PÍCHOVÁ, Ludmila
Ludmila PÍCHOVÁ (* 24. 4. 1923 Ústí nad Orlicí, † 2. 10. 2009 Baden-Baden, SRN) – herečka; manželka herce a divadelního režiséra F. Mišky, matka herečky M. Miškové a babička herečky Debory Štolbové (* 1981). Herecké vzdělání získala v dramatickém oddělení Pražské konzervatoře (1945) a po jedné sezoně v Beskydském divadle v Hranicích se pak krátce zdržela v Kladenském divadle. Od roku 1947 působila již výhradně na pražských jevištích jako členka Realistického divadla (1947–50), Městských divadel pražských (1950–54), Divadla estrády a satiry (1954–55), Divadla satiry (1955–57) a ABC (1957–62), s jehož souborem byla začleněna do Městských divadel pražských (Ženitba, Jak vraždili sestru Jiřinu, Manželství na zkoušku, Veselé paničky windsorské, Víš přece, že neslyším, když teče voda, Já, k čertu, žiju rád), která opustila roku 1985, kdy s manželem odešli do zahraničí. Poté čtrnáct let hrála na německých scénách (Münster, Wuppertal a Baden-Baden). Na česká jeviště se vrátila na začátku nového tisíciletí jako spolurežisérka americké muzikálové verze Shakespearových Dvou šlechticů z Verony, které inscenovala nejprve s dcerou Michaelou a Prvním pražským studentským divadlem v Divadle U Hasičů (2001) a pak s manželem v Divadle Příbram (2003). Vypracovala si zcela specifický projev jemné ženské komiky optimistického ladění, kterým vybavovala své ostře viděné postavy trefně a s lidskou shovívavostí. Na základě bohatství charakterizačních schopností dokázala odlišovat a citově zvýrazňovat všechny své hrdinky od komediálních typů až po vážně zacílené portréty. Obzvlášť blízké jí byly role konverzačního repertoáru, plné situačního humoru. Svůj temperament a smysl pro vtipné glosování a pointování situací osvědčila také jako partnerka Vladimíra Dvořáka ve veřejných rozhlasových kabaretech. Zákulisí film. tvorby důvěrně poznala už jako konzervatoristka na sklonku okupace, kdy ji obsadil režisér Miroslav Cikán do své adaptace románu Marie Pujmanové Předtucha, jejíž realizace však byla po natočení několika exteriérových scén zastavena. Na plátnech kin se tak poprvé objevila až po osvobození v epizodce úřednice u notáře v komedii V. Wassermana Tři kamarádi (1947) a krátce nato ve větší úloze fintivé dcery ze zámožné maloměstské rodiny Viktorových (R. Šlemrová a E. Bolek) ve fantastickém filmu Jiřího Slavíčka na motivy Gogolovy povídky Podobizna (1947). Následující dvě role vytvořila ve filmech situovaných do období rakousko-uherského mocnářství: bláznivá Pepina ve Weissově dramatu Vstanou noví bojovníci (1950) a dcera bytné Engmüllerové (S. Svozilová) v komedii O. Lipského Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (1955). Do konce 70. let pak hrála v téměř dvou desítkách filmů, většinou komediích, vedlejší a podružné postavy: sekretářku (Kasaři, 1958), rekreantku (Hvězda jede na jih, 1958), zákaznici v kadeřnictví (Strop, 1961), ženu-svědkyni (Čintamani & podvodník, 1964) a uklízečku (Tvář za sklem, 1979). Za partnery v rolích manželů měla R. Hrušínského (U nás v Mechově, 1960), J. Hlinomaze (Ledoví muži, 1960) a O. Brouska (Zatykač na královnu, 1973). Dvakrát se dokonce proměnila v pohádkové bytosti: učitelku čarodějnic ve Vorlíčkově komedii Dívka na koštěti (1971) a sudičku v Rychmanově hudební parafrázi Tylovy hry Strakonický dudák s názvem Hvězda padá vzhůru (1974). Příležitostně ji vídali diváci na tv. obrazovce v inscenacích (Hádavá pohádka, 1969; Alexandre Dumas starší, 1970; Krása, 1976; Dopis psaný španělsky, 1980) a seriálech (Nemocnice na kraji města, 1977; Dynastie Nováků, 1982). Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (2003).