V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

NECKÁŘ, Václav

Václav NECKÁŘ (* 23. 10. 1943 Praha)  – zpěvák a herec; syn herce, zpěváka a tanečníka Václava Neckáře-Dubského (1915–2001), synovec herce E. Dubského, bratr hudebníka Jana Neckáře (* 1949) a manžel bývalé primabaleríny Jaroslavy Žlábkové (* 1940). Vyrůstal v div. rodině v Ústí nad Labem, kde už jako dítě zpíval a hrál ve operním sboru tamního divadla. Učil se hře na klavír a zpěvu v Lidové škole umění, později u Konstantina Karenina a J. Frýdla v Praze. Po maturitě na ústecké dvanáctiletce (1962) a neúspěšném pokusu o přijetí na DAMU se stal elévem činohry Divadla pracujících v Mostě (1962–64), odkud přešel na jednu sezonu do písničkového souboru plzeňského divadla Alfa (Ukradený měsíc, Alamara-revue, Černej sen). Zde pořídil za doprovodu skupiny Bohuslava Ondráčka, který se pro příští roky stal jeho uměleckým patronem, první rozhlasové nahrávky. Roku 1965 získal angažmá v pražském Rokoku (Čekání na slávu, Konvenční vražda, Filosofská historie aj.), jehož obratné dramaturgické vedení a spolupráce s předními orchestry mu otevřely cestu do nahrávacích studií, rozhlasu a televize (účinkoval v řadě hudebně-zábavných pořadů a recitálů). Na sklonku 60. let vystupoval spolu s M. KubišovouH. Vondráčkovou ve vokálním triu Golden Kids. Počátkem 70. let, kdy se v důsledku politické perzekuce M. Kubišové rozpadlo trio Golden Kids, hostoval v Divadle Na zábradlí v inscenaci J. Menzela Mlynář a jeho dítě. Od roku 1971 realizoval s vlastní skupinou Bacily řadu koncertních pořadů (např. Dr. Dam Di Dam a jeho Bacily, Cesty, Planetárium, pod komandem lásky), uvedených úspěšně také na zahraničích pódiích (zvláště v německy mluvících zemí) a zachycených na gramofonových deskách. Do české populární hudby přinesl nový typ, který výrazově i hlasově (vysoký, takřka falzetově zbarvený lyrický tenor) čerpal z atmosféry mladické bezstarostnosti a rozvernosti. Své pěvecké kvality prokázal v pestré repertoárové škále, zahrnující jak melodické písně středního proudu, tak lyrické rockové skladby a baladické songy. Hned od počátku podporoval svůj image osobitým, stylizovaným pohybovým projevem i pěveckou dikcí. Získal tak, zejména u teenagerů, obrovskou popularitu (dlouhodobě stabilní umístění na čelných příčkách oblíbenosti v posluchačské anketě Zlatý slavík). Naplnění hereckých ambicí mu umožnil ve větší míře teprve film. První, kdo mu k tomu dopomohl, byl režisér J. Menzel, když si ho vybral za představitele železničního eléva a zoufalého panice Miloše Hrmy pro svou adaptaci Hrabalových Ostře sledovaných vlaků (1966), ověnčenou prestižním Oscarem. Tragikomická postava mladého chlapce, prožívajícího těžké a bolestné postpubertální zmatky v období nacistické okupace, který nakonec vyhodí do povětří německý muniční vlak a sám je přitom zastřelen, vyzněla v Neckářově podání naprosto životně a přesvědčivě. Vyhraněnější typ hrabalovského hrdiny mu nabídl opět Menzel v dalším zfilmování Hrabalových próz Skřivánci na niti (1969), kde jako mladičký adventista Pavel Hvězdář, člen party nucených brigádníků na šrotišti kladenských oceláren, vzplane horoucím citem k mladé vězenkyni (J. Zelenohorská). Bližší jeho zpěvácké profesi byly některé další film. postavy, zejména student Tadeáš Vrána, milovaný sličnou pannou Stázi z Kapucínské uličky (P. Filipovská), která se však po třech dalších milostných romancích provdala za starého a bohatého pana domácího (J. Beyvl) v hašlerovském filmu Z. Podskalského Ta naše písnička česká (1967). Milovnickou postavu sympatického Honzy Nováka, který přes všechny rafinované nástrahy uhrančivého pekelníka (J. Herz) zachová věrnost své dívce Zuzaně (J. Šulcová), hrál v Herzově lyrické grotesce Kulhavý ďábel (1968). Problémy s láskou řeší také jeho svéhlavý zpívající princ Václav v Zemanově moderní hudební pohádce Šíleně smutná princezna (1968), v níž měl za partnerku v titulní roli H. Vondráčkovou. Vysloveně dramatickou polohu si vyzkoušel v postavě němého ostrovního blázna Bekeko, kterého ztělesnil ve Schmidtově dobrodružném snímku na motivy povídky Alexandra Grina Kolonie Lanfieri (1969). Do jeho filmografie lze svým způsobem počítat také hudební film V. Čecha Bylo čtvrt a bude půl (1968), inspirovaný částečně jeho vlastními osudy, v němž za hlavního hrdinu (M. Pavlata) nazpíval všechny písničky od Angelo Michajlova. Normalizační kinematografie mu poskytla ještě několik menších hereckých příležitostí, z nichž zasluhuje jmenovitě vzpomenout pouze úlohu gestapem hledaného dělníka, jinak také oblíbeného kytaristy a zpěváka Koubka zvaného Piškot, v  Čechově okupačním dramatu Svatba bez prstýnku (1972), a postavu pytláka Žabky, toužícího vzlétnout jako Ikaros, v historické komedii Karla Steklého Pan Vok odchází (1979). Na okraji film. tvorby stojí ještě tituly s jeho zanedbatelným hereckým vkladem: Soukromá vichřice (1967), Ďábelské líbánky (1970), Hledá se pan Tau (1972), 30 panen a Pythagoras (1973) a Za volantem nepřítel (1974). Kariéru film. herce uzavřel postavou kovboje Benjamina ve westernové parodii Zpívej, kovboji/Sing, Cowboy, sing (1981), kterou ve studiu DEFA natočil jeho tehdejší přítel, levicově orientovaný americký zpěvák a herec Dean Reed, žijící od roku 1973 v NDR. Po roce 1989 obnovil s KubišovouVondráčkovou činnost Golden Kids, která nakonec skončila nechutnou soudní tahanicí. Roku 1991 založil s bratrem Janem, který byl dlouholetým kapelníkem Bacilů, vydavatelství Ne a Ne Records. Na jevišti Divadla na Starém Městě vytvořil titulní roli v muzikálu Kocour v botách (1994). Problémy s nadváhou a vyčerpání organismu mu přivodily v listopadu 2002 kolaps a s ním dočasnou ztrátu paměti, ze které se postupně zotavuje. Bilanci jeho životních a uměleckých osudů sestavil Jaroslav Kříženecký do biografické monografie Všechno je jenom jednou (2006) a Vladimír Vlasák s oběma bratry Neckáři do knižního portrétu Cesta do mé paměti (2010).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!