V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

NEUMANN, Stanislav

Stanislav NEUMANN (* 16. 7. 1902 Praha, † 19. 2. 1975 Praha)herec; syn básníka Stanislava Kostky Neumanna (1875–1947) a nakladatelky a překladatelky Kamily Neumannové (1874–1956), nevlastní bratr herečky S. Neumannové, otec komunistického básníka Stanislava Neumanna (1927–1970) a dědeček herce a překladatele J. Neumanna. Od dětství projevoval lásku k divadlu, jemuž zasvětil svůj profesní život, i když se měl na přání matky stát bankovním úředníkem. Bezprostředně po maturitě na žižkovské reálce (1921) nastoupil u div. společnosti Filipa Zöllnera. Už po měsíci se stal členem Městského divadla v Kladně, odkud na krátký čas přešel do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (1922). Na sezonu 1922–23 se opět vrátil do Kladna. Během dvou let (1923–24) pak vystřídal několik angažmá: div. společnost Františka Kosteleckého, Biblickou scénu na Žižkově a Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích. Po návratu do Prahy byl přijat roku 1924 jako elév do Národního divadla. Zároveň hostoval ve Švandově divadle na Smíchově i v Městském divadle na Královských Vinohradech, vystupoval v avantgardní Zkušební scéně (1925) a Osvobozeném divadle na Slupi (1925–26). Jednu sezonu byl angažován v Divadle Vlasty Buriana a od roku 1927 až do své smrti působil v činoherním souboru Národního divadla. Základní umělecké prostředky tvořila jeho křehká, drobná postava, neobyčejná schopnost proměňovat bizarně řezaný obličej s vystouplou bradou a hlavně jeho specificky nakřáplý, plačtivý hlas. Poučen tradicemi realistického herectví a úsilím div. avantgardy o využití pohybu a mimiky vyzrál v osobitého tragikomického herce se sklonem ke stylizované grotesce. Doménou jeho jevištní tvorby se stal trpící a strádající člověk ušlápnutý životem, človíček, kterému se nedaří. Vytvářel ho s groteskním pohledem na negativní lidské vlastnosti, s trpkým humorem, jehož doznění vyvolávalo hluboký soucit s ponižovanými. Vynikl v postavách českého klasického repertoáru (vodníci Michal a Ivan v Lucerně, Kalafuna ve Strakonickém dudákovi, Petr Dubský, Šumbal, Šmejkal a Fiala v Našich furiantech, Klicperův Hadrián z Římsů, Omnimor v Drdových Hrátkách s čertem). Ze světového repertoáru to byl např. Ondřej Třasořitka z Shakespearovy komedie Cokoli chcete, Harpagon z Lakomce, šašek z Krále Leara, Perčichin z Gorkého Měšťáků, Sípavý z Optimistické tragédie. Jeho výraznou schopnost vystihnout v malé roli celý osud člověka využíval často i film, v němž začínal již v němém období jako statista. Na titulcích se poprvé objevilo jeho jméno ve válečném dramatu S. Innemanna Plukovník Švec (1929), v němž se mihl jako jeden z legionářů. Podobnou, ale už o něco větší roličku měl v dalším legionářském filmu, tentokrát již zvukovém, Třetí rota (1931) – opět v Innemannově režii. Sám ze svých začátků vzpomínal na postavičku učedníka ve filmu G. Machatého Načeradec, král kibiců (1932). Do roku 1945 vytvořil na padesát nejrůznějších figurek – téměř výhradně malých prostých lidí. Po zloději Súčkovi z komedie M. Friče Mazlíček (1934) hrál znovu a znovu zloděje a zlodějíčky (U nás v Kocourkově, 1934; Veselá bída, 1939; Konečně sami, 1940; Štěstí pro dva, 1940), ale současně i strážníky, detektivy a vůbec ochránce zákona (Uličnice, 1936; Panenka, 1938; Přijdu hned, 1942). V umělecky málo náročných filmech okrajových režisérů ztělesňoval lidičky různých profesí a sociálních vrstev, např. studenta (Co se šeptá, 1938), profesory (Klapzubova jedenáctka, 1938; Prosím, pane profesore!, 1940) i školníka (Studujeme za školou, 1939), kominíka (Na růžích ustláno, 1934), básníka (Stříbrná oblaka, 1938), fotografa (Pelikán má alibi, 1940), hostinského (Osmnáctiletá, 1939), sultána (Švanda dudák, 1937), vojáky (Život vojenský – život veselý, 1934; Zborov, 1938), úředníčky (Krb bez ohně, 1937; Cech panen kutnohorských, 1938; Babička, 1940), krejčího (Svátek věřitelů, 1939), žebráka (Svět, kde se žebrá, 1938), sluhu (Příklady táhnou, 1939), kostelníka (Pohádka máje, 1940), vrátného (Provdám svou ženu, 1941). Téměř zákonitě mu větší postavy nabídly vesměs filmy renomovaných režisérů: fotoreportér Lněnička z Vančurova a Kubáskova dramatu Láska a lidé (1937), filozof Zelenka z Vávrova přepisu Jiráskovy Filosofské historie (1937), a především obecní blázen „zlatý ženich“ ve vesnickém dramatu M. Friče podle Hálkovy povídky Muzikantská Liduška (1940). Změny a nové podmínky, jaké přinesla znárodněná kinematografie, neměly pražádný vliv na profil a velikost jeho postav. Nadále doplňoval a rozmnožoval svou galerii řemeslníků (Rozina sebranec, 1945; Velký případ, 1946; Nikola Šuhaj, 1947), strážníků (Siréna, 1947), hajných (Na dobré stopě, 1948), číšníků (Pára nad hrncem, 1950), kostelníků (Haškovy povídky ze starého mocnářství, 1952), listonošů (Nejlepší člověk, 1954), vrátných a hlídačů (Větrná hora, 1955; Hra o život, 1956; Prázdniny v oblacích, 1959), školníků (Škola otců, 1957), zřízenců (Železný dědek, 1948), starých dělníků (Žižkovská romance, 1958; Lidé jako ty, 1960) a vůbec prostě jen bodrých a mudrlantských dědků, dědečků a bručivých staříků dobrého srdce (Zelená knížka, 1948; Váhavý střelec, 1956; 105 % alibi, 1959; Malý Bobeš, 1961; Einstein kontra Babinský, 1963; Volejte Martina, 1965). Z celé plejády těchto figurek zaslouží jmenovat aspoň neodbytného lichváře Menkeho v adaptaci Nerudových malostranských příběhů Týden v tichém domě (1947) J. Krejčíka a uťápnutého radu Dynderu, donuceného svou ženou (R. Šlemrová) k přísné dietě, v Grussově film. verzi Poláčkova humoristického románu Hostinec „U kamenného stolu“ (1948). Zvláště komického vyznění dosáhl v pohádkových postavách: pošetilý a důvěřivý král Půlnočního království a otec princezny Krasomily (A. Vránová) v Zemanově Pyšné princezně (1952), koktavý čert Omnimor, milovník karbanu, v Machově adaptaci Drdovy pohádky Hrátky s čertem (1956), vrchní kuchař v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959) a poťouchlý děda Pšuk v další pohádce M. Friče Dařbuján a Pandrhola (1959). Od počátku živého vysílání ČST ho vídali diváci na obrazovce v hrách, inscenacích, filmech a seriálech, např. Příběh starý deset let (1961), Magdalena Dobromila Rettigová (1961), Světáci (1963), Soudničky (1967), Hříšní lidé Města pražského (1968–69), Řeč o Puškinovi (1968), Muzikant (1971), Německé pohádky (1973). Rozhlasoví posluchači znají jeho interpretaci oblíbených „kerkonošských poudaček“ Marie Kubátové a jeho nesmrtelného Harpagona. V letech 1945–53 působil též jako pedagog konzervatoře a DAMU. Jeho umělecký a lidský portrét zachycují knižní studie Petra Hořce Stanislav Neumann (1963), monografie Rudolfa Miholy Stanislav Neumann: …odvolávám, co jsem odvolal (2006) a středometrážní střihový film Herec Stanislav Neumann (1961), který natočil režisér V. Borský. Nositel mj. Řádu práce (1958), Řádu republiky (1962) a titulů Zasloužilý umělec (1953) a Národní umělec (1965).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!