PÁNTIK, Július
Július PÁNTIK (* 15. 1. 1922 Stredné Plachtince, okres Veľký Krtíš, † 25. 8. 2002 Bratislava)
–
slovenský herec, divadelní režisér a pedagog. Otec byl učitelem. Zájem o divadlo projevil už na gymnáziu v Banské Štiavnici, kde se spolužáky ochotničil. V této činnosti horlivě pokračoval i po příchodu do Bratislavy, kde kvůli herectví brzy zanechal studia práv a stal se posluchačem Státní konzervatoře (1940–44). Od roku 1942 byl členem Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde působil až do odchodu do penze (1992). Zpočátku byl chlapecky půvabným a přitom profesionálně dokonalým interpretem milovnických hrdinů, ale svým hereckým naturelem inklinoval ke kreacím vitálních mladých mužů, které souzněly s jeho rudimentárním, spontánním temperamentem hraničícím až s výbušností. Od poloviny 50. let ustoupily prvky živelnosti a intuice cílevědomému tvůrčímu procesu a zároveň se prohloubilo jeho charakterizační umění. Ve většině svých vrcholných inscenací domácího i světového repertoáru ztvárnil velké postavy, ve kterých rozvinul všechny polohy svého herectví a dispozice ztělesnit nejprotikladnější, tragické i tragikomické charaktery, postavy kladné i krajně záporné: doktor Galén v Čapkově
Bílé nemoci, poručík Brecker v Karvašově
Půlnoční mši, Suslov v Gorkého
Letních hostech, Sofoklův Oidipus, Shakespearův Othello, Kent v
Králi Learovi, Pinďas v Hubačově
Staré dobré kapele a mnoho dalších. Sporadicky se věnoval i div. režii (
Tramvaj do stanice Touha). Hned v začátcích slov. kinematografie začal uplatňovat svoje rudimentární herectví v realistických postavách. Do poloviny 60. let převažovaly v jeho filmografii lidové robustní typy venkovských lidí, které obdaroval příznačnou dikcí a intonací. Předznamenal je už svou první film. postavou bači Miša v sociálním dramatu
Varúj…! (1946), jež jako první slov. celovečerní hraný film natočil
M. Frič. Pod vedením českých režisérů pak vytvořil galerii postav převážně jednoduchých lidí, pevné, suverénní a robustní mužné typy, ve kterých se optimálně zúročily jeho psychofyzické rysy: doširoka rozevřené gesto, výbušný temperament a elán. Takový byl lodní kormidelník Franta Hojdar v Čápově psychologickém dramatu
Znamení kotvy (1947), lékař Pavel Kafka v Čápově partyzánském dramatu
Bílá tma (1948), vesnický frajer Turoň ve folklorní hudebně-taneční komedii
Rodná zem (1953) režiséra
J. Macha a četař Juraj Klimko v Tomanově válečném příběhu
Tanková brigáda (1955). Skutečný zlom v jeho film. herectví se projevil až ve vesnickém dramatu
J. Krejčíka Frona (1954), kde v příběhu odehrávajícím se na Moravě v období združstevňování venkova ztvárnil hrubiánského sedlákova syna Floriše Zobače, za kterého se bez lásky, pouze z touhy po „lepším“ životě provdala titulní hrdinka (
H. Hegerová). Jeho doménou se však staly postavy rozporné, procházející labyrintem osobních a společenských konfliktů a silnými vnitřními zvraty, jako byl pracovitý, čestný a nekompromisní Martin Souček, který v Helgeho vesnickém dramatu
Velká samota (1959) obětuje svou kariéru na ministerstvu poctivé snaze pozvednout upadající jihomoravské vinařské družstvo, jehož byl zakladatelem a úspěšným předsedou. Na tuto postavu později bezprostředně navázal rolí předsedy jihomoravského ONV Arnošta Pánka v Helgeho politickém dramatu
Stud (1967). Jeho hrdina, vlivný funkcionář, který je náhle konfrontován s rozsáhlými podvody v okruhu své působnosti, pozvolna dospěje k poznání mravního selhání systému, což se stalo i jeho osobní prohrou. Postupný vývoj slov. film. herectví umožnil Pántikovi ztvárňovat různorodější, lidsky a psychologicky diferencovanější postavy z dělnického a venkovského prostředí. K takovým patří kreace ve filmech
Prerušená pieseň (1960),
Havrania cesta (1962),
Vrah zo záhrobia (1966),
Očovské pastorále (1973),
Trofej neznámeho strelca (1974) a
Súdim ťa láskou (1981). Do této linie spadá také sympatický řidič Miky Polívka, pracující na stavbě velkého vodního díla, ve filmu
J. Menzela Kdo hledá zlaté dno (1974). V tendenčních hraných dokumentech, zachycujících dramatické události moderních dějin, ztělesnil autentické osobnosti, čelné komunistické činitele: Laca Novomeského v Ozerovově válečné epopeji
Vojáci svobody I, II (1975, 1978) a Klementa Gottwalda v Traplově rekonstrukci komunistického puče roku 1948
Vítězný lid (1977). Nedílnou součástí jeho herecké tvorby byla intenzivní práce pro rozhlas a televizi, kde mu zajistila popularitu i ve starším věku role dědy Jozefa v úspěšném tv. seriálu
Bambuľkine dobrodružstvá (1982–83). Významná byla jeho činnost pedagogická na bratislavské konzervatoři (1947–51) a VŠMU (1951–65). Laureát Státní ceny (1951) a nositel titulů Zasloužilý umělec (1966) a Národní umělec (1979).
