V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

PAČOVÁ, Míla

Míla PAČOVÁ vl. jm. Jaromíra Patschová (* 11. 4. 1887 Praha, † 20. 3. 1957 Praha)herečka; manželka právníka, univerzitního profesora a ministra Jana Krčmáře (1877–1950). V mládí se rozhodovala mezi herectvím a malířstvím. Otec, zámožný architekt Gustav Pač, podporoval její výtvarné nadání. Nakonec dala přednost profesionální herecké dráze, ale po celý život se věnovala i výtvarnému umění, zejména krajinomalbě a kresbě (vynikla jako ilustrátorka a vtipná karikaturistka). Základům malby se učila u svého otce, pět let byla žačkou malíře Ferdinanda Engelmüllera a malířství studovala také v Paříži v ateliéru Academie de la grande Chaumière. Herecky se školila soukromě u Marie Hübnerové a K. Želenského. Začínala v holešovické Uranii (1911–13), po krátké zastávce ve Švandově divadle se vrátila roku 1914 na čtyři sezony do Uranie. V letech 1918–21 hrála u různých div. společností, hostovala na pražských scénách (Revoluční scéna, Červená sedma) i u ochotníků a podílela se též na založení Komorní scény v Mozarteu (1919). Režisér Jaroslav Kvapil ji roku 1921 angažoval do Městského divadla na Královských Vinohradech, odkud přešla roku 1934 do Národního divadla, v němž působila až do smrti. Div. dráhu začínala lyrickými postavami a od svého vstupu na vinohradskou scénu vyrůstala v zajímavý herecký typ: její nejvlastnější doménou byly vitální, vtipné a vášnivé mladé ženy s pestrou minulostí, dostávající se svým chováním do rozporu s běžnou morálkou, později střídala složité ženské povahy s veseloherními a komickými typy, hrála také postavy lidové, tragické, patetické i civilní. Živelná radost ze života jako by nalézala protiváhu v postavách pokřivených žen, v nichž tak dobře uplatňovala svou neobyčejně rychlou mluvu. Nebyly jí však cizí ani bytosti ušlápnuté a okřikované. Snadno se dovedla přehrát do rolí zralých žen a posléze i do postav starších a starých. Byla inteligentní a temperamentní herečkou atraktivního zjevu, jemné elegance, koketně houpavé chůze a překotně rychlé mluvy. Na jevišti obsáhla téměř celý domácí i světový ženský repertoár. Z jejích div. postav vynikly Anči v Langrově Periferii, Ariela v Shakespearově Bouři, Maryša, Lízalka a Strouhalka v Maryše, Aristofanova Lysistrata, Nasťa v Idiotovi, Roubínková v M. D. Rettigové, Klásková v Lucerně, paní Warenová v Shawově Živnosti paní Warrenové, Frosina v Lakomci, chrobačka ve hře Ze života hmyzu, Dulská v Morálce paní Dulské. Její osobitý herecký temperament i noblesu, s níž dovedla vytvářet ženy velkého světa, využíval, i když v poměrně menší míře, také film. Do českého filmu vstoupila na samém začátku jeho historie: jako členku Uranie si ji vybral J. Steimar do své komedie společnosti Illusionfilm Pan profesor, nepřítel žen (1913). Těsně před převratem a v prvních poválečných letech hrála ještě v několika filmech, které se však nezachovaly a většinou k nim chybí přesnější dokumentace (Lásko třikrát svatá, 1918; Čaroděj, 1918; Rabbi Löw, 1919). A tak z jejích němých filmů zůstala komedie Zloděj (1919), kterou natočila podle vlastního námětu Thea Červenková, a společensky i umělecky nejzávažnější Innemannův životopisný film Josef Kajetán Tyl (1925), v němž ovšem vytvořila pouhou epizodku dámy na plese. Ani zvukový film nedokázal adekvátně zhodnotit její herecké mistrovství. Zahrála si několik městských žen a elegantních dam: madame Jouvenelle v životopisném portrétu J. Svitáka Milan Rastislav Štefánik (1935), obstarožní světačka v komedii V. Kubáska Mořská panna (1939), manželka továrníka Soboty (T. Pištěk) v Krňanského komedii podle románu Ignáta Herrmanna Artur a Leontýna (1940), herečka Holmová v Čápově melodramatu Preludium (1941) a baronka Gizela v režijní prvotině herce R. Hrušínského Jarní píseň (1944). První velkou kreaci na plátně jí nabídla úloha podvodnice v Seidlově melodramatu V. Kubáska Dvojí život (1939), bytné a společnice nezaměstnaného malíře pokojů (G. Nezval), který svou zoufalou situaci nakonec řeší sebevraždou. Umělecky hodnotnějším filmem bylo Vávrovo drama ze života mladých prodavaček Šťastnou cestu (1943), v němž hrála nervózní ředitelku prodejního oddělení velkého obchodního domu. Svědectví o jejím vyzrálém umění podává její vůbec největší film. postava v Cikánově komedii U pěti veverek (1944). Její zlá a chamtivá domácí Filoména Houbičková, jejíž zbohatlická pýcha byla spravedlivě potrestána, byla přesným opakem dobráckého manžela v podání J. Plachty. Po osvobození se objevila ještě ve třech menších rolích. Oděna do historických kostýmů a pod režijním vedením Otakara Vávry se dvakrát před kamerou spojila v manželský pár s F. Kreuzmannem: jako žena inspektora a městského písaře Žlutického v komedii Nezbedný bakalář (1946) a jako žena staroměstského purkmistra Tomáše v dramatu Jan Žižka (1955). Spolu s J. Marvanem v roli účetního JZD hrála rodiče mladé hrdinky, zpěvačky folklorního souboru (J. Štěpánková), v komedii Jaroslava Macha Ještě svatba nebyla… (1954). Z četných ocenění, které získala, jmenujme čestné uznání ministerstva školství za hereckou činnost (1928) a státní cenu za herecké umění (1929).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!