V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

BROUSEK, Otakar

Otakar BROUSEK (* 28. 9. 1924 Krhanice, okres Benešov, † 14. 2. 2014 Praha)herec; manžel tanečnice a herečky Luky (Ludmily) Rubanovičové (* 1936), otec herců O. Brouska ml. a J. Brouskové. Pocházel z rodiny tesaře a později četníka. Odmalička v něm maminka, nadšená ochotnice, pěstovala lásku k recitaci a divadlu, jemuž se ochotnicky věnoval už na gymnáziu v Českém Brodě. Po maturitě chtěl jít studovat na konzervatoř, ale byl nacisty totálně nasazen. S profesionální průpravou na jevišti začal bezprostředně po válce, nejprve v Městském divadle v Kladně (1945–46) a pak už výhradně na pražských scénách, kde prošel Studiem Národního divadla (1946–48), Městským divadlem pro mládež (1950–51) a Realistickým divadlem (1951–52). Členství v Burianově Armádním uměleckém divadle – D34 (1952–59) ovlivnilo jeho vztah k uměleckému přednesu. Od roku 1959 patřil přes čtyři desetiletí k hereckým oporám souboru Ústředního divadla československé armády, respektive Divadla na Vinohradech, kde vytvořil na sto dvacet rolí klasického i současného repertoáru světových dramatiků (Hon na čarodějnice, Julius Caesar, Caesar a Kleopatra, Maškaráda, Tartuffe) i českých autorů (Matka, Maryša, Loupežník, Král Krysa, Hlasy ptáků). Jeho kultivovanému herectví byla blízká jak tragická a tragikomická poloha, tak psychologicky komplikované intelektuální typy, jež dokázal obdařit i vzácnou schopností ironie a sarkasmu. Nebyly mu však cizí ani ryze komediální postavy, i když jeho humor byl spíše suše anglického vycizelovaného ražení, často spojený se smyslem pro slovní pointování situace. Za celoživotní mistrovství v oboru činohra obdržel Cenu Thálie (2004). Ve filmu začínal koncem 40. let epizodkami dělníků a řemeslníků (Malý partyzán, 1950; Racek má zpoždění, 1950; Akce B, 1951), a především jako spíkr dokumentárních i hraných filmů (např. Florenc 13,30, 1957; Dařbuján a Pandrhola, 1959). Ačkoliv mu na plátně nebylo dopřáno tolik význačných rolí, překypuje jeho filmografie – čítající kolem čtyřiceti titulů – výtečně odvedenými menšími rolemi ve filmech psychologických, kriminálních, špionážních, historických a výjimečně i v komediích. Často hrál vysokoškolsky vzdělané muže s tituly inženýrů (Zde jsou lvi, 1958; Zatykač na královnu, 1973; Noc klavíristy, 1976; Jak napálit advokáta, 1980; Sólo pro starou dámu, 1980), doktorů a docentů (Akce Bororo, 1972; Známost sestry Aleny, 1973) a právníků (Třiatřicet stříbrných křepelek, 1964; Panenství a kriminál, 1969; Záchvěv strachu, 1978; Andělská tvář, 2002). Hojně se objevoval se též v postavách šlechticů (Spanilá jízda, 1963; Svatby pana Voka, 1970; Tajemství velikého vypravěče, 1971) a vysokých důstojníků (Černá sobota, 1960; Můj brácha má prima bráchu, 1975; Paleta lásky, 1976; Evropa tančila valčík, 1989). Svou tvář propůjčil několika autentickým osobnostem, např. Vilémovi z Rožmberka (Svatby pana Voka, 1970), císaři Josefu II. (seriál F. L. Věk, 1971), národně socialistickému politikovi dr. Prokopu Drtinovi (Vítězný lid, 1977), dramatikovi Františku Langrovi (Člověk proti zkáze, 1989). Ryze negativní postavu ztvárnil v detektivce D. Kleina Tajemství zlatého Buddhy (1973), kde byl nenasytným baronem Riesigem, nebo v Polákově kriminálním filmu Noc klavíristy (1976), v němž představoval ing. Kratinu, který naplánuje vraždu, ale všechno se vymkne jeho kontrole. Desítkami menších rolí se prezentoval také na tv. obrazovce v mnoha inscenacích, hrách a filmech (Chléb a písně, 1960; O korunu a lásku, 1962; Ztroskotání lodi Kapermeulen, 1965; Pařížský kat, 1968; Bellevue, 1969; Buřič Jejího Veličenstva, 1969; Alexandre Dumas starší, 1970; Za ranních červánků, 1970; Kat nepočká, 1971; Zločin na Zlenicích hradě, 1971; Jak se zranit ve službě, 1978; Ve věci J. R. Oppenheimera, 1979; Diplomat, 1982; Zpronevěra, 1988; O čem sní mladé dívky, 1988) a seriálech (30 případů majora Zemana, 1974–79; Zákony pohybu, 1979; Gottwald, 1986). Od roku 1946 spolupracoval s rozhlasem, kde se od čtení zpráv a komentářů dostal k recitaci a rozhlasovým hrám. Jeho charakteristický, melodicky zvučný hlas s precizní dikcí nalezl bohaté uplatnění také v dabingu (namlouval např. Pierra Brasseura a Laurence Oliviera), za který získal Cenu Františka Filipovského (1996) za celoživotní mistrovství. Osudy své rodiny shrnul v knize Otakar Brousek o sobě …sága rodu Brousků (2002). Jeho portrét zachytil filmový a divadelní publicista David Laňka v knize Nekončící potlesk aneb Galerie nezapomenutelných (2000) a režisér Viktor Polesný v bilančním profilu pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1995).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!