PELZER, Petr
Petr PELZER (* 1. 5. 1941 Brno)
–
herec. Po ukončení hereckých studií na JAMU (1963) nastoupil vojenskou službu jako konferenciér, recitátor a zpěvák do AUS Víta Nejedlého. Po vojně působil v Divadle Maringotka (1965–68), hostoval v Divadle Na zábradlí (
Hra na Zuzanku) a roku 1968 zamířil do olomouckého Divadla Oldřicha Stibora. Ze začátku zde byl hodně obsazován do komedií (Martin Kabát v
Hrátkách s čertem), ale posléze převážily postavy z opačné strany žánrového spektra (Merkuccio v
Romeovi a Julii, Horatio v
Hamletovi, Starbuck v
Obchodníkovi s deštěm). V letech 1979–84 zakotvil v Ostravě, nejprve jednu sezonu pobyl v Divadle Petra Bezruče a pak přešel do Státního divadla (Michael Kohlhaas, Valdštejn ve
Vévodkyni valdštejnských vojsk, Vávra v
Maryše). Návrat k
Obchodníkovi s deštěm v roli otce se již odehrál v Městských divadlech pražských (1984–94), kde ztvárnil také Hardinga v
Přeletu nad hnízdem kukačky nebo Pánaboha ve hře
Černošský pánbůh a páni proroci. Pelzer nepatří k interpretům velkých gest, ale neztratil se ani v Národním divadle, jehož členem činohry je od roku 1994 (doktor Lombardi ve
Sluhovi dvou pánů, Philly Cullen v
Hrdinovi Západu, Petr Vališ v
Podivných ptácích, Kréon v dramatu
Médeia, Šigalev v
Běsech, Rimský a profesor v
Mistrovi a Markétce, poutník, též Apoštol Petr v
Pašijích). Jeho herecký projev je typický výraznou dikcí a charismaticky sytým hlasem. Svým hrdinům propůjčuje hluboký prožitek i vznešenou důstojnost, kterou – je-li třeba – promění v komickou nadsázku. Prošedivělý plnovous a skla brýlí, za nimiž se skrývá zádumčivě zkoumavý pohled, mu dodávají punc profesorské akurátnosti. Přímo se tak vybízí k obsazování do rolí obdobného ražení, i když jeho možnosti jsou mnohem košatější. Postavy distingovaných intelektuálů, vzdělanců a ctihodných hodnostářů, které interpretuje s tlumenou civilností a zvnitřnělou sdělností, mají dominantní postavení také v jeho film. a tv. tvorbě. Ve filmu se uvedl epizodkou vojína v Jirešově tragikomedii
Žert (1968) a o něco větší postavou nadstrážmistra VB Mácy v komedii
J. Macha Objížďka (1968). Mimopražská div. angažmá ho pak na dlouho filmu vzdálila. Teprve v 80. letech se začal na plátnech objevovat pravidelněji. Hezkou postavu vesnického učitele mu svěřil režisér Otakar Kosek v psychologickém příběhu dvanáctiletého chlapce
Lukáš (1982). Naproti tomu v Matějkově snímku
Má láska s Jakubem (1982) hrál otce dvou problémových chlapců. Zatímco ve Vávrově životopisném portrétu
Putování Jana Amose (1983) oblékl historický kostým jako mistr tesař, ve filmech
K. Kachyni ze současnosti představoval bohémského malíře (
Dobré světlo, 1986) a inženýra (
Kam pánové, kam jdete?, 1987). Větší herecký prostor mu vyhradil ve dvou filmech režisér Jaromil Jireš. V adaptaci románu Jaroslava Havlíčka
Helimadoe (1993) hrál hlavního hrdinu Emila v dospělém věku jako stárnoucího pražského lékaře, který vzpomíná na mládí, na omamné měsíce pevně spjaté s neopětovanou první láskou. Stejnou profesi reprezentoval v psychologickém snímku
Učitel tance (1994) jako přísný primář plicní léčebny. Nevyhýbá se však ani komediálnímu žánru, jak dokládají vedlejší úlohy ve filmech Jaroslava Soukupa: plukovník Degendorf pátrající po svém zmizelém synovi ve
Svatbě upírů (1993) a profesor, respektive špión v bláznivé komedii o českém superagentovi
Jak ukrást Dagmaru (2001). Jednu z hlavní rolí, králova rádce Bohdana a otce odvážné Diny (
L. Vondráčková), vytvořil v pohádce
K. Hanzlíka Královský slib (2001). Naopak v poslední době dostával spíše menší roličky: houbař (
Crash Road, 2007) a člen lékařské komise (
Hlídač č. 47, 2008). V hojnější míře mu hodnotnější herecké příležitosti poskytuje televize v inscenacích a pohádkách ostravského, brněnského a pražského studia: mj.
Poselství (1978),
Hořká slza radosti (1979),
Kočár pro princeznu (1984),
Záviš a Kunhuta (1984),
Záhada zamčeného pokoje (1986),
Jmenuji se po tátovi (1989),
Pilát Pontský, onoho dne (1991),
Případy pana Janíka (1991),
Ecce Constantia (1992),
Ďábel v Praze (1996),
Atentát na ministra financí (1998),
Stříbrná vůně mrazu (2005),
Na vlky železa (2008), což platí i pro seriály (
Bez ženské a tabáku, 1980;
Stavy rachotí, 1983;
Dobrodružství kriminalistiky, 1989;
Detektiv Martin Tomsa, 1995;
Hotel Herbich, 1998,
Četnické humoresky, 2000;
Pojišťovna štěstí, 2004 a
Ulice, 2005). Rozvinuté umění precizní dikce stabilně uplatňuje před rozhlasovým mikrofonem.
