PIVEC, Jan
Jan PIVEC (* 19. 5. 1907 Praha, † 10. 5. 1980 Praha)
–
herec; bývalý manžel herečky
J. Romanové. Po otci, vyhlášeném vinohradském nožíři a milovníkovi operety, zdědil lásku k divadlu. Jako chlapec navštěvoval Pištěkovu Arénu. Z reálky přešel na dvouletou obchodní školu na Smíchově, po jejímž absolvování nastoupil jako účetní praktikant ve výrobně dětské moučky. Po ochotnických začátcích ve spolku Vavřín odešel roku 1926 k hereckým společnostem ředitelů Kala Hroudy (Biblická scéna), Jana Drobného a Oldřicha Nádhery (Nová česká scéna). Na doporučení ředitele Vladimíra Wuršera se pokusil o přijetí na pěvecké oddělení Pražské konzervatoře, stal se však posluchačem oddělení dramatického (1927). Ještě za studií vystupoval v Osvobozeném divadle (
Vest Pocket Revue) a žižkovském divadlem Akropolis. Po absolutoriu (1930) nastoupil ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde hrál česky i slovensky. Odtud jej angažoval K. H. Hilar roku 1934 do Národního divadla v Praze, jehož členem zůstal nepřetržitě až do odchodu na odpočinek (1970). Živelné, emotivní herectví, vrozená komediálnost a osobitý humor jej od mládí předurčovaly především k postavám komickým. Jako herec vysoké statné figury a prudkého temperamentu hrál dlouho vitálním a životním elánem hýřící mladíky, jimž se v div. kruzích přezdívalo naturbuš. Pivec je však stavěl na rozporu mezi jejich hřmotným zjevem a chováním a dobrou, citlivou a lehce zranitelnou duší. Záhy se však prosadil také jeho vytříbený smysl pro tvorbu výrazných charakterů v komediální, dramatické a tragikomické poloze. Postavy, které vytvářel, neoplývaly nadbytkem psychologičnosti, byly spíše živočišné, jakoby spontánní a ukované z jednoho kusu. Přestože mnohdy jeho projev působil dojmem improvizovanosti, byl vždy promyšlený a pevně ukotvený. Jeho sytý, hutný baryton byl schopný mnoha nuancí. K výrazným charakterizačním prostředkům patřil i jeho nakažlivý mužný smích, znějící v nejrůznějších odstínech, bohatá mimika obličeje a hra lehce přivřených, pátravých nebo lišácky se usmívajících očí. Hereckým rejstříkem obsáhl velké a titulní postavy shakespearovské (Orlando v komedii
Jak se vám líbí, Mercutio v
Romeovi a Julii, Tobiáš Říhal ve veselohře
Cokoli chcete, Jago v
Othellovi, Falstaff ve
Veselých paničkách windsorských) a ruského repertoáru (Osip a hejtman v
Revizorovi, Prozorov ve
Třech sestrách, Trigorin v
Rackovi), ale i lidové typy české klasiky (Vítek ve
Zlatém jelenovi, Honza v
Princezně Pampelišce, Bláha a Šmejkal v
Našich furiantech, Klásek a Sejtko v
Lucerně, Vávra v
Maryše). Z českých soudobých autorů měl zvlášť blízko ke Karlu Čapkovi (titulní hrdina
Loupežníka, baron Krüg a maršál v
Bílé nemoci). Silnou doménou se mu staly i postavy tvrdé, zlé, temné, nevyzpytatelné a uzavřené (Mefisto ve
Faustovi). Již jako konzervatorista statoval ve filmu a drobnou epizodku bankovního úředníka si zahrál v němém filmu režisérky
Z. Molas v detektivce
Pancéřové auto (1929). Později si filmaři dost dobře nevěděli rady s jeho robustním zjevem a hlasovým fondem. Herecký debut ve zvukovém filmu, byla to menší postava seržanta Krále v životopisném filmu
J. Svitáka Milan Rastislav Štefánik (1935), tak byl úzce spjat s jeho bratislavským působením. Komická postavička automobilového závodníka Freda Krupičky, mladého flákače a poněkud degenerovaného příslušníka pražské společenské smetánky, kterou si scenáristé a režiséři
Haas a Vávra připsali do své adaptace Langrovy div. komedie
Velbloud uchem jehly (1936), však ukázala sílu jeho komediálního nadání. Podle vzoru amerického film. komika Bustera Keatona alias Friga se Pivec snažil vyvolávat veselé situace se smutnou tváří, přičemž i v té nejkomičtější postavě se vždy snažil nalézt její tragický protipól. V podmínkách meziválečné a protektorátní produkce nebýval ani herec jeho vloh a psychofyzických dispozic ušetřen povážlivého údělu film. milovníka. Ztělesňoval – podobně jako zpočátku na jevišti – kontrastní postavy k uhlazeným lyrickým a salonním milovníkům, veselé pořízky poněkud halasné živočišnosti, avšak dobrosrdečného a kamarádského ducha, bodré a sympatické mladíky, kteří dovedou pobavit i rozesmát svou bezprostředností: hanácký student filozofie Václav Frýbort ve Vávrově
Filosofské historii (1937), posluchač vojenské akademie, kanonýr Vladimír Bouchal v Borově
Neporažené armádě (1938), student medicíny Karel Pechan v Holmanově melodramatu
Minulost Jany Kosinové (1940) a v neposlední řadě hudebník a improvizovaný číšník Jirka Tůma, který se svými dvěma kamarády (
L. Pešek a
A. Novotný) pomůže mladé půvabné dědičce (
N. Gollová) zprovoznit omšelý předměstský hotýlek v komedii
M. Friče Hotel Modrá hvězda (1941). Pro silný dramatický náboj jeho herectví však tehdejší film uplatnění nenašel. A tak nakonec za okupace dominoval v nenáročné veselohře
V. Slavínského Muži nestárnou (1942), v níž s nepřekonatelnou vervou hrál profesorova syna Stáňu Járského, který dokázal eroticky zaujmout příslušnice hned tří generací jedné rodiny, představované
Z. Kabátovou,
J. Romanovou a
J. Smejkalovou. Právě jeho svěží herecký výkon, jemuž nechyběly ani pěvecké schopnosti (písně
Madonno má a
Chci říci Vám se v jeho interpretaci stala gramofonovým hitem), se zasloužil o zcela mimořádný divácký úspěch tohoto filmu. Do konce války sehrál spoustu různorodých rolí, např.: podvodník s obrazy Kolář v Cikánově komedii
Příklady táhnou (1939), ing. Petr Koval ve
Slavínského komedii
Poznej svého muže (1940), stavitelský asistent Jan Králiš ve Slavíčkově melodramatu podle Raisova románu
Pantáta Bezoušek (1941) nebo malíř Jan Karas ve Vávrově příběhu
Okouzlená (1942). Z okupačních rolí nelze opomenout ani sklářského a zednického tovaryše Potměbílého, překypujícího vlašskou jiskrností a temperamentem ve Vávrově historickém dramatu
Rozina sebranec (1945). Ve znárodněné kinematografii přešel po několika veseloherních úlohách – psychiatr docent MUDr. Jakub Johánek v další komedii
V. Slavínského Dnes neordinuji (1948), starosta a hospodský Bálek v Hubáčkově komedii
Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952), kritik Pošahal v satiře
M. Friče Zaostřit, prosím! (1956) – k postavám charakterním, převážně negativním a nesympatickým. Patřil mezi ně fašistický zločinec a falešný správce pily Zeman v dramatu
J. Krejčíka Ves v pohraničí (1948), podvodník Romanov v dramatu
V. Borského Jestřáb kontra Hrdlička (1953), římský a uherský král Zikmund ve Vávrově husitské trilogii
Jan Hus (1954),
Jan Žižka (1955) a
Proti všem (1956), podvodník a zloděj Josef Hradec v Gajerově dramatu
Vina Vladimíra Olmera (1956), zlověstně agilní vrátný, funkcionář Josef Saska ve Vávrově dramatu
Občan Brych (1958), vydřidušský kupec Jindřich Konopík, jemuž se zedník Kašpar Lén (
R. Brzobohatý) pomstí za smrt svého přítele Kryštofa (
G. Nezval) a zhanobení jeho dcerky (
I. Devátá) ve Steklého adaptaci románu K. M. Čapka Choda
Mstitel (1959). Velkou dramatickou postavu, aspoň trochu se blížící k těm, po nichž Pivec ve filmu marně toužil, vytvořil v současném příběhu Vladislava Delonga
Dům na Ořechovce (1959). Jeho penzionovaný profesor Jaroslav Mareš byl zatrpklý egoista a morous, kterého žena (
M. Brožová) a tchýně (
O. Beníšková) ještě více popouzely proti mladým manželům (
J. Vala a
M. Tomášová) žijícím v podnájmu v jejich vile. Po roli majora wehrmachtu Schwarze ze středometrážní grotesky
Blbec z Xeenemünde (1962), kterou natočil Jaroslav Balík podle povídky Josefa Nesvadby, se jeho film. tvorba definitivně uzavřela úlohou c. a k. vrchního oficiála Vavřince Konopky ve Filipově humoresce podle Ignáta Herrmanna
Příběh dušičkový (1964), původně určené pro televizi. Co mu tedy odepřel film, alespoň zčásti mu nadále vynahrazovala televize, kde vytvořil (nejčastěji pod vedením režiséra Františka Filipa) lidsky jadrné portréty starých, hartusivých a nevrlých mužů v inscenacích
Chléb a písně (1960),
Lišák Pseudolus (1960),
Duhu pro můj den (1960),
Hrdinové okamžiku (1961),
Magdalena Dobromila Rettigová (1961),
Námluvy (1962),
Ženy ve smutku (1965),
Malér (1965),
Láska jako trám (1967),
Dobrý člověk ještě žije (1967),
Lucerna (1967),
Vlastním přičiněním (1967),
Zeď (1970),
Rembrandt (1971),
Klobouk plný deště (1973) aj. Smrští protikladných pocitů, poloh a emocí vrchovatě naplnil postavu přísného otce titulního hrdiny (
R. Brzobohatý) v historickém seriálu
F. L. Věk (1971). Často účinkoval v rozhlase (
Válka s mloky,
Švejk). Jeho nedokončené paměti byly posmrtně vydány knižně pod názvem
Thespidova kára Jana Pivce (1985). Souhrnnější přehled a charakteristiku jeho umělecké činnosti přinášejí monografie Viktora Kudělky
Jan Pivec (1989) a Davida Laňky
Jan Pivec: známý neznámý (2006). Laureát Státní ceny Klementa Gottwalda (1955) a nositel titulů Zasloužilý umělec (1958) a Národní umělec (1963).
