V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

PFEIFFER, Vilém

Vilém PFEIFFER (* 5. 8. 1910 Praha, † 31. 1. 1986 Brno)herec; manžel herečky L. Skrbkové. Narodil se v Praze, ale rodiče se brzy odstěhovali do Bratislavy, kde vyrostl. Protože jeho matka byla čilá ochotnice, hrával již od dětství divadlo s ochotníky. Ve čtrnácti letech si ho v dramatickém kroužku Intimní scéna všiml režisér J. Sviták a doporučil mu hereckou dráhu. A tak opustil reálné gymnázium a v letech 1927–35 prošel zkušeností venkovských div. společnosti (Z. Melíšek, A. Brázdová a Jaroslav Bittl). Nové dimenze nabralo jeho umělecké zrání, když ho angažoval E. F. Burian do své avantgardní scény D 34 (1935–37), kde poznal nejen zcela odlišný styl a metody scénického vyjadřování, ale oženil se i s přední herečkou tohoto souboru L. Skrbkovou. Po dvou sezonách hostování v Národním divadle (1937–39) strávil první protektorátní léta na jevištích městských divadel v Kladně (1939–40) a Plzni (1941–43). Zbytek okupace a první tři roky po osvobození působil jako herec a postupně také jako režisér opět v Praze (Intimní divadlo, Nezávislé divadlo, Divadlo Nový život v Alhambře, Divadlo kolektivní tvorby, Lidová činohra, AUS Víta Nejedlého, Divadlo města Žižkova). Od konce 40. let až do odchodu na odpočinek se pohyboval již výhradně na mimopražských scénách: Státní divadlo Ostrava (1948–53), Městské oblastní divadlo Benešov (1953–55), Horácké divadlo Jihlava (1955–59) a Divadlo bratří Mrštíků Brno (1959–75). Vytvořil řadu významných div. postav od milovníků až po postavy dramatické a charakterní (Lízal v Maryše, biskup Mikuláš v Nápadnících trůnu, Prospero v Shakespearově Bouři). Mezníková role kata v Burianově inscenaci Máchova Máje na něj upozornila film. režiséra M. Friče, který si ho vybral pro hlavní mužskou roli filmu Švadlenka (1936), kde měl být partnerem L. Baarové. Ale E. F. Burian ho pro filmování neuvolnil, a tak debutoval až o rok později rolí Hynka, lehkomyslného a zlého syna nešťastné paní Maternové (E. Vrchlické) v kýčovitém filmu V. Slavínského podle bulvárního románku Žena pod křížem (1937). Do konce války hrál ve 20 filmech často nízké umělecké úrovně většinou negativní postavy mladých intrikánů (Včera neděle byla, 1938; Klapzubova jedenáctka, 1938; Mlhy na Blatech, 1943), ale i čeledína (Její pastorkyně, 1938), četníky a strážníky (Příklady táhnou, 1939; Ženy u benzinu, 1939), šoféra (Kdybych byl tátou, 1939), lesního adjunkta (Osmnáctiletá, 1939) a zámečníka (Dvojí život, 1939). Druhou velkou roli Martina Valenty, syna bigotní matky fanaticky věřící v Panenku Svatohorskou (E. Nollová), hrál ve Špelinově bezvýznamném snímku Královna stříbrných hor (1939), jehož negativ a kopie se nedochovaly. Nejhodnotnější filmy různých žánrů natočil v režii M. Friče: Hordubalové (1937), Druhá směna (1940), Barbora Hlavsová (1942), počestné paní pardubické (1944). Nejcharakterističtější z nich byla postava mladého Krejzy, bohatého a nesympatického soka chudého houslisty Toníka (G. Nezval) v lásce ke statkářské dcerce Lidušce Staňkové (J. Štěpničková) v adaptaci povídky Vítězslava Hálka Muzikantská Liduška (1940). Se ŠtěpničkovouNezvalem vytvořil ústřední venkovskou trojici i v Čápově zfilmování románu J. Š. Baara Jan Cimbura (1941). Na podobných typech postav, jimiž se zavedl v předválečném a protektorátním filmu, bylo založeno jeho účinkování ve znárodněné kinematografii až do poloviny 50. let, kdy kromě uniformovaných strážců zákona (Nikola Šuhaj, 1947; Uloupená hranice, 1947; Čapkovy povídky, 1947; Frona, 1954) představoval i lékaře (13. revír, 1946), horníka (Průlom, 1946), sedláka (V horách duní, 1946) a motocyklového závodníka (Pětistovka, 1949). Pak se na dvě desetiletí ve filmu odmlčel. O jeho návrat před kameru se zasloužil K. Kachyňa, v jehož adaptaci povídky Petra Jilemnického ze sbírky Kompas v nás, zfilmované pod názvem Škaredá dědina (1975), ztvárnil starého hospodáře Juricu, otce dvou synů (P. ČepekK. Chromík). Svým výkonem dokázal, že je stále schopen zvládnout i velmi náročné úkoly, a tak následují v jeho filmografii další postavy starých mužů: Festa v Kavčiakově poetickém příběhu Biela stužka v tvojich vlasoch (1977), vesničan Holík v Matějkově snímku Sólo pro starou dámu (1978) a ochrnutý děda Jonáš v Balíkově psychologickém filmu ze života obyvatel domova důchodců Konečná stanice (1981). Roku 1976 jmenován Zasloužilým umělcem.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!