OGOUN, Luboš
Luboš OGOUN vl. jm. Bohumil Ogoun (* 18. 2. 1924 Praha, † 14. 2. 2009 Praha)
–
tanečník, choreograf, režisér a pedagog; manžel tanečnic Danuše Ogounové (* 1929) a Ludmily Ledecké (* 1951). S baletem se začal seznamovat jako student reálky pod vedením Roberta Brauna a Heleny Štěpánkové. Po válce současně se svým prvním tanečním angažmá v Národním divadle (1945–52) studoval v Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy a poté absolvoval choreografii na DAMU (1952). Několik let řídil taneční složky v armádních souborech, pak vedl balet v Plzni (1957–61), kde se začal výrazně projevovat jako choreograf vyhraněného rukopisu. Plně svůj umělecký program rozvinul v brněnském Státním divadle, kde jako choreograf (1961–64, 1968–92) a šéf baletu (1968–70, 1990–91) stanul v čele tzv. nové vlny české choreografie, usilující o důslednou modernizaci našeho tanečního umění, o rozšíření jeho výrazových možností a metaforické působivosti. Jako tanečník těžil ze své sportovní erudice a kariéry výkonného atleta a trenéra čs. družstva gymnastek (a zejména Evy Bosákové). Byl zakladatelem a ředitelem experimentálního Studia Balet Praha (1964–68). Po celou dobu spolupracoval jako choreograf, pohybový režisér a poradce s většinou českých a slov. divadel i televizí (byl autorem několika set choreografií v baletech, operách, operetách, muzikálech, činohrách, v Laterně magice, v ledních revuích i v tv. inscenacích), ale svůj umělecký vklad zanechal také v české kinematografii, kde svými choreografiemi obohatil např. filmy
Císařův pekař – Pekařův císař (1951),
Komedianti (1953),
Smyk (1960),
Bláznova kronika (1964),
Rozmarné léto (1967),
Kulhavý ďábel (1968),
30 panen a Pythagoras (1973),
Romance za korunu (1975),
Adéla ještě nevečeřela (1977) a
Oldřich a Božena (1984). Ve třech filmech se dokonce sám objevil: jako artista v Kadárově a Klosově tendenčním politickém dramatu
Únos (1952), baletní mistr a trenér gymnastky Evy (Eva Bosáková) v psychologickém filmu
V. Chytilové O něčem jiném (1963) a jako tělocvikář v Hoblově hudební komedii
Třicet panen a Pythagoras (1973). Ojedině si zahrál i na obrazovce, např. v inscenaci
Šťastný Jim (1969). Profesní zkušenosti zhodnotil při své pedagogické činnosti (na katedře tance VŠMU Bratislava 1986–90) a ve statích publikovaných v domácích i zahraničních odborných periodikách. Získal mj. Prémii Českého literárního fondu (1991), cenu Nadace ČLF za celoživotní tvorbu (1998) a zejména státní vyznamení medaili Za zásluhy III. stupně (2002).