V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

PLACHÝ st., Jiří

Jiří PLACHÝ st. (* 29. 7. 1899 Železný Brod, okres Semily, † 2. 12. 1952 Praha, sebevražda)herec; bratr herce V. Plachého-Tůmy a otec herce J. Plachého. Pocházel z úřednické rodiny. Po maturitě na Vyšší průmyslové škole strojní v Pardubicích pracoval jako konstruktér v pardubické továrně na mlýnské stroje. Roku 1921 se zapsal na ČVUT v Praze. Po celou tuto dobu se však intenzivně zajímal o divadlo jako ochotnický herec a režisér. Studia nakonec přerušil, aby se divadlu věnoval profesionálně. Roku 1922 byl přijat jako elév činohry Národního divadla v Praze a v následující sezoně jej angažoval režisér Jan Bor jako herce do Švandova divadla na Smíchově. Odtud roku 1927 odešel, aby založil vlastní putovní společnost Česká komorní scéna, v níž se pokusil realizovat umělecky náročný repertoár. Když tuto scénu musel v důsledku hlásící se hospodářské krize po dvou letech rozpustit, znovu přijal nabídku Jana Bora, tentokrát ale do Městského divadla na Vinohradech, kde setrval do roku 1948 (od roku 1937 zde působil i jako režisér a na sklonku okupace jako umělecký šéf). Roku 1948 se stal členem činohry Národního divadla a zůstal zde až do dobrovolné smrti (za záhadných okolností). Herectví Plachého vyrůstalo na rolích chlapského typu. Předurčovala jej k nim jak statná, ztepilá postava, tak ostře řezaný tvárný obličej s břitkým výrazem. Disponoval melodickým hlasem, schopným velkých modulačních rozdílů, který zněl jednou suše až mrazivě, jindy jako by se vydral až z hloubi zjitřeného nitra. Stejně bravurně ovládal pružné tělo, používal promyšlené, ostře kreslené mimiky či gestikulace. Pro jeho mužně prostý, sugestivní herecký projev, který nezřídka na sebe bral podobu démoničnosti, uhrančivosti, posupnosti nebo barbarskosti, byla charakteristická ironie a sžíravý sarkasmus. Nejednou však uplatnil také aristokratickou rezervovanost, která byla výsledkem hrdého sebeovládání, nikoli citového chladu. Plachý, působící v mládí svým bizarním zjevem jako jakýsi cizokrajný pták, hrával superiorní, ironické a temperamentní muže vyspělého intelektu, kteří byli buď v obraně nebo v útoku proti svému okolí. Na Vinohradech hrál Karla Moora v Schillerových Loupežnících, Ivana Karamazova v dramatizaci Dostojevského románu Bratři Karamazovi, Kolbena v Langrově Dvaasedmdesátce, Wehrhahna v Hauptmannově Bobřím kožichu, Johna Borkmana a stavitele Solnese v dramatech Ibsenových, Oinomaia ve Vrchlického a Fibichových Námluvách Pelopových, Famusova v Hoři z rozumu, hraběte Warwicka v Shawově Svaté Janě, v Národním divadle výtečně souzněl s postavami Besemenova v Měšťácích, Vávry v Maryše, Čubkina v Ženitbě, Zikmunda v Janu Žižkovi, Jakuba Vojnara ve Vojnarce aj. Sugestivními nebo přinejmenším nepřehlédnutelnými výkony obdařil bezmála čtyřicet filmů. Před kamerou se poprvé objevil již v němé éře, kdy si zahrál studovaného syna mlynáře Karáska (F. Balek-Brodský) v lidové veselohře S. InnemannaF. Seidla Z českých mlýnů (1925). Poté se přestal o film zajímat a vrátil se k němu až roku 1933. Bohužel, tehdejší film. podnikatelé a režiséři nedokázali ve svých dílech patřičně zhodnotit kvality jeho hereckého umění. A tak v době, kdy hrál na vinohradské scéně stěžejní role světového repertoáru, ho získávali jen málo významní režiséři pro umělecky téměř bezcenné filmy nenáročných žánrů, ve kterých představoval např. učitele (V tom domečku pod Emauzy, 1933), inženýry (Pokušení paní Antonie, 1934; Na růžích ustláno,1934), lékaře (Jedna z milionu, 1935), akademického malíře (Cácorka, 1935), advokáta (První políbení, 1935), prezidenta pražské firmy (Lízin let do nebe, 1937), ředitele banky (Druhé mládí, 1938; Srdce v celofánu, 1939) a div. podnikatele (Bláhové děvče, 1938; Směry života, 1940). Stereotyp elegantních mužů s nejrůznějšími akademickými tituly, důstojníků, obchodních a průmyslových magnátů mu připadl i v hodnotnějších filmech M. Friče Jedenácté přikázání (1935), V. Borského Jan Výrava (1937) a L. Broma Vyděrač (1937). Výjimkou byl prostý železničář Rabas v Holmanově a Slavíčkově legionářském filmu Zborov (1938). Až znárodněná kinematografie mu umožnila vytvořit velké, dramatické charakterní postavy. Stejně přesvědčivě hrál negativní a namyšlené typy i postavy sympatické, představitele šlechty a buržoazie i prosté lidi z města a venkova. Zatímco ve Weissových Dravcích (1948) věrohodně uchopil postavu kapitalistického stavebního podnikatele Novotného, sabotujícího hospodářskou výstavbu země na socialistickém základě, ve Vávrově Němé barikádě (1949) byl stejně přesvědčivým uhlíře a prostým bojovníkem, bránícím Prahu před zničením poraženými a prchajícími fašisty. Zaskvěl se i v rozsahem nelehké roli sobeckého a teatrálně afektovaného herce kočovné společnosti Mistra Bena Mertense v J. Grussově zfilmování Poláčkova humoristického románu Hostinec „U kamenného stolu“ (1948). Dva velké a zcela odlišné židovské typy (hamižného bohatého kupce a starého pomateného vetešníka) vytvořil v Krňanského filmu Nikola Šuhaj (1947) a v Radokově obludné vizi židovského utrpení za okupace Daleká cesta (1949). Nezapomenutelný byl jeho chladnokrevný intrikán a vůdce mezinárodní anarchistické organizace d’Hémon ve Vávrově Krakatitu (1948), zatímco ze zcela jiného kadlubu byl ulit prostý a přímý budovatel pohraničí hospodář Vincenc Postava z dalšího Vávrova filmu Nástup (1952), a zejména starý nahluchlý vorařský dědek Šindelář v komedii V. Wassermana Plavecký mariáš (1952). Hrál lékaře v prvních filmech Miloše Makovce Případ dr. Kováře (1950) a Veselý souboj (1950), zatímco v jeho dalším filmu, životopisném příběhu cestovatele Emila Holuba Velké dobrodružství (1952), představoval bezohledného vykořisťovatele afrických kolonií obchodníka Wayna. Podobně nesympatickou rolí, ovšem v komediální poloze, byl mezinárodní podvodník a šarlatán Kelly, alchymista císaře Rudolfa II. (J. Werich) v historické komedii M. Friče Císařův pekař – Pekařův císař (1951). Nejplodnější byla Plachého herecká spolupráce s režisérem Václavem Krškou, v jehož oblíbených životopisných filmech zpodobňoval historické postavy: advokáta Františka Augusta Braunera (Revoluční rok 1948, 1949), ředitele polytechniky, profesora Františka Gerstnera (Posel úsvitu, 1950), hraběte Schönborna (Mikoláš Aleš, 1951) a sociálnědemokratického předáka Antonína Němce (Mladá léta, 1952). Své největší a nejkrásnější role se dočkal ve svém posledním dokončeném filmu, v Krškově šrámkovském melodramatu Měsíc nad řekou (1953), kde sehrál postavu Hlubinova nejlepšího přítele Josefa Roškota. Slavnostní premiéry se však již nedožil. Nedokončil ani svoji další roli lichváře Jestřába, kterou místo něho v dramatu V. Borského Jestřáb kontra Hrdlička (1953) dohrál J. Marvan. Jako dlouholetý profesor na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře (1935–49) a lektor herectví na DAMU (1949–52) ovlivnil několik hereckých generací. Byl činný jako funkcionář Ústřední jednoty českého herectva. Roku 1940 obdržel cenu České akademie věd. Jeho tvůrčí profil přináší knižní monografie Antonína Dvořáka Jiří Plachý (1964) a film. medailón Jiří Plachý (1961), který natočil Miroslav Hubáček.

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!