Křesadlo (1968), Maltézský sokol (1968), Mata Hari (1971), Zajatec šílenství (1971), Hotel Miramare (1972), Vychovatel (1972), Měsíční kámen (1973), Královské řádění (1974), Kosmas a paní Božetěcha (1974), Bouřlivá noc (1975), Kateřina zlé pověsti (1976), Ikarův pád (1977), Pastýřův dar (1979), Zmizení herce Bendy (1979), Starožitníkův krám (1980), Soud pana Havleny (1980), Nezralé maliny (1980), Tažní ptáci (1983), Tisíc mil pro tatřičku (1983), Tři cesty k domovu (1983), Adam a Eva (1984), Odhalení jednoho spiknutí (1984) a Případ Platfus (1985). Velmi frekventovaným hercem nejčastěji s obdobnými rolemi jako ve filmu byl i v seriálech (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Nejmladší z rodu Hamrů, 1975; Matka, 1975; Chalupáři, 1975; Arabela, 1980; Dynastie Nováků, 1982; Dobrá Voda, 1982; Létající Čestmír, 1984; Bambinot, 1984; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Zlá krev, 1986 a Panoptikum Města pražského, 1986–87). Jeho zvučný hlas nalezl široké uplatnění v rozhlase a dabingu. Věnoval se i autorské a dramaturgické tvorbě, napsal řadu skečů pro rozhlasové a tv. vysílání. Roku 1978 byl jmenován Zasloužilým umělce.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!