POMEJE, Jiří
Jiří POMEJE (* 14. 12. 1964 České Budějovice)
–
herec a producent; bývalý manžel herečky
M. Kuklové a bývalý manžel zpěvačky
I. Bartošové. Pochází z rodiny elektroinženýra a porodní asistentky, která později pracovala v dětské školce a jeslích. K divadlu se dostal přes sportovní tanec, kterému se závodně věnoval dvanáct let. Vystupoval dokonce v baletním komparsu českobudějovického divadla. Na popud herce tamního činoherního souboru
P. Hanuse se rozhodl jít po gymnáziu studovat herectví. Když neuspěl u zkoušek na DAMU, začal hrát jako elév v Severomoravském divadle Šumperk. Až na třetí pokus byl přijat na DAMU, po jejímž absolvování (1988) již do stálého angažmá nenastoupil a dal přednost práci ve svobodném povolání, věnoval se i choreografii. Už jako posluchač DAMU hrál v řadě tv. inscenací a pohádek (
Ohněm proti ohni, 1984;
Odpouštím ti, tatínku, 1985;
Případ Jaruška, 1985;
Panská 8, 1985;
Zírej, holube!, 1985;
Mlčení Marie Zvoníkové, 1985;
Dan, 1986;
O statečném Heřmanovi a sličné Jitce, 1986;
Preceptor, 1986;
X Y Z, 1986;
Šaty až na zem, 1986;
Střecha nad hlavou, 1987;
Óda na radost, 1987;
Goldoniáda, 1987;
Hláska, 1987) a seriálech
Dlouhý čas naděje (1984),
Bylo nás šest (1985),
Studentská balada (1986) a
Gottwald (1986). Tehdy také vstoupil na plátna kin epizodkou v hořké komedii Miroslava Balajky
Pravidla kruhu (1987). Režiséři pak víceméně těžili z jeho mužného zjevu (vysoká statná postava a zarputilý výraz tváře), který vymezil do značné míry jeho typ mladých romantických bouřliváků, samolibých floutků i mužů činu. Rozhodujícím způsobem ovlivnilo jeho film. kariéru setkání s režisérem
V. Drhou, který mu rozšířil umělecké obzory, ale především ho učinil protagonistou svých několika filmů. Ve smutné komedii
Dotyky (1988) hrál zájemce o studium na FAMU Ivana, který natáčí pro přijímací zkoušky videodokument o kadeřnické učnici Evě (
N. Boudová). V „erotické operetě o mladém budovateli“ podle románu Vladimíra Párala
Muka obraznosti (1989) ztělesnil sebevědomého inženýra liberecké textilky Marka Paara, který sám sebe neustále srovnává se svým oblíbeným hrdinou Juliánem Sorelem ze Stendhalova románu
Červený a černý. Pod
Drhovým vedením ztvárnil i pohádkové postavy: silného kováře Martina v
Jestřábí moudrosti (1989), bohatého prvního rytíře v baladickém příběhu
O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli (1996) a vůdce lapků v romantické rytířské baladě
O perlové panně (1997). S
V. Drhou natočil také několik tv. inscenací a pohádek (
Velmi uvěřitelné příběhy J. Pazdery, 1989;
Annino dítě, 1992;
Melanie, Melanie, 1993;
O mrňavém obrovi, 1996). Mezitím vytvořil menší či vedlejší role ve filmech jiných režisérů, např. nápadníka Honzu v Tučkově komedii
Čekání na Patrika (1988), eskortovaného vojáka Holoubka v baladickém příběhu z 50. let
Tichá bolest (1990) slov. režisér Martina Hollého, obchodníka s pornografií v kriminálním snímku
V. Olmera Nahota na prodej (1993), vyhazovače exkluzivního erotického salonu Toma Rodra v
Olmerových erotických komediích
Playgirls (1995) a
Playgirls 2 (1995) a poručíka vojenské hlídky v
Hanele (1999)
K. Kachyni. Postupně svůj zájem soustředil na film. produkci, kterou praktikoval v rámci vlastní produkční společnosti Fronda Film (1995–2002). Jako producent nebo koproducent zaštítil např. filmy Zdeňka Trošky
Princezna ze mlejna (1994),
Z pekla štěstí (1999),
Z pekla štěstí 2 (2001),
Kameňák (2003),
Kameňák 2 (2004) a
Kameňák 3 (2005) a
V. Drhy Početí mého mladšího bratra (2000). Osudovou záležitostí s neblahými následky se mu stala produkce výpravného romanticko-dobrodružného velkofilmu
Andělská tvář (2002), který natočil Z. Troška podle románu Hany Marie Körnerové a v němž ztvárnil jednu z hlavních postav, hodného hraběte Filipa, jehož láska ke sličné švagrové (
M. Kuklová) dojde navzdory tragickým okolnostem naplnění. Produkční nesrovnalosti a komerční neúspěch filmu mu způsobily trestní stíhání za neplnění finančních závazků. Kromě moderování společenských akcí se i nadále věnuje produkci (připravuje koncerty a turné interpretů populární hudby). Je velmi aktivní v dabingu (často namlouval Jeana Clauda Van Damma). Své osobní i tvůrčí peripetie přibližuje v knize
Jak se plave ke dnu (2007).
