V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

PETROVICKÁ, Jiřina

Jiřina PETROVICKÁ rozená Žemličková, provdaná Pokorná (* 30. 1. 1923 Pardubice, † 10. 10. 2008 Praha)herečka. Dětství strávila v Přelouči, kde její otec provozoval na náměstí restauraci. Po rozchodu rodičů, když byla nakonec se sestrou úředně svěřena do péče matky, která se provdala za vysokého úředníka Františka Petrovického, vyrůstala v Praze. Maturovala na učitelském ústavu v Křížovnické ulici v Praze (1942). Na svou hereckou dráhu se připravovala soukromým studiem u J. PrůchyM. Pačové. Umělecké jméno si zvolila po nevlastním otci. Začínala v městských divadlech v Kladně (1942–43) a Plzni (1943–45). Po osvobození se stala členkou pražského Realistického divadla (1945–50), jednu sezonu pobyla v Městských divadlech pražských a pak až do roku 1990 byla v angažmá činohry Národního divadla. Nejprve ztělesňovala mladodramatické role v širokém rozpětí. Uplatňovala v nich dívčí něhu i ženský vtip a šarm, bohatství citu, ale také věcnost a břitkost intelektu. Vyrovnala se úspěšně i s rolemi typově odlišného až protikladného mentálního a psychologického obsahu ve hrách nejrůznějších stylových proudů a dramatických žánrů. Postupně se její dívky vyhraňovaly v energické nebo chladnokrevně cílevědomé typy. Eleganci zralé ženy uplatnila v rolích konverzačního repertoáru, kde si duchaplně pohrávala s dialogem, stejně jako v postavách, kterým mohla propůjčit kouzlo věčně proměnlivého a dráždivého ženství. S noblesou interpretovala i moderní ženy, v nichž podala obraz komplikovaných duševních stavů a složitých lidských vztahů současných hrdinek. Bytostně blízko měla ke komickým a komediálním rolím prostých lidových žen, které naplnila humorem, temperamentem, půvabem ženské chytrosti a nezdolným životním optimismem. Jakmile přestoupila hranice oboru starších žen, nenalezla již tolik úkolů, s nimiž by se vnitřně ztotožnila. Vrcholných výkonů dosáhla zejména jako Desdemona v Othellovi, porcie v Benátském kupci, Goneril v Králi Learovi, Shawova Svatá Jana, Toinetta v Molièrově Zdravém nemocném, paní Vodičková ve Veselých paničkách windsorských, Sabina ve Wilderově hře Jen o chlup, Charlotta ve Višňovém sadu, Orsetta v Goldoniho Poprasku na laguně, kněžna v Lucerně, Runa v Radúzovi a Mahuleně, Beatrice v Zindelově Vlivu gama paprsků na měsíčky zahradní a titulní hrdinka Čapkovy Matky. K filmu si nikdy příliš vřelý vztah nevybudovala, i když jí filmaři – hlavně zpočátku – projevovali velkou náklonnost. Před kamerou se objevila již jako členka plzeňského divadla za okupace: v konverzační detektivní komedii O. Nového a Antonína Zelenky Čtrnáctý u stolu (1943) hrála Bibi, mladičkou přítelkyni hraběte Alexyho (R. Schránil). Častějšími a významnějšími film. úkoly byla zahrnována až po válce. V okupačním dramatu Františka Čápa Muži bez křídel (1946) představovala mladou bojovnici proti okupantům Janu Tomešovou, členku ilegální skupiny na letišti, kde pracuje jako sekretářka ředitele. Naopak v Cikánově špionážním dramatu Případ Z-8 (1948) jí připadla ryze záporná role průmyslové špionky Ireny náležející k síti západních agentů, kteří se pokoušejí zmocnit tajných informací z výzkumného oddělení železárenského podniku. Později v jiném špionážním dramatu V. Čecha Kohout plaší smrt (1961) stojí jako uvědomělá komunistka Kořánová na opačné straně diverzního boje. Na sklonku 40. let hrála vrchní sestru ve Vávrově Krakatitu (1948), dceru generálního ředitele tiskařských závodů (S. Langer) a druhou manželku ředitele téhož podniku (L. Boháč) ve Steklého dramatu Kariéra (1948) a Marii Podlipskou v Krškově historickém dramatu Revoluční rok 1848 (1949). V životopisném filmu M. Friče Tajemství krve (1953) byla manželkou českého lékaře MUDr. Janského (V. Ráž), objevitele krevních skupin. Byla krásnou, přísnou i odpouštějící královnou lesní říše Lesanou v Steklého adaptaci Tylovy báchorky Strakonický dudák (1955) a v komedii Co řekne žena… (1958) režiséra Jaroslava Macha hrála manželku spisovatele Tůmy (J. Bek), který se na služební cestě do Polska setká s půvabnou polskou průvodkyní (Barbara Polomská). V groteskní pohádce Florián (1961), kterou natočil J. Mach podle K. M. Čapka Choda, ztělesnila manželku sedláka Jírovce (J. Sovák), jemuž jeho patron, svatý Florián, umožnil „dělat“ počasí podle potřeby. Portrét poživačné a egoistické dámičky vykreslila v detektivce Jaroslava Macha Nahá pastýřka (1966), kde jako správkyně státního hradu Ronova Anna Jůzová, která obchoduje s padělanými i kradenými uměleckými díly a nakonec je svými spoluviníky zavražděna. Po delší odmlce se na plátna kin vrátila v polovině 70. let, aby svůj „angažovaný občanský postoj“ a komunistické přesvědčení vyjádřila v kladných i záporných postavách silně tendenčních děl normalizační kinematografie. Nejprve v politickém dramatu z dějin KSČ Dvacátý devátý (1974) A. Kachlíka ztělesnila komunistickou spisovatelku Marii Majerovou, na kterou pak bezprostředně navázala svou stěžejní film. rolí v Traplově adaptaci vlastní div. hry Tobě hrana zvonit nebude (1975). Ztvárnila v ní hlavní hrdinku, nekompromisní prokurátorku Olgu Ronešovou, žádající soudní cestou potrestání lidí, kteří se během bouřlivých událostí roku 1968 pokusili lynčovat ženu stranického funkcionáře. S Vojtěchem Traplem se vzápětí sešla i při natáčení jeho filmu o komunistickém převratu v Únoru 1948 Vítězný lid (1977), kde ztvárnila manželku národně socialistického advokáta Bezáka (J. Mixa). Režisér Jiří Sequens jí svěřil úlohu rozvedené manželky dobrodruha Karla Štefka, která z žárlivosti na mužovu milenku přispěje k odhalení špionážní sítě sahající až do Latinské Ameriky, ve film. zpracování jedné z epizod tv. seriálu 30 případů majora Zemana (1974–79) Rukojmí v Bella Vista (1980). Její filmografii uzavírá postava ředitelky učňovského internátu z hudební komedie R. Cvrčka Mezi námi kluky (1981). Na tv. obrazovce, kde byla svého času pravidelným hostem Nedělních chvilek poezie, účinkovala v řadě inscenací, např. Člověk ze starých novin (1956), Strýček Váňa (1960), Neprovdaná paní Rosita (1960), Hrdinové okamžiku (1961), Rozmar (1962), Jak obelhat manžela (1963), Komedie o muži, který si vzal němou (1963), Trh v Richmondu aneb Hrajeme Marthu (1965), Lepší pán (1971), Dny a noci komuny (1971), Jana Eyrová (1972), Opory společnosti (1972), Historie jedné lásky (1973), Ó rozume ó lásko (1974), Cesta do Pristolu (1974), Od rána do rána (1974), Soudružská návštěva (1975), Svůdnice na šest (1975), Poslední začátek (1976), Tetinka (1977), Kremelský orloj (1977), Přitažlivost země (1978), Dějiny jednoho dne (1981), Farma (1982), Na čí stranu (1983), Zaspala nevěsta (1984). Mnohem skromější bilanci vykazuje její seriálová tvorba, zastoupená tituly Rozsudek (1971), Boříkovy lapálie (1972), Žena za pultem (1977) a Rozpaky kuchaře Svatopluka (1984). Kvality hlasového fondu tříbila a úctu k deklamaci prohlubovala často před rozhlasovým mikrofonem, ale kovově pevný, sytý alt hojně uplatnila v uměleckém přednesu, dabingu a někdy i jako zpěvačka (v rozhlasové a gramofonové nahrávce podmanivou interpretací zpopularizovala píseň Plují lodi do Triany ze Cervantesovy hry Lišák Pedro). O jejích osudech pojednává kniha Jany Moravcové s názvem Jiřina Petrovická a její střípky (1999). Obdržela řadu uměleckých a politických ocenění. Laureátka Státní ceny Klementa Gottwalda (1983) a nositelka titulů Zasloužilá umělkyně (1968) a Národní umělkyně (1978). Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1994) a měsíc před smrtí získala Cenu za celoživotní mistrovství v dabingu.

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!