V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

OBERMAIEROVÁ, Jaroslava

Jaroslava OBERMAIEROVÁ (* 10. 4. 1946 Praha)herečka. Ve třinácti letech jí zemřel tatínek, technický kreslič a amatérský malíř. Od čtyř let chodila do baletních kursů, v jedenácti již tančila jako sboristka v operách a baletech Národního divadla. Chtěla pokračovat ve studiu na taneční konzervatoři, ale tam už ji – zřejmě pro měnící se postavu – nevzali. Zato ji po maturitě na jedenáctiletce hned napoprvé přijali na DAMU. Již za hereckých studií hostovala v Tylově divadle (Měsíc na vsi) a vytvořila své první film. role. Po absolutoriu (1967) hrála tři roky v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně – Mladé Boleslavi, kde vytvořila řadu velkých postav: Alenu v Noci na Karlštejně, Mahulenu v Radúzovi a Mahuleně, Manon Lescaut či Julii v Romeovi a Julii. Od roku 1970 byla členkou pražského Divadla E. F. Buriana (Solvejg v Peeru Gyntovi, Hermie ve Snu noci svatojánské, polly v Žebrácké opeře, Máša v Turgeněvově Rváči, Marie v Shakespearově Komedii masopustu). Po zrušení této scény (1991) překonala těžkou situaci díky práci v dabingu a účinkování v agenturních představeních soukromých div. souborů: Vis maior (Žebrácká opera), divadlo Skelet (Pan Hamilkar, postel pro tři, Dostanu tě zubama) a Společnost J. Jurištové (Chudák manžel, Lovu zdar!), Divadlo Blaník (Hříšní lidé – Pěnička a Paraplíčko). Její prostý civilní herecký projev, smysl pro detail a schopnost výstižné charakteristiky se výrazně uplatnily ve filmu a televizi. Často vytvářela kladný harmonický typ moderní emancipované ženy, hrála však i ženské postavy trpící. Byly to postavy emotivně bohaté a herecky vděčné. O jejím širokém rejstříku však svědčí i řada postav komediálních a žen rafinovaných, cynických až krutých. Herecký křest na plátnech kin si odbyla ještě jako posluchačka DAMU vedlejší úlohou zdravotní sestry Evy v Kohoutově příběhu Sedm zabitých (1965). Vzápětí si ji vybral režisér Zbyněk Brynych pro hlavní dívčí roli ve filmu Souhvězdí Panny (1965). Vyprávěl v něm o mladičké Janě, která přišla navštívit svého chlapce – vojáka (J. Čápa), a seznámila se tak s drsným a nepřívětivým prostředím vojenského letiště, kde její hoch sloužil. Film obsahoval na svou dobu odvážné erotické scény a mladá herečka byla za svou první sexy roli dost odsuzována. Filmaři však správně rozpoznali její skutečné herecké kvality a brzy jí svěřili další role: v „komedii naruby“ O. Lipského Happy end (1967) byla ženskou hrdinkou (řezníkovou nevěrnou manželkou Julií) pozpátku vyprávěného příběhu lásky, manželství, nevěry a vraždy, podobnou roli, zpěvačky a lupičky Zuzanky Korejsové, dostala v kriminální grotesce Jaroslava Macha „Rakev ve snu viděti…“ (1968). Zcela jiná byla její Líza Vágnerová v Moskalykově psychologickém dramatu Dita Saxová (1967), jedna z obyvatelek penzionátu pro židovské dívky, které po návratu z koncentračního tábora nenašly žádné příbuzné. V Jirešově zfilmování románu Milana Kundery Žert (1968) se proměnila v nadšenou svazačku Markétu Pospíšilovou, někdejší milou hlavního hrdiny (J. Somr), který krutě zaplatil za svůj zdánlivě nevinný šprým. Celkovým rozsahem malou, ale jedinou scénou velkou roli vytvořila ve Vávrově historickém Kladivu na čarodějnice (1969): Alžběta Sattlerová zvaná Lízl byla mladá veselá holka – a najednou byla brutálním nátlakem inkvizitorovy zvůle donucena nepravdivě vypovídat proti člověku, kterého si vážila a měla ráda. Počátkem 70. let hrála ve dvou tv. filmech, promítaných také v kinech: jednu z Mahuleniných sester Živu ve Weiglově pohádce podle Zeyerovy div. hry Radúz a Mahulena (1970) a zamilovanou Kristlu v Moskalykově adaptaci románu Boženy Němcové Babička (1971). Po několika dalších menších postavách (Vím, že jsi vrah…, 1971; Dívka na koštěti, 1971; Kronika žhavého léta, 1973; Tři chlapi na cestách, 1973) ji velkými úkoly opět pověřil Zbyněk Brynych ve filmech Jakou barvu má láska (1973) a Kronika žhavého léta (1973). V prvním to byla postava současné mladé ženy – inženýrky vývojového oddělení chemických závodů Mileny Šulcové, která se při náhodné reportáži zamilovala do tv. zpravodaje (V. Postránecký), rozešla se kvůli němu s dosavadním milencem (R. Jelínek), provdala se za něj a porodila mu dítě. Ve druhém, který vznikl na motivy Řezáčova románu Bitva, hrála mladičkou dcerku německého antifašisty Palmeho (Robert Koch-Hooge), vracející se po válce ze Západního Německa do rodné Potočné, aby zde pomáhala českým osídlencům v jejich bitvě o pohraničí. Ve druhé film. verzi dětského příběhu Marie Majerové Robinsonka (1974) K. Kachyni hrála sousedku Toničku, která se stala čtrnáctileté titulní hrdince (M. Šafránková) druhou matkou. Touto rolí se v polovině 70. let začala přehrávat do postav žen středního věku, manželek a matek: S J. Somrem ve Vláčilově psychologickém dramatu Dým bramborové natě (1976), s A. Švehlíkem v Rážově dětské sci-fi Odysseus a hvězdy (1976), s R. Brzobohatým ve Filanově slov. filmu Zlatá réva (1977), s J. Hanzlíkem v psychologickém snímku H. Bočana Tvář za sklem (1979) a s O. Vlachem v hudební komedii Discopříběh 2 (1991). Nejdramatičtější z těchto postav byla rozvedená paní Jarošová, matka malého Míši a bytná šoféra Charváta (Marek Perepeczko), který se dopustil dvojnásobné sexuální vraždy a na útěku se kryl jejím chlapcem jako rukojmím v Polákově kriminálním dramatu podle skutečné události Smrt stopařek (1979). V povídce Tvrdohlavci z film. triptychu V. Čecha Silnější než strach (1978) vytvořila postavu stranické funkcionářky Vopatové, bojující za prosazení družstevní myšlenky na vesnici v padesátých letech. Po delší přestávce, zaviněné pracovním úrazem a poté mateřstvím, vyhověla nabídce režiséra Karla Steklého, aby zpodobnila autentickou postavu české kulturní scény prvních dekád minulého století, herečku Xenu Longenovou, v životopisném filmu o této významné umělkyni a jejím manželovi E. A. Longenovi Každému jeho nebe (1981). Bezpečně a suverénně se pohybuje také v komediálním žánru, jak dosvědčuje např. role upjaté profesorky Zikové v komedii O. Lipského „Marečku, podejte mi pero!“ (1976), těhotné milenky Vilmy ve Vorlíčkově bláznivé komedii Což takhle dát si špenát (1977) a kulturní referentky Jarmily Spišákové v satirické komedii D. Kleina Vážení přátelé, ano (1989). Galerii film. postav průběžně doplňovala dalšími menšími rolemi, např. sekretářky (Smrt na černo, 1976), tety (Dva kluci v palbě, 1983), učitelky (Rumburak, 1984), herečky (Podivná přátelství herce Jesenia, 1985), vedoucí hospody (Malostranské humoresky, 1995), krčmářky (O perlové panně, 1997), kuchařky (Jezerní královna, 1997) a bordelmamá (Kameňák, 2003). Po kratší odmlce se na plátno vrátila už jako babička (Crash Road, 2007), v komedii D. Kleina Svatba na bitevním poli (2008) hrála tchýni Hrůzovou, matkou jedné z hlavních hrdinek – sekretářky Sylvie (Z. Onufráková) – byla v hořké komedii Zoufalci (2009) debutující Jitky Rudolfové a zatím naposled se objevila jako uklízečka Míla v Šíchových Bastardech (2010). Upřímné oči a kulatá tvář ji zpočátku také v rámci tv. obrazovky zajistily typ naivek, ryzích vesnických dívek i neprůbojných městských slečinek, ke kterým postupně přidala úlohy angažovaných proletářek a později energických žen a matek v řadě inscenací, filmů a pohádek: Lucerna (1967), pohádka o Honzovi (1968), Vražedný týden (1970), Lidé na křižovatce (1971), Chléb a písně (1971), Klícka (1971), Komedie o strašidle (1972), Josefina (1973), Cestující se připraví k odletu (1973), Černá jáma (1973), Rafan (1974), Ohnivý máj (1974), Oči plné slunce (1975), Klec pro dva slavíky (1976), Hastrmanská povídačka (1979), Rozednění (1980), Čertovy kameny (1982), Cizí lidé (1983), Velká rána (1984), Alibi jako řemen (1984), Hejkalka (1998), Zvonící meče (2000), Ideální manžel (2001), Vyvraždění rodiny Greenů (2002), Brouk v hlavě (2002), Malvína (2003), Zlatá brána (2004), Tajemná truhla (2006), Karambol(2008) a mnoho dalších. Veřejnost ji má však zafixovanou především ze seriálů (Byl jednou jeden dům, 1974; Tajemství proutěného košíku, 1977; Okres na severu, 1981; My všichni školou povinní, 1984; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Gottwald, 1986; Rodáci, 1987; Druhý dech, 1989; Přítelkyně z domu smutku, 1993; Život na zámku, 1995, 1999; Šípková Růženka, 2001; Černí baroni, 2004; Josef a Ly, 2004; Náves, 2006; To nevymyslíš!, 2005–06, Škola Na Výsluní, 2006; Hraběnky, 2007; Trapasy, 2007; Škola pro život, 2009; Ach, ty vraždy, 2009), z nichž vyniká postava místní drbny Vilmy Niklové-Stárkové v seriálu Ulice (2005–10). Největší proslulost jí kdysi paradoxně přinesla postava druhé manželky titulního hrdiny (V. Brabec) v tendenčním Sequensově seriálu 30 případů majora Zemana (1974–79). Jako dabingová herečka namlouvala do češtiny např. Romy Schneider, Shirley MacLaine, Whoopi Goldberg a Kathy Bates. Nositelka Národní ceny ČSR (1980) za herecké výkony v divadle, televizi a filmu.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!