V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

PŘEUČIL, Jan

Jan PŘEUČIL (* 17. 2. 1937 Pardubice)  – herec; syn novináře, nakladatele a perzekvovaného politika Františka Přeučila (1907–1996), manžel hereček Š. Haničincové a Evy Hruškové (* 1952). Narodil se v Pardubicích, kde byl otec redaktorem místních novin. Rodina se záhy přestěhovala do Prahy. Lásku k filmu a potažmo k herectví u něho probudil už v dětství strýc, majitel pražského kina Bruska, a později jeho zájem o divadlo ovlivnil K. Höger. Roku 1950 byl jeho otec, před rokem 1948 poslanec Prozatímního národního shromáždění, odsouzen komunistickou justicí v procesu s Miladou Horákovou na doživotí (ve vězení strávil plných 15 let). Jako synovi vlastizrádce mu bylo odepřeno studium, „vinu“ svého otce mohl vykoupit jedině prací ve výrobě. Vyučil se dřevomodelářem v ČKD Stalingrad Praha Vysočany, kde začal hrát v amatérském div. kroužku. Maturitu se mu podařilo složit na večerním gymnáziu pro pracující. Až na druhý pokus byl přijat ke studiu herectví na DAMU. Po jejím absolvování (1960) byl nepřetržitě členem (1960–93) a načas i uměleckým šéfem (1982–87) Divadla Na zábradlí v Praze, s výjimkou vojenské prezenční služby v Českých Budějovicích (1960–62), kde hostoval v tamním divadle. Již tehdy začal směřovat ke specifice „divadla jednoho herce“. Později se k ní ještě několikrát vrátil. Jeho nejúspěšnějšími inscenacemi tohoto druhu byly Gogolovy Bláznovy zápisky ve Viole a Mrožkova Šetrnost (Cena Divadelních novin) v Divadle Na zábradlí. S oběma sklidil velký úspěch i v zahraničí. Na své domovské scéně vytvořil během třiatřiceti let desítky postav, z nichž zaslouží připomenout aspoň kapitána Čuřislava v Králi Ubu, pana Smithe v Plešaté zpěvačce, Josefa K. v Procesu, Shakespearova Timóna Athénského, doktora Ranka v Ibsenově Noře, Kalibana v Shakespearově Bouři, Chludova v Bulgakovově Útěku, Tondu v dramatizaci Hrabalových próz Bambini di Prage, polonia v Hamletovi, Medvěda v Gorkého Na dně, Menelaa v Ifigenii v Aulidě a v neposlední řadě figury z Havlových her Zahradní slavnost, VyrozuměníZtížená možnost soustředění. Po rozpadu souboru Divadla Na zábradlí působí od roku 1993 jako herec ve svobodném povolání: hostoval v Hudebním divadle v Karlíně (Někdo to rád horké, Anděl s ďáblem v těle, Řek Zorba, Klec bláznů, Viktor a Viktorie, Zvonokosy aj.), vystupuje v Divadle Metro, v poetických večerech ve Viole a pořadech Lyry Pragensis. Účinkuje na Pražském hradě v rámci Letních shakespearovských slavností (Kupec benátský), s nynější ženou Evou hraje divadlo pro děti v zájezdových představeních. Jeho doménou na jevišti byli nevyrovnaní jedinci, slaboši, poťouchlíci, vrahové, pomatenci a blázni. Také před kamerou si prakticky od počátku vysloužil svým fyzickým zjevem typové zařazení mezi představitele nesympatických postav: bezcharakterních milovníků, tvrdých mužů s pochybnou minulostí, úlisných padouchů nejrůznějšího druhu, hlavně však samolibých, sebevědomých a intrikujících elegánů a nadutých seladonů. Jeho častými tvůrčími prostředky jsou kontrast a nadsázka a důležitou výrazovou složkou podmanivě poťouchlý hlas, který je jako by plný zadržovaného vnitřního napětí. Ve filmu debutoval již jako posluchač DAMU roličkou ženicha v povídce Milenci z bedny z Vošmikova diptychu Hry a sny (1958) a vedlejší postavou mladičkého žokeje státního hřebčince Franty, soutěžícího s kamarádem Tomášem (R. Jelínek) o přízeň sličné trenérovy dcery Věry (J. Kasanová) v Polákově dobrodružném filmu Smrt v sedle (1958). Jinou vedlejší chlapeckou roli hrál v příběhu spartakiádní lásky trumpetisty strakonického studentského orchestru (J. Adamovič) k člence dívčího tanečního souboru z Uherského Hradiště (K. Chadimová) v Machově veselohře Valčík pro milión (1960). Ještě předtím však zahájil plejádu svých záporných charakterů epizodkou výrostka z party chuligánů na Petříně v psychologickém dramatu J. Krejčíka o delikventní mládeži Probuzení (1959). Hrál příslušníky VB, kriminalisty a jiné příslušníky policie (Zpívající pudřenka, 1959; Noční host, 1961; Zločin v dívčí škole, 1965; Flám, 1966; Smrt na černo, 1976; Temné slunce, 1980; Veronika, 1985; Kainovo znamení, 1989; Svatba upírů, 1993; Malostranské humoresky, 1995), v hudební komedii J. Menzela Zločin v šantánu (1968) byl naopak v roli artisty Ikaro Volanteho žárlivým vrahem, jehož zločin měli odpykat dva nevinní. V parodii O. Lipského „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970) představoval kreslíře comicsových seriálů Henryho, kterému dávala sličná novinářka Sabrina (J. Bohdalová) přednost před seriózním učitelem a básníkem Georgem Camelem (L. Lipský) tak dlouho, dokud se Georg nestal podezřelým ze série vražd. V Schulhoffově detektivce Vím, že jsi vrah… (1971) hrál nepříliš poctivého fotografa Sašu Rykla, který se nepravdivými výpověďmi zapletl do případu dvojnásobné vraždy. V trochu jiné poloze si tuto roli, tentokrát ovšem jako kadeřník Adonis, zopakoval ve filmu Zbyňka Brynycha Stíhán a podezřelý (1978). Ani v jednom z nich však nebyl vrahem. Tím se stal až v dobrodružném filmu V. Čecha Sedmého dne večer (1974), v němž vystupoval navenek jako poctivý pracovník na pile v pohraničním pásmu Tonda Randák, zatímco ve skutečnosti byl diverzantem a vrahem dvou lesníků, kteří odhalili jeho skrýš zbraní. Ve špionážním filmu téhož režiséra Akce v Istanbulu (1975) představoval jednoho z agentů zahraniční špionážní centrály, usilující o únos významného vědce chráněného čs. kontrarozvědkou. Ve třetím Čechově filmu, střihovém snímku V hlavní roli Oldřich Nový (1980), hrál v rámcovém ději příprav oslavného banketu v divadle Semafor roli režiséra. Úlohu seladona Bartoše, marně se snažícího svést osamělou učitelku Evu (J. Bartošové), dostal v hořké komedii J. Vošmikové Evo, vdej se! (1983). Podobnou, ale rozsahem větší a po psychologické stránce náročnější postavu playboye, ctižádostivého a bezcharakterního architekta Bartka, který se svými dvěma kolegy sabotuje práci mladého nadřízeného a sám si podvodným způsobem získá aspoň načas na jeho místo, vytvořil v psychologickém filmu slov. režiséra Vladimíra Kavčiaka Zbohom, sladké driemoty (1983). Z rodu nesympatických postav byl i jízlivý a samolibý docent anatomie Sejkora, který ve filmu D. Kleina Jak básníci přicházejí o iluze (1984) pronásledoval svou až nenormální přísností všechny studenty, zejména posluchače prvního ročníku včetně jednoho z dvojice hrdinů filmu Štěpána (P. Kříž). Příslušníci inteligence, nezřídka s vysokoškolskými tituly, jejichž úmysly a jednání byly čestné anebo zcela opačné, jsou v jeho filmografii poměrně hojně zastoupeni: lékaři (Zítra vstanu a opařím se čajem, 1977; Havárie, 1985; Dobří holubi se vracejí, 1988; Mezi námi přáteli, 2006), reportér (Což takhle dát si špenát, 1977), geolog (Ve znamení Tyrkysové hory, 1977), advokát (Pumpaři od Zlaté podkovy, 1978), soudci (Plaché příběhy, 1982; Konto separato, 1996), ředitele různých zařízení (Outsider, 1986; Silnější než já, 1990; Ještě větší blbec, než jsme doufali, 1994), inženýr (Veselé vánoce přejí chobotnice, 1986). Kromě detektivních příběhů a komedií byl často obsazován do kostýmních filmů z různých historických epoch a do pohádek, v nichž ztělesnil např. posla (Slasti Otce vlasti, 1969; Hry lásky šálivé, 1971), důstojníka (Tajemství Ocelového města, 1978), jezdce (Panna netvor, 1979), démonického převozníka (Deváté srdce, 1979), sukcentora (Putování Jana Amose, 1983), vraha (Oldřich a Božena, 1984), proradného rychtáře (Dva na koni, jeden na oslu, 1986), velitele stráže (Nesmrtelná teta, 1993), barona (Císařovy nové šaty, 1994), černokněžnického knížete (Šmankote, babičko, čaruj!, 1998), přísného jednookého velitele knížecího vojska (Princezna ze mlejna 2, 2000), faráře (Andělská tvář, 2002) a hospodského štamgasta (Máj, 2008). Portrét lidské zrůdy, neštítící se těch nejodpornějších brutálních metod týrání, vystihl v postavě velitele komunistické věznice Felixe Koníčka v politickém thrilleru s prvky fantastického hororu Klíček (2009). Díky výrazné fyziognomii si ho vybírají také zahraniční režiséři do filmů, které natáčejí na našem území: Blauäugig/Modrooký (1989), Stalingrad (1992), Mladý Mussolini/Il giovane Mussolini (1993), Nexus (1994), Schlafes Bruder/Bratr spánku (1995), Dívka tvých snů/Niña de tus ojos (1998) a další. Už od dob „živého vysílání“ ČST se pravidelně objevuje na tv. obrazovce, kde často spolupracoval se svou ženou Štěpánkou v mnoha dětských pořadech a hrál v pohádkách: Ebenový kůň (1971), Lesní žínka (1974), O Všudybylovi (1976), O líném Honzovi (1977), Vojáček a dračí princezna (1981), Darmošlap z Nemanic a princezna Terezka (1983), Perly a růže (1985), Vodník v pivovaře (1985), pouťová pohádka (1988), Princezna Slonbidlo (1990), Anička s lískovými oříšky (1993), Marie Růžička (1994), O princi Truhlíkovi (1995), Slavík (1996), O pyšném panovníkovi (1998) aj. Také dospělí diváci ho znají z bezpočtu inscenací a her, např. Šlechetný cowboy Sandy (1964), Matka (1966), Něžná (1967), Záhořanský hon (1968), Dlouhé odpoledne (1969), Manon Lescaut (1970), Alexandre Dumas starší (1970), Lidé na křižovatce (1971), Ctná paní Lucie (1972), Vilém Rozkoč (1973), posel dobrých zpráv (1976), Přitažlivost země (1978), Kvůli mně přestane (1982), Švédská zápalka (1982), Domeček plný koleček (1983), Odhalení jednoho spiknutí (1984), Území strachu (1986), Stačí stisknout (1987), Celý svět nad hlavou (1989), Ideální manžel (2001). Nelze opominout ani jeho seriálovou tvorbu, reprezentovanou tituly 30 případů majora Zemana (1974–79), Arabela (1980), Vlak dětství a naděje (1985), Slavné historky zbojnické (1985), Gottwald (1986), Rodáci (1987), Gagman (1987), Arabela se vrací (1990–93), Hříchy pro pátera Knoxe (1992), Lékárníkových holka (1996), Hospoda (1996–97), Pra pra pra (2000) a To nevymyslíš! (2005–06). Své interpretační schopnosti v mluveném projevu, které dlouhodobě kultivuje uměleckým přednesem, kreativně uplatňuje i před rozhlasovým a dabingovým mikrofonem. Právě na kulturu slova a deklamaci klade důraz ve své pedagogické činnosti. Dlouhá léta vyučoval na DAMU (1964–90), nyní vede kursy rétoriky pro manažery a přednáší na Fakultě dramatických umění Akademie umění v Banské Bystrici (1998–2007). S Vladimírem Kováříkem publikoval vzpomínkovou knihu Zloun (1997). Vlastní zpověď, odhalující klíčové mezníky jeho života, zachycuje dokument z cyklu 13. komnata (2006).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!