V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

RACEK, Ilja

Ilja RACEK (* 24. 6. 1930 Praha)herec; otec televizního režiséra a ředitele ostravského televizního studia Ilji Racka (* 1950). Třebaže byl synem středoškolského profesora a po válce zemského inspektora, měl pověst problémového školáka a studenta. Učení hodně zanedbával, ale od dětství pilně navštěvoval biografy a divadla, náruživě četl zejména pokleslou literaturu a miloval loutkové divadlo. V mnoha těchto ohledech ho ovlivnil dědeček z otcovy strany – novinář, úředník a bohém s básnickými ambicemi Adolf Racek (1876–1947). Za okupace dělal výpomocného jevištního technika v divadélku Říše loutek, s kamarády provozoval o víkendech loutkovou scénu v Karlíně (v klubovně Dělnické tělocvičné jednoty) a „živé“ divadlo hrál v Lidovém domě na Pankráci. Odmaturoval na gymnáziu na žižkovském Sladkovského náměstí (v sextě se neúspěšně hlásil na konzervatoř a do Studia k E. F. Burianovi). Po válce začal studovat na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře, která byla v prvním ročníku zreformována na DAMU. Ještě před jejím dokončení, bez diplomové zkoušky (1950), nastoupil angažmá v Krajském oblastním divadle v Olomouci, kde hrál plných deset sezon (Eddie v Pohledu z mostu, Shakespearův Romeo a Hamlet, Starbuck v Obchodníkovi s deštěm). Roku 1960 odešel do Prahy, aby po šesti sezonách v Divadle E. F. Buriana (Alvaro ve Vytetované růži, Dürrenmattův Frank V., Vítězoslávek v Majakovského Sprše, Glumov v Ostrovského hře I chytrák se spálí) natrvalo zakotvil v souboru Divadla na Vinohradech (1966–90). Jen zcela výjimečně se objevil v rolích milovníků. U „Burianů“ Na poříčí se jeho herectví vyhraňovalo převážně ve veselohrách někdy až groteskního rázu, na Vinohradech se osvědčil ve velkých dramatických rolích rváčů a bouřliváků, sršatých chlapů, kteří chtějí zbořit nebo aspoň předělat svět, či naopak v hlubokých a psychologicky složitých postavách lidí životem zklamaných, nalomených, zakřiknutých, psychicky narušených. Hrál Shannona v Noci s leguánem, Magnuse Gabriela de la Gardie v Strindbergově Královně Kristině, doktora v Grandlehárně, Foltýna v dramatizaci Čapkova románového torza Život a dílo skladatele Foltýna, Jamese Tyrona v O’Neillově Měsíci pro smolaře, Čechovova Ivanova, hvězdopravce v Legendě o lásce, Makarova v Gorkého Barbarech, Graye v Hubačově Králi Krysovi, Golovina v Caru Fjodorovi, krále v Hamletovi. Hostoval v Divadle Na zábradlí (Na dně, Timon Athénský, pokoušení) a ve Viole přednášel pohádky pro dospělé (Na dobrou noc) nebo verše o lásce a víně (Romance o Karlu IV., Mělnické empromptu). Od roku 1990, kdy naplnil důchodový věk a opustil stálé angažmá, pokračuje v herecké práci i nadále. Spolupracuje s různými pražskými scénami, např. Divadlem ABC (Popel a pálenka, Veselé paničky windsorské), Divadlem Rokoko (Skřivánek), Divadlem v Řeznické (Důkaz) a Divadlem na Vinohradech (Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane). Jeho hlas s osobitou dikcí znají rozhlasoví posluchači z mnoha her a pohádek. Atmosféru film. natáčení poprvé zakusil už jako konzervatorista, když se mihl v komparsní roličce mladíka v Mánesu v dramatu M. Friče Návrat domů (1948). Plnohodnotnou úlohou byla až postava lékárnického synka Ludvíka Víky, do lesů zamilovaného spolužáka Jana Ratkina (E. Cupák) a vyzývajícího Ratkina na komický souboj v šrámkovské adaptaci Václava Kršky Stříbrný vítr (1954). Režisér K. Kachyňa mu svěřil klíčovou postavu ovčáka Janury, jehož záškodnickou činnost odhalí vlčák hlavního hrdiny, zamilovaného pohraničníka Pavla (E. Cupák), v dobrodružném snímku z výcvikového střediska psovodů Pohraniční stráže Ztracená stopa (1955). V závěrečné povídce poetického filmu Vojtěcha Jasného Touha (1958) představoval jednoho z dvojice mladých synů umírající maminky, bývalé učitelky Hynkové (A. Melíšková). Důležitým momentem jeho film. dráhy bylo setkání s režisérem Jaroslavem Balíkem. V psychologickém dramatu Zkouška pokračuje (1959) mu připadla ještě malá role div. herce, ovšem již v dalším filmu ho učinil hlavním protagonistou: v adaptaci Fučíkovy Reportáže psané na oprátce (1961) ztělesnil autentickou postavu komunistického novináře Julia Fučíka. Partnerkou v roli Gusty Fučíkové mu byla L. Švormová. Následovaly menší role v dalších filmech Jaroslava Balíka (Tarzanova smrt, 1962; Pět hříšníků, 1964) i jiných režisérů, např. Václava Vorlíčka: manžel titulní hrdinky (B. Holišová) v psychologickém příběhu Marie (1964) a kolega docentky Beránkové (D. Medřická) v comicsové parodii Kdo chce zabít Jessii? (1966). Normalizační kinematografie, stejně jako rozhlas a televize, ho z mimouměleckých důvodů dlouho záměrně ignorovala. V Sequensově Kronice žhavého léta (1973) vytvořil postavu lékaře Markova, který ze zištných důvodů zanedbá zdravotní opatření ve svém obvodu, a zaviní tak vážné onemocnění řady dětí. V psychologickém kriminálním filmu Ivo Tomana Vražedné pochybnosti (1978) ztělesnil sexuálně deviantního vraha, skrývajícího se pod pláštíkem nenápadného správce horské chaty. Závažnějších úkolů se dočkal teprve v 80. letech, kdy ho režiséři vyhledávali především pro postavy s překvapivými kontrasty, pro psychologicky složité, až patologicky exponované role lidí narušených, vymykajících se běžnému standardu. Často se jednalo o skeptické a cynické intelektuály, kteří se na úkor druhých snaží kompenzovat své duševní komplexy. Ve filmu H. Bočana podle Kostrhunovy novely Pytláci (1981) představoval v roli kůžkaře milence ženy opuštěné manželem (J. Hlaváčová) a ve Svobodově psychologickém filmu Schůzka se stíny (1982) vytvořil téměř bizarní postavu asistenta Molána, který se snaží všemi, často i málo čestnými prostředky odhalit tajemství nepřístupného Michala Slámy (R. Brzobohatý), pracujícího jako pomocná technická síla při archeologickém výzkumu. Na hranici skutečnosti a obludného snu byl i jeho patolog v Herzově sci-fi hororu Upír z Feratu (1981) a loďmistr Neuerburg v dobrodružném filmu Ivo Tomana Vrak (1983). S krutou ranou osudu, brutálním zavražděním svého syna, se vyrovnává Rackův architekt Ruml, který ve filmu D. Kleina Radikální řez (1983) připravuje asanaci cikánské čtvrti okresního města. Protihráče sebevědomé lékařky (J. Šulcová), prosazující na klinice progresivní operační metody, hrál v roli docenta Paulena v psychologicko-kriminálním snímku slov. režiséra Ľudovíta Filana V bludisku pamäti (1984). Pak se na plátně objevil ještě v několika malých úlohách: starší kočí Karel v Hanibalově Lásce s vůní pryskyřice (1984), majitel domu Pacovský ve snímku Martina Hollého na motivy Kischových povídek Lovec senzací (1988) a malostranský malíř Kryštof v Polišenského závěrečné povídce triptychu podle próz Karla Pecky Malostranské humoresky (1995). Od doby „živého“ vysílání ČST obohacoval svůj herecký rejstřík na obrazovce v nepřeberném množství inscenací, her a tv. filmů všech žánrů, z nichž jmenujme aspoň Chléb a písně (1960), Tržiště senzací (1961), Paní mincmistrová (1961), Putování Simona MacKeevera (1962), Vrah byl odsouzen po právu (1962), Nápadníci trůnu (1964), Záhadný pan Hyde (1964), Hoře z rozumu (1966), Matka (1966), Dreyfusova aféra (1968), Pařížský kat (1968), Souboj (1969), Hrabě Drakula (1970), Mata Hari (1971), Rozrušená země (1974), Starožitníkův krám (1980), Archimedův bod (1982), Netopýr (1983), Zjasnělá noc (1984), Bandité (1984), polom v bezvětří (1987), Honorární konzul (1991), Hodina obrany (1991), Zapomenuté tváře (1994), Tři blázni v jednom (1996), Srdeční slabosti (1996), Atentát na ministra financí (1998) a PF 77 (2003). Nejmenší diváci ho důvěrně znají z pohádek Princezna Pampeliška (1968), Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1977), O Honzovi a princezně Dorince (1985), Vltavská víla (1987), Zlatý ostrov (1989), Hvězdopravcův dar (1994), O Šedivákovi (1995), Stříbrný a Ryšavec (1998) a mnoha dalších. Nevyhýbal se ani účinkování v seriálech, jak dokládají tituly Hříšní lidé Města pražského (1968–69), Lékař umírajícího času (1984), Zlá krev (1986), Konec velkých prázdnin (1996), Dobrodružství kriminalistiky (1989), Na lavici obžalovaných justice (1998), Četnické humoresky 2 (2003), Strážce duší (2004) a Náves (2005–06). V 90. letech uváděl v ČT střihový pořad Trocha šafránu z televizního archivu. Vzpomínkový bilanční medailon s ní natočila Alena Činčerová pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (2000).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!