V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

PRCHAL, Bolek/Boleslav

Bolek/Boleslav PRCHAL (* 21. 10. 1898 Okříšky u Brna, † 19. 9. 1949 Praha)  – herec a divadelní režisér; manžel herečky A. Prchalové. Obecnou školu vychodil v Třebíči, kde také vstoupil na reálné gymnázium. V septimě narukoval a maturitu složil jako frontový voják. Nedokončil studium Vysoké školy obchodní a roku 1920 se připojil k Činoherní a operetní společnosti Josefa Burdy, odkud po pěti letech přešel na jednu sezonu do Českého divadla v Olomouci a pak hrál v Kladně (1926–30). Svou pražskou etapu odstartoval jako člen Osvobozeného divadla (1930–32), pak do počátku 40. let režíroval ve Velké operetě, Tylově divadle v Nuslích a Divadle J. Kohouta U Nováků. Za okupace působil ve smíchovské Aréně a holešovické Uranii. Po osvobození pomáhal budovat soubory pražského Divadla 5. května (1945–46) a Divadla pracujících ve Zlíně (1947–48). Necelou sezonu pobyl v Zemském divadle v Brně, aby poslední angažmá strávil opět v Praze na jevišti Divadla státního filmu (1948–49). Jeho nejvlastnějším oborem byly lidové postavy, často morousovití dobráci, které podával střídmými realistickými prostředky se smyslem pro jejich rázovitost, s vynalézavou drobnokresbou a přesnou charakterizací. Ve filmu byl jako herec silného, hlubokého hlasu a široce sdělného realistického projevu vyhledávaným představitelem žánrových figurek, jichž se zmocňoval s imponující jednoduchostí a přirozeností. Atmosféru film. natáčení poprvé okusil v menší úloze gymnaziálního profesora ve Vančurově a Innemannově dramatu Před maturitou (1932). Středoškolského pedagoga si zopakoval posléze v komedii Prosím, pane profesore! (1940). Do roku 1945 hrál v šedesáti filmech různých žánrů a uměleckých hodnot. Často nosil uniformy strážníků a četníků (Ideál septimy, 1938; Dceruška k pohledání, 1940; Poslední Podskalák, 1940; Nebe a dudy, 1941; Těžký život dobrodruha, 1941; Paklíč, 1944; Prstýnek, 1945; Ves v pohraničí, 1948) nebo střežil zákony jako policejní inspektor (Bílá vrána, 1938; Vandiny trampoty, 1938; Muž z neznáma, 1939; Provdám svou ženu, 1941; Valentin Dobrotivý, 1942; Bláhový sen, 1943). Dalšími frekventovanými profesemi, které před kamerou vykonával, byli taxikáři a řidiči osobních a nákladních aut (Andula vyhrála, 1937; Kdybych byl tátou, 1939; Tulák Macoun, 1939; 13. revír, 1946), políři na stavbách (Velká přehrada, 1942; Karel a já, 1942; U pěti veverek, 1944), řezníci (Pozdní láska, 1935; Naši furianti, 1937) a sluhové (Barbora Hlavsová, 1942; Experiment, 1943). S přehledem ztvárňoval typy z různých sociálních a společenských vrstev městského i venkovského prostředí, jak dokládají role čeledína (Jarčin profesor, 1937), advokáta (Svět, kde se žebrá, 1938), podomka (Hvězda z poslední štace, 1939), ředitele operety (Veselá bída, 1939), vrátného na nádraží (Konečně sami, 1940), plavčíka (Artur a Leontýna, 1940), klenotníka (Pelikán má alibi, 1940), šafáře (Poznej svého muže, 1940), havíře (Druhá směna, 1940), hostinského (Paličova dcera, 1941), sedláka (Pražský flamendr, 1941), městského zřízence (Přednosta stanice, 1941), továrníka (Roztomilý člověk, 1941) a radního (Městečko na dlani, 1942). Z této plejády postaviček zaslouží vyzdvihnout rozvážného zahradníka Kozla v Cikánově komedii Příklady táhnou (1939), šafáře Dražila, otce hlavní hrdinky (M. Glázrová) melodramatu V. Kubáska Dvojí život (1939), upjatého a nekompromisního sluhu u Záhorských Jana ve veselohře M. Friče Eva tropí hlouposti (1939) a otce septimána Kulíka (L. Pešek) v komedii M. Friče Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Znárodněná kinematografie nepřinesla žádnou změnu v rejstříku a velikosti jeho film. rolí, nadále tak pokračoval v zavedené linii drobných portrétů, kterých vytvořil něco přes dvě desítky. Opět hrál řezníka (Průlom, 1946), sedláka (Velký případ, 1946), četníka (Ves v pohraničí, 1948), hostinského (Zocelení, 1950), správce na statku (Žízeň, 1949), a zejména dělníky a řemeslníky (Hrdinové mlčí, 1946; Případ Z-8, 1948; Léto, 1948; Pan Novák, 1949; DS-70 nevyjíždí, 1949; Revoluční rok 1848, 1949). Právě v těchto úlohách se zvlášť zřetelně ukázalo, že lidovost Prchalových kreací se pojila s ideovou průbojností podmíněnou komunistickým uvědoměním.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!