V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

PUCHOLT, Vladimír

Vladimír PUCHOLT (* 30. 12. 1942 Praha)  – herec a lékař. Jako školák začal hrát dětské role ve filmu. Po dokončení gymnázia se rozhodoval mezi studiem medicíny, herectví a jazyků. Pro humanitní vzdělávání však neměl vhodné kádrové předpoklady, neboť jeho otec, bývalý advokát s vlastní prosperující praxí, skončil po roce 1948 jako nádeník a topič. Když nebyl přijat ani na DAMU, vyučil se spojovacím mechanikem v Tesle Karlín. K dalším hereckým zkouškám, při kterých již uspěl, ho obětavě připravoval L. Pešek. Po absolvování DAMU (1965) hrál dvě sezony v pražském Činoherním klubu, jehož poetika a inscenační styl, mající blízko k estetice film. nové vlny, plně korespondovaly s jeho autentickým, bezprostředním herectvím. Ačkoliv na jevišti nevytvořil mnoho rolí, každá z nich získala nádech legendy, ať už to byl Halibut v Menzelově inscenaci O’Caseyho frašky Pension pro svobodné pány, titulní hrdina ve Smočkově burleskní komedii Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho nebo Chlestakov v Kačerově nastudování Gogolova Revizora. Obdobné pozice dosáhl svými kreacemi na poli kinematografie, která ho navíc přiblížila celému světu. V době největších úspěchů a popularity, kdy ho kritika i diváci shodně považovali za nejslibnější herecký talent nastupující generace, k překvapení mnohých zcela rezignoval na uměleckou dráhu. Nejen únava, společenské a politické tlaky, jimž byl neustále vystavován, ale hlavně touha pomáhat nemocným lidem byla hlavním důvodem jeho odchodu do Velké Británie v červnu 1967. Nejprve se živil uklízením bytů a mytím výloh. Díky doporučení respektovaného film. režiséra Lindsaye Andersona, s nímž se spřátelil při natáčení filmu Lásky jedné plavovlásky, vystudoval s vyznamenáním medicínu na univerzitě v Sheffieldu (1968–1974). Sedm let pak působil jako dětský lékař v Anglii a od roku 1981 v Kanadě (1981–82 a od 1985 v Torontu, 1982–85 v severokanadském North Bay), kde dodnes pracuje jako šéflékař novorozeneckého oddělení torontské nemocnice a zároveň provozuje soukromou pediatrickou praxi. Ve filmu debutoval jako desetiletý hoch spolu se svou mladší sestrou Jarmilou v dětském příběhu režisérů Matějovského a Slavíčka Konec strašidel (1952). Následovala řada dalších, tu větších, tu epizodních chlapeckých rolí, z nichž zasluhují jmenovitě zmínit aspoň mladičký fotoamatér (jeho otce hrál V. Trégl) v Makovcově veselohře ze života svazarmovských parašutistů Návštěva z oblak (1955), žák Chocholka ve veselohře O. Lipského Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (1955), hokejový rozhodčí v dětském filmu Čeňka Duby Brankář bydlí v naší ulici (1957), zámečnický učeň v Blumenfeldově detektivní komedii Kasaři (1958), kominík a učeň ve dvou povídkách čapkovského filmu O věcech nadpřirozených (1958) J. Krejčíka, Cyrilek Bureš v Novákově družstevnické moralitě Žalobníci (1960) a výrostek ve Valáškově Malém Bobšovi (1961). Ty všechny patřily k velmi nesmělým Pucholtovým hereckým začátkům. K nečekanému obratu došlo roku 1963, kdy byl oceněn Čestným uznáním na VI. dnech krátkého filmu v Karlových Varech za roli „chuligána s podmínkou“ Tondy Zemánka v tv. filmu Jiřího Sequense Šestý do party (1962). Téhož roku rozpoznal půvab jeho přirozeného herectví začínající režisér M. Forman a obsadil ho do role nedisciplinovaného hudebníka kolínské dechovky Vládi v první části filmu Konkurs (1963) nazvané Kdyby ty muziky nebyly. Zde se také poprvé Pucholt setkal s nehercem J. Vostrčilem v roli přísného kapelníka. Forman zhodnotil jeho herecké kvality i ve svých dalších filmech, díky nimž pronikl do mezinárodního povědomí. Nejdříve to byla úloha pomaleji myslícího zednického učně Čendy Semeráda, kamaráda titulního hrdiny (L. Jakim), v polodokumentaristickou metodou natočené komedii Černý Petr (1963). I když se jednalo o vedlejší, diametrálně odlišnou postavu od titulní postavy mladičkého učně v samoobsluze, některé jeho scény (na plovárně, na taneční zábavě s mistrem, setkání s Petrovým otcem, opět s J. Vostrčilem, při vracení vypůjčené dvacetikoruny) dodnes rezonují svou hereckou bezprostředností. Totéž platí i o jeho kreaci v hořké komedii Lásky jedné plavovlásky (1965), kde hrál lehkovážného klavíristu zájezdové skupiny Mildu, který se při účinkování na taneční zábavě v malém městě seznámil s plavovlasou dělnicí Andulou (H. Brejchová) a strávil s ní noc (nezapomenutelná „nahá“ scéna s roletou). Netušil, že po lásce hladovějící dívka se do něho opravdu hluboce zamiluje a přijede za ním do Prahy, kde teprve z nepříjemného rozhovoru s jeho rodiči (M. Ježková a J. Šebánek) pozná, že se opět zmýlila. Protikladem tohoto svůdnického typu byla úloha charakterního milovníka romantických rysů v dnes již klasickém muzikálu L. Rychmana Starci na chmelu (1964), příběhu lásky samotářského a hloubavého studenta Filipa a jeho sličné spolužačky Hanky (I. Pavlová), jejichž citové vzplanutí na chmelové brigádě má pro oba osudové následky. Po psychologické stránce zajímavou postavu sedmnáctiletého chuligána Jirky Kouby zvaného Žluťásek mu svěřil Ladislav Helge v dramatu První den mého syna (1964). Staršího dělníka, který se mu snažil v radosti nad narozením prvního syna pomoci z životní krize, hrál P. Kostka, Žluťáskovu slabošskou matku H. Kružíková a surového a bezohledného vůdce Žluťáskovy party L. Munzar. V Brynychově psychologickém filmu z vojenského prostředí Souhvězdí Panny (1965) mu připadla hezká postavička svobodníka Veleby zvaného Velebníček, staršího zdravotníka leteckého útvaru, který obětavě pomáhal při setkání mladé milenecké dvojice vojína Standy (J. Čáp) a jeho dívky (J. Obermaierová). Posledním filmem, v němž se před emigrací objevil na plátnech našich kin, byla veselohra J. Krejčíka Svatba jako řemen (1967). S J. Vostrčilem vytvořil dvojici příslušníků VB, vyšetřujících na malém městě případ údajného znásilnění prodavačky samoobsluhy slečny Haničky (I. Janžurová). Proti svému staršímu, klidnému, zkušenému a rozšafnému kolegovi vystupoval jako horlivý nováček, který pokazil, co jen mohl. V některých scénách přecházela komediálnost této postavy až do grotesky. Před kameru se Pucholt vrátil ještě dvakrát. Už jako student 1. ročníku medicíny vyhověl nabídce německého režiséra Petera Lilienthala, s nímž natočil v Berlíně historický film Malatesta (1969) o stejnojmenném italském vůdci londýnské anarchistické skupiny v roce 1910. Ztvárnění vedlejší role anarchisty Gardsteina mu vyneslo německou film. cenu. Po třicetileté pauze se pokusil nepříliš zdařile „vzkřísit“ jeho herectví režisér Vojtěch Jasný ve svém autobiograficky laděném poetickém snímku Návrat ztraceného ráje (1999). Pucholt v něm ztělesnil exulanta se symbolickým jménem Jan Poutník, režiséra a pedagoga newyorské umělecké školy, který se po čtvrt století vrací z New Yorku do rodného moravského městečka a přemýšlí o definitivním návratu, k němuž se však nakonec neodhodlá. Nejspíš ani samotný Pucholt již nezopakuje další herecký „comeback“. Jeho film. kariéra netrvala dlouho, nicméně výrazně obohatil škálu film. herectví 60. let minimálně tím, že přispěl k jeho zcivilnění svým spontánním, někdy až dojemně překotným projevem s přirozenou dikcí. Právě tím dodával punc věrohodnosti všem svým nedokonalým hrdinům, trochu neohrabaným, mnohdy váhavým a pochybujícím, někdy ale i roztomile vychytralým a poněkud sobeckým outsiderům, kteří v životě něco hledají a po něčem touží. Odzbrojovali svou bezelstnou upřímností, která nastavovala kruté zrcadlo ustrašené a prolhané morálce „socialistického“ Československa. Jeho složitý osud a vyhraněné názory přibližuje čtyřicetiminutový dokument Martina Slunéčka a Miloslava Šmídmajera Tři životy Vladimíra Pucholta (1996).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!