RŮŽIČKOVÁ, Helena
Helena RŮŽIČKOVÁ rozená Málková (* 13. 6. 1936 Praha, † 4. 1. 2004 Plzeň)
–
herečka; manželka herce
J. Růžičky a matka herce
J. Růžičky ml.. Její otec byl legionářský důstojník a matka úřednice. V dětství byla otcem cílevědomě vedena k jevištnímu vystupování; od svých necelých čtyř let navštěvovala soukromou baletní školu Heleny Štěpánkové a vystupovala v dětských rolích v Národním divadle (
Ptáčník,
Z pohádky do pohádky). Díky spojení s divadlem si tříbila i názor na film, který si zamilovala. Dokonce si zahrála jedno z Kudrnovic dětí v Čápově film. verzi
Babičky (1940) a mihla se i v Cikánově komedii
Z českých mlýnů (1941). Po ukončení základní školy váhala mezi medicínou a herectvím, ale nevhodný kádrový profil rodiny její studijní záměry zhatil. Nakonec absolvovala obor zubní laborantka na Vyšší zdravotnické škole na Alšově nábřeží a krátce pracovala v oboru. Touha po divadle ji však neopustila ani po dvojím neúspěšném pokusu o přijetí na DAMU. Působila jako choreografka v divadle v Mladé Boleslavi a jako jevištní technička v příbramském divadle. K herecké kariéře se dostala prostřednictvím filmu, kde se od poloviny 50. let objevila v bezmála stovce titulů. Dlouho však byla obsazována – zejména v komediích – do epizodních a vedlejších rolí bodrých a hubatých venkovských žen i rázovitých městských typů. Hrála družstevnice (
Spadla s měsíce, 1961;
Tři chlapi v chalupě, 1963;
Bílá paní, 1965), vesničanky (Místo v houfu, 1964;
Vrah skrývá svou tvář, 1966;
Trhák, 1980), dělnice (
Za pět minut sedm, 1964;
Škola hříšníků, 1965), masérky (
A pátý jezdec je Strach, 1964;
Dáma na kolejích, 1966), kuchařky (
Útěk, 1967;
Zabil jsem Einsteina, pánové…, 1969), hostinské (
Všichni dobří rodáci, 1968;
Kateřina a její děti, 1970;
Psi a lidé, 1971), prodavačky (
Pět holek na krku, 1967;
Zázračný hlavolam, 1967;
Naše bláznivá rodina, 1968;
Lucie a zázraky, 1970), ošetřovatelky (
Znamení Raka, 1966;
Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc?, 1969) i pacientky (
Bomba, 1957;
Naděje, 1963;
Dívka na koštěti, 1971), uklízečky (
Těch několik dnů…, 1968;
Zítra to roztočíme, drahoušku…!, 1976;
Co je doma to se počítá, pánové…, 1980), sousedky (
Třicet jedna ve stínu, 1965;
Ženu ani květinou neuhodíš, 1966;
Nejkrásnější věk, 1969) a různé příbuzné hlavní hrdinů, tetičky a švagrové (
Tony, tobě přeskočilo, 1969;
Ženy v ofsajdu, 1971;
Metráček, 1971;
Monstrum z galaxie Arkana, 1981;
Hořké léto, 1995) aj. Její korpulentní vzhled a s ním kontrastující pohyblivost, sytý smích jako projev neutuchajícího temperamentu a smyslu pro humor z ní postupně učinily oblíbenou komediální herečku. Širokou popularitu jí přinesla zejména film. postava rázné Heduš Homolkové, kontrastující jak zjevem, tak i rozhodným vystupováním s jejím vyzáblým a slabošským manželem Ludvou (
F. Husák), v Papouškově rodinné trilogii
Ecce homo Homolka (1969),
Hogo fogo Homolka (1970) a
Homolka a tobolka (1972). Další manželské a rodičovské páry vytvořila např. s
L. Kostelkou (
Zázračný hlavolam, 1967),
M. Štibichem (
Červená kůlna, 1968),
O. Velenem (
Kdo chce zabít Jessii?, 1966;
Kateřina a její děti, 1970) a
K. Augustou (
My tři a pes z Pětipes, 1971). V původně televizní a později i v kinech promítané Moskalykově adaptaci
Babičky (1971) hrála po boku
V. Rona mlynářku. V crazy komedii Václava Vorlíčka
„Pane, vy jste vdova!“ (1970) představovala sadistickou vražedkyni Fany Stubovou, jejíž mozek měl být poté, co bude popravena, s jejím souhlasem transplantován do postavy umělé ženy Evelyny (
I. Janžurová), což se ovšem podivnou shodou okolností nezdařilo. V prostřední povídce
Hry lásky z poetického triptychu
E. Schorma Psi a lidé (1971) byla partnerkou
J. Hlinomaze jako jeho uklízečka, modelka i milenka Zuzana. Nevyhnula se ani normalizačním opusům jako
O moravské zemi (1977), kde si zahrála tetku Křápčenu. Velkou roli jí svěřil slov. režisér Štefan Uher v psychologickém filmu
Kamarátky (1979), v němž ztělesnila uklízečku Vondrovou, matku jedenácti dětí, která se po rodinném rozvratu své zaměstnavatelky (
E. Zimková) ochotně ujala i jejích dvou dětí. S chutí a elánem přijímala úkoly v pohádkách, v nichž oblékala honosné kostýmy a měnila různé masky: jako kněžna Lotrinská (
Ukradená bitva, 1972), tlustá princova nápadnice Droběna (
Tři oříšky pro Popelku, 1973), trhovkyně (
Honza málem králem, 1976), čarodějnice (
O princezně Jasněnce a létajícím ševci, 1987;
Z pekla štěstí 2, 2001). Na Heduš Homolkovou navázala po letech divácky stejně úspěšnou postavou energické hlavy rodiny v Troškově trilogii vesnických komedií (
Slunce, seno, jahody, 1983;
Slunce, seno a pár facek, 1989;
Slunce, seno, erotika, 1991), kde však její družstevnice Škopková působí až příliš jednostrunně. Ještě podbízivěji vůči pokleslému diváckému vkusu vyznívá rozpustilá lidová komedie režiséra Milana Růžičky
Trhala fialky dynamitem (1992), ke které napsala se svým synem námět a vytvořili v ní ústřední sourozeneckou dvojici Heleny a Jiřího Karafiátových, kteří se rozhodnou podnikat v cestovním ruchu. Komickou dvojici už předtím vytvořili v trapné westernové parodii
Zpívej, kovboji/
Sing, Cowboy, sing (1981), kterou natočil ve studiu DEFA levicově orientovaný americký zpěvák a herec Dean Reed (od roku 1973 žil v NDR). Vedle vystupování na estrádách a besedách hojně účinkovala v televizi, např. v inscenacích a pohádkách
Šaty ze silonu (1961),
Sirka (1967),
Řeč o Puškinovi (1968),
Hrozné děti (1969),
Šest uprchlíků (1970),
Alfons Karásek v lázních (1971),
Lásky Emanuela Přibyla (1971),
Smyk na mrkvi (1978),
Silvestr svobodného pána (1979),
Kontrola nemocného (1979),
Historky z Ražické bašty (1979),
Objednaná vražda (1980),
Hořké léto (1995),
Jak se dělá opera (1996) a
Králův šašek (1997). Nepřehlédnutelná byla také v dlouhé řadě seriálů (
Eliška a její rod, 1966;
Hříšní lidé Města pražského, 1968–69;
Pan Tau, 1969–74;
Fantom operety, 1970;
Stříbrná pila, 1978;
Dnes v jednom domě, 1980;
Arabela, 1980;
Poručík Petr, 1981;
Návštěvníci, 1981–83;
Slavné historky zbojnické, 1985;
Panoptikum Města pražského, 1986–87;
Gagman, 1987;
O zvířatech a lidech, 1993;
Z pekla štěstí, 1999). Uznání jí však přinesly dvě role, jimiž důstojně završila hereckou dráhu: rázná lázeňská kuchařka Anna Urbanová v okupačním seriálu
K. Kachyni Vlak dětství a naděje (1985; za svůj výkon získala Cenu Českého literárního fondu) a záludná udavačka a zlodějka Helga ve vězeňském dramatu
H. Bočana podle předlohy Evy Kantůrkové
Přítelkyně z domu smutku (1993). Že je schopna zvládnout i velké postavy divadelní, dokázala úlohou hejtmanky v
Kačerově inscenaci Gogolova
Revizora v Činoherním klubu (1967). Náročný div. repertoár si vyzkoušela též během angažmá v Divadle Na zábradlí (1971–73). Navzdory zhoubné nemoci se v posledních letech Růžičková věnovala mnoha aktivitám, často spojeným s dobročinnými účely. Roku 1991 spoluzaložila Nadaci Slon. Roku 1996 neúspěšně kandidovala do Senátu jako nezávislá na kandidátce komunistů. Byla autorkou nebo spoluautorkou autobiografických knih
Ecce homo Helena Růžičková (1994),
Kuchařkou proti své vůli (1995),
A tak jsem šla životem (2000),
Zůstat člověkem aneb Vzpomínání Heleny Růžičkové (2000),
Helena na cestách aneb Thajský sen Heleny Růžičkové (2003) a
Deník mezi životem a smrtí I, II, III (2002–03). Její portrét přináší monografie Luboše Nečase
Helena Růžičková osobně (2009) a dokument Dagmar Smržové
Zpověď Heleny Růžičkové (2003) z cyklu společnosti Febio.
