V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

POLOCZEK, Bronislav

Bronislav POLOCZEK (* 7. 8. 1939 Horní Suchá u Karviné, † 16. 3. 2012 Praha)  – herec. Pocházel z hornické rodiny. Původní úmysl jít studovat přírodní vědy komplikovala skutečnost, že jeho otec za války bojoval v polském korpusu britské armády. Zvolil proto jinou variantu. Po maturitě na jedenáctiletce s polským vyučovacím jazykem nastoupil roku 1956 jako stavěč kulis a pak elév polské scény Těšínského divadla v Českém Těšíně. Přijímací zkoušky na brněnskou JAMU skládal ještě polsky, ale rychle zvládl češtinu a školu úspěšně absolvoval (1961). Svůj talent pak vybrušoval na oblastních scénách v Uherském Hradišti (1961–63), Mladé Boleslavi (1963–66) a Pardubicích (1966–75), kde se mezi desítkami rolí objevil i jako Vilík v Měsíci nad řekou nebo Francek v Maryše. Roku 1975 zamířil do libereckého Studia Ypsilon, s nímž roku 1978 přešel do Prahy. V Ypsilonce uplatnil krajní meze svého tragikomického stylu: byl skvělý Sokrates (Rozhovory se Sokratem), ředitel a průvodce děje v Mam’zelle Nitouche i kongeniální Jaroslav Hašek (Voni sou hodnej chlapec). Vybaven schopností obsáhnout groteskní škleb plebejského humoru i filozofickou hloubku náročného textu posílil roku 1988 kádr činoherního souboru Národního divadla v Praze, jehož členem byl až do své smrti V jeho hlase byl i po letech cítit typický akcent z rodného slezsko-polského pomezí, ale v decentně ozvláštňující míře. Jeho robustní zjev i halasný projev znamenitě souzněl s postavami Molièrova Tartuffa, Dantona z Dantonovy smrti, Falstaffa z Krále Jindřicha IV., Tělegina ze Strýčka Váni, Doolittla z Pygmaliona, Chocholáče z Roku na vsi, vrchního a Kláska z Lucerny, poutníka, též Annáše z Pašijí. Ve filmu debutoval úlohou flétnisty Karla v Machově hudební komedii Valčík pro milión (1960), na kterou navázal až po deseti letech epizodkami fotografa (Odvážná slečna, 1969), elektrikáře (Tvář za sklem, 1970) a příslušníka StB (Ucho, 1970). S přechodem do hlavního města nabrala na intenzitě i jeho práce před kamerou, do té doby spíše sporadická. Na plátně i na obrazovce se začal profilovat převážně jako veseloherní typ v nejrůznějších úlohách filutů, chvastounů, žoviálních a prostoduchých náfuků, lenochů či podvodníčků, pokrytců i zákeřných intrikánů. Často hraje v detektivkách, ať již kriminalisty (Smrt na černo, 1976; Radikální řez, 1983; Podfuk, 1985) a uniformované příslušníky bezpečnosti (Cena medu, 1986; Copak je to za vojáka, 1987), nebo zločince různého kalibru (Past na kachnu, 1978; Víkend za milión, 1987), z nichž někteří na svou trestnou činnost doplatili vlastním životem (Sázka na třináctku, 1977). Vytvářel postavy otců dospívajících dětí (Hon na kočku, 1979; Jen si tak trochu písknout, 1980; Začátek dlouhého podzimu, 1990) i rázovité postavy nejrůznějších profesí a činností: vlezlý domovní důvěrník nového paneláku na sídlišti Josef Novák v hořké komedii V. Chytilové Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), obhrouble bodrý řezník v komediální moralitě téže režisérky Kalamita (1981), záletný traktorista a velitel dobrovolných požárníků Čuňát v Muchnově lidové komedii Matěji, proč tě holky nechtějí? (1981), vachmajstr Hejda, marně se snažící ověřit světový rekord ve vrhu v prvním z čapkovských Plachých příběhů (1982), režírovaném Dobroslavem Zborníkem, karlovarský překupník Paleček ve filmu polského režiséra Janusze Majewského Slaná růže (1982), kapelník neúspěšné amatérské dechovky Pivoňka v Muchnově Únosu Moravanky (1982), úsekový důvěrník ROH Palec v Soukupově filmu Vítr v kapse (1982), mistr na stavbě v Borkově snímku Kluk za dvě pětky (1983), hajný ve Vláčilově baladickém příběhu Pasáček z doliny (1983), lékař ve Fukově příběhu s kriminální zápletkou Příliš velká šance (1984), ekonom dívčího pěveckého sboru Dostál v Pinkavově komedii Pohlaď kočce uši (1985), kariérista Zlámal ve Vorlíčkově Mladém vínu (1986). Od počátku 90. let se značně snížila frekvence jeho účinkování ve filmu, kde mu jsou zpravidla souzeny jednotvárné postavy omezených reprezentantů moci a uniformovaných složek, jako byl šéf umělecké agentury v ostře satirickém filmu V. Olmera Ta naše písnička česká II (1990), vojenský politruk kapitán Ořech v Sirového Černých baronech (1992), policista Řehtáček v satirické komedii Divoké pivo (1995) a major v retromuzikálu F. Renče Rebelové (2001). Z této řady se vymyká alespoň úloha nevrlého polského správce nacistického sanatoria Kašuby v Cieslarově baladickém příběhu Pramen života – Der Lebensborn (2000). Naposledy se na plátně připomněl jako hospodský štamgast Kamp v Brabcově baladě Máj (2008), detektiv Paleček v Šíchově psychologickém dramatu ze školského prostředí Bastardi (2010) a kouzelník Vigo ve Vorlíčkově trikové pohádkové komedii Saxána a Lexikon kouzel (2011). Nepřebernou plejádu rázovitých figurek, svérázných podivínů a hlučných a rozšafných chlapíků vytvořil také na tv. obrazovce v desítkách inscenací (Matka, 1975; Jak dostat tatínka do polepšovny, 1978; Zlatí úhoři, 1979; Vnitřní zrak, 1983; Pozor, je ozbrojen, 1985; Návštěvní hodiny, 1986; Poslední leč Alfonse Karáska, 1987; Miliónový chlap, 1987; Hadí pohledy, 1993; Bubáci pro všední den, 1995; Atentát na ministra financí, 1998; Karlínská balada, 2000; Politik a herečka, 2000; Čas grundlí, 2003), pohádek (Jak se peče štěstí, 1981; O loupežníku Olbramovi, 1985; O Janovi a podivuhodném příteli, 1990; Štěstí krále Alfonse, 1996; Stříbrná paruka, 2001) a zejména v seriálech (Dobrá Voda, 1982; Lékař umírajícího času, 1983; Létající Čestmír, 1983; Slovácko sa nesúdi, 1984; Třetí patro, 1985; Vlak dětství a naděje, 1985; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Zlá krev, 1986; Gottwald, 1986; Panoptikum Města pražského, 1986–87; Rodáci, 1987; Chlapci a chlapi, 1988; Dobrodružství kriminalistiky, 1899; Arabela se vrací, 1990; Náhrdelník, 1992; Hříchy pro pátera Knoxe, 1992; Život na zámku, 1995, 1999; Hospoda, 1996–97; Stříbrná paruka, 2001; Ulice, 2005; Vyprávěj, 2009).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!