V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

NAVRÁTIL, Oldřich

Oldřich NAVRÁTIL (* 21. 10. 1952 Třebíč)herec. Původní záměr jít studovat na učitele češtiny a dějepisu změnila rada jeho profesora z třebíčského gymnázia, aby své další vzdělání zasvětil herectví. Jakmile absolvoval JAMU (1976), získal angažmá v brněnském Divadle na provázku, kde setrval dva roky a vytvořil několik výrazných rolí pod vedením režiséra Petra Scherhaufera. Roku 1978 odešel do Prahy jako člen generačního souboru Státního divadelního studia Dílna 24. Po jeho rozpadu (1979) působí jako herec ve svobodném povolání a věnuje se především práci před kamerou. Kontakt s jevištěm si udržuje alespoň pohostinským účinkováním, např. v divadle Ta Fantastika (Hieronymus Bosch v Zahradě rajských potěšení), Činoherním klubu (Hospodský v Egressyho Portugáli, Davies v Pinterově Správci), Prozatímním divadle F. R. Čecha (Dívčí válka), divadle Minor (Klapzubova jedenáctka), na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě a brněnském Špilberku (Tobiáš Říhal ve Večeru tříkrálovém). Ve film. titulcích se jeho jméno začalo vyskytovat ve větších rolích na přelomu 70. a 80. let. V komediální moralitě Petra Tučka Stopař (1978) představoval naivního automechanika Ferdu, v hořké komedii režisérky V. Chytilové Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) hrál vychytralého a pokryteckého primitiva Frantu, ve filmu pro děti J. Vošmikové Prázdniny pro psa (1980) si tento charakter s malými obměnami zopakoval jako mladý hamižný Plavec. Ve Skalského sociálním příběhu Zakázaný výlet (1981) byl sympatickým harmonikářem Toníkem, strýcem nadané pouliční zpěvačky (P. Mourková). V Jirešově Opeře ve vinici (1981) hrál lesníka Ondru, marně usilujícího o hezkou Evu (L. Kucharská), která dala přednost jeho kamarádovi Adámkovi (S. Skopal). Jako samolibý propagační referent Nádeníček ztělesnil soka v lásce studenta (P. Kříž) k hezké Borůvce (M. Šafránková) v poetické komedii D. Kleina Jak svět přichází o básníky (1982). Velkou a na rozdíl od většiny dosavadních rolí ryze kladnou postavu mladého psychologa doktora Moše, pomáhajícího čtrnáctileté hrdince Martě (Lucie Pátíková), aby se vyrovnala se ztrátou zraku, vytvořil v Jirešově psychologickém filmu Neúplné zatmění (1982). Sympatická byla i postava kameramana Honzy Kroutila, natáčejícího spolu se zanícenou dokumentaristkou (J. Šulcová) dokumentární film o Nehrúovi v Sequensově snímku Hořký podzim s vůní manga (1983). Po drobnější roličce v Prodavači humoru (1984) J. Krejčíka mu připadla opět úloha prohnaného a zištného člověka, zraněného traktoristy Fuky, v psychologickém filmu Štěpána Skalského Všechno nebo nic (1984). V Kopřivově Havárii (1985) hrál mladého pracovníka destrukční čety Radka Musila. Po roli komunistického předsedy MNV Polcra v poválečných letech ve film. prvotině Radovana Urbana Náhodou je príma! (1987) se objevil v epizodě [SMYCZEK Karel|Smyczkova]] filmu Proč? (1987) a vytvořil postavu arteterapeuta protialkoholní léčebny doktora Křížka v hořké komedii D. Kleina Dobří holubi se vracejí (1988). Za protagonistu si ho zvolil režisér K. Smyczek v satirickém snímku Nemocný bílý slon (1989), který vypráví o tragikomickém osudu nového ředitele rozestavěného kulturního domu, jemuž se hroutí jeho kariéra i sny. Přesnou charakteristikou vybavil figuru skeptického antikomunisty Františka, „strýčka“ desetiletého chlapce (Jan Morávek) v Schmidtově hořké komedii Vracenky (1990), přibližující očima malého hrdiny atmosféru počátku 50. let. Od konce 80. let mu jsou stále častěji souzeny portréty otců dospívajících synů (Můj přítel d’Artagnan, 1989; Helimadoe, 1993) a dcer (Všichni moji blízcí, 1998). Tatínkem početné rodiny ho učinil režisér Martin Šulík v hořké komedii Sluneční stát (2005), kde jako nezaměstnaný Karel zkouší se třemi stejně postiženými kamarády rozdílného věku a temperamentu společně podnikat. Na plátně se objevil dvakrát v pohádkových podobách: jako muezzin (Lotrando a Zubejda, 1997) a zlodějský správce (Anděl Páně, 2005). Nevyhýbá se ani účinkování ve filmech slov. režisérů, jak dokládají tituly Tichá radosť (1985), Nemožná (1987), Sedem jednou ranou (1988), Začátek dlouhého podzimu (1990), Nejasná zpráva o konci světa (1997) a Rivers of Babylon (1998). Zatím naposledy ho návštěvníci kin spatřili v roli hodného tělocvikáře a vedoucího dívčího vodáckého kursu Bořka v Janákově prázdninové komedii Rafťáci (2006), jako otce známého boxera Henryho Neumanna (Gedeon Burkhard) v koprodukčním válečném dramatu Poslední vlak (2007) a otce lékaře Čeňka Dobeška (J.Šmíd) v Troškově komedii podle Švandrlíkovy knihy Doktor od Jezera hrochů (2010). V posledních letech mu tak mnohem větší prostor vyhrazuje televize v inscenacích a filmech (Jenůfa, 1976; Náledí, 1982; Pánská jízda, 1982; Komtesa Mary, 1983; Velká rána, 1984; Bitva na kopci, 1987; Nedosněné sny, 1989; Chlípník, 1996; Válka ve třetím poschodí, 2000; Iguo-Igua, 2002; Stříbrná vůně mrazu, 2005; Kočky, 2006; BrainStorm, 2008), pohádkách (100+1 princezna, 2006; Dům U Zlatého úsvitu, 2009; Láska rohatá, 2009), ale zejména v seriálech (Slovácko sa nesúdí, 1974; Dnes v jednom domě, 1979; Třetí patro, 1985; Co teď a co potom, 1992; Přítelkyně z domu smutku, 1993; Když se slunci nedaří, 1995; Život na zámku, 1995; Lékárníkových holka, 1996; Ďábel v Praze, 1996; Zdivočelá země, 1997; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, 2000; Stříbrná paruka, 2001; Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, 2003; Místo nahoře, 2004; Dobrá čtvrť, 2005; To nevymyslíš!, 2005–06; Horákovi, 2006; Soukromé pasti, 2008; Ďáblova lest, 2008; První krok, 2009; Poste restante, 2010). Veřejnost si z jeho seriálových hrdinů vybaví nejspíš přísného tatínka Bajzu v Bylo nás pět (1994), rodinného despotu a cholerika, taxikáře Boháčka v Rodinných poutech (2004–06) a napraveného sukničkáře Loučného v Náměstíčku (2004) a Návsi (2005–06). Své zdravotní a rodinné problémy, které se mu podařilo překonat, vylíčil v cyklu ČT 13. komnata (2010).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!