NASKOVÁ, Růžena
Růžena NASKOVÁ rozená Nosková (* 28. 11. 1884 Praha, † 17. 6. 1960 Praha)
–
herečka, překladatelka a spisovatelka; dcera úředníka a literáta Josefa Noska (1829–1899), sestra spisovatelky a překladatelky Heleny Malířové (1874–1940) a manželka malíře a grafika Františka Naskeho (1884–1959). Pocházela z pražské měšťanské rodiny literárně činného magistrátního úředníka, který si nepřál, aby se věnovala divadlu. Až po otcově smrti se jí otevřela cesta k profesionální herecké dráze. Ještě jako studentka Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici se dostala zásluhou sestry Heleny do uměleckého prostředí. Když však roku 1902 dělala zkoušku u herečky Hany Kvapilové, vyslechla od ní zdrcující verdikt, že není pro hereckou dráhu náležitě disponovaná, že má slabý hlas, špatnou výslovnost, nevýraznou tvář a příliš hřmotnou postavu. Od svého záměru se naštěstí nedala odradit. Po hereckém školení u Otýlie Sklenářové-Malé a pěvecké přípravě hrála jako ochotnice s různými pražskými soubory. V letech 1904–07 byla angažována slovinským Zemským divadlem v Lublani, kde hrála nejrůznější role a zpívala menší operní party. O div. prázdninách hrávala v Praze v předměstských divadlech. Od roku 1907 byla členkou činohry Národního divadla v Praze, na jehož scéně hrála až do svého onemocnění (1948), ale v angažmá zůstala do odchodu do důchodu (1955). Byla ovlivněna psychologickým herectvím Hany Kvapilové, rozvíjela však i svou jevištní mluvu v duchu protagonistů pozdně romantické školy. Její herecký obor byl dlouho nevyhraněný. Hrála téměř všechny typy žen v poloze lyrické, komické, dramatické a tragické: mladé povrchní milenky, salonní dámy z veseloher, klasické postavy z dramat, kněžny a královny střídala s realistickými portréty prostých, srdečných žen, jemný patos vyvažovala vroucností citového projevu, ale vždy tak, že přitom hlavní důraz kladla na kulturu slova. Schopnost bystré konverzace, vrozený humor, osobitá barva hlasu, kultivovanost přednesu veršovaných textů i vznešený zjev z ní tvořily ideální představitelku žen vladařského ducha z aristokratického i měšťanského prostředí. Moderní, vnitřně komplikované ženy hrávala jen výjimečně. Koncem 20. let převzala po Marii Hübnerové role zralých, energických, jednoduše modelovaných žen, jimž dokázala vtisknout svůj osobitý ráz. Její talent dozrál ve 30. a 40. letech, kdy hrála stárnoucí rozšafné ženy se smyslem pro humor a sebeironii, které dovedou činorodě žít a moudře stranit mladé generaci. Z jejích velkých postav domácího a světového repertoáru zaslouží pozornost Markétka z Goethova
Fausta, Schillerova Marie Stuartovna, Olivie z
Večera tříkrálového, paní Higginsová z
Pygmaliona, Gertruda z
Hamleta, Raněvská z
Višňového sadu, kněžna z
Lucerny, Roxana z
Cyrana de Bergerac, Jiráskova M. D. Rettigová, Anna Svojanová z Konrádovy
Kvočny, Kateřina Šestáková z
Paličovy dcery, Berežkovová v Borovy
Strže, Anna Antonovna ze
Svatby Krečinského aj. S kinematografickou technikou si poprvé a dlouho naposled změřila své herecké síly v němé grotesce
Ahasver (1915), do které ji obsadil její div. režisér Jaroslav Kvapil. Vytvořila zde mladou malířku Sidonii Pimzlíkovou, která vyšle manžela (
K. Hašler), aby vyhledal vhodný model pro dokončení jejího obrazu věčného Žida. Po tomto extempore však více než dvacet let na film. práci rezignovala. K návratu před kameru ji přemluvil až její div. kolega
H. Haas, který zahajoval první kroky i jako film. režisér, aby přenesla na plátno svou významnou div. postavu – titulní roli ve hře Edmonda Konráda
Kvočna (1937). Tato moudrá, laskavá a velkorysá matka, tchýně a babička Anna Svojanová zvaná Kvočna, která je nucena nést na svých bedrech všechny trampoty a svízele manželských a milostných krizí svých dcer a vnuček, si v jejím podání podmanila film. publikum stejně jako již dříve to divadelní. Rázem se stala vyhledávanou film. herečkou, která během následujících deseti let rozvíjela v jedenácti filmech divadlem vybroušenou galerii ušlechtilých a vyrovnaných matek, babiček a tetiček. Všechny měly mnoho společného: byly to postavy starších nebo starých dam ze střední nebo vyšší společenské vrstvy, vzdělaných a inteligentních. Ale hlavně navýsost moudrých a lidských s hlubokým pochopením pro chyby bližních, obdařených zcela mimořádnou silou lidského citu, i když někdy tajeného pod zdánlivě tvrdou skořápkou nepřístupnosti a chladu. Hrála slepou babičku Pavláskovou, strážného anděla lásky bohatého stavitelova syna (
J. Dohnal) k chudé květinářce (
H. Vítová), v herrmannovském filmu režiséra
Krňanského Pod jednou střechou (1938). V roli smířlivé a rozvážné Vilemíny Balvínové představovala jednu ze tří starých sester (
T. Brzková a
L. Dostalová) obývajících „kouzelný dům“ v psychologickém dramatu Otakara Vávry
Kouzelný dům (1939), dále zpodobnila měšťansky přísnou matku, která dlouho odmítá odpustit dceři (
M. Glázrová) její domnělé provinění, avšak nakonec ji obměkčí její nemanželská vnučka v Čápově filmu
Tanečnice (1943). Její jedinou ženou z lidu byla plátenice Kateřina Šestáková, kterou si do film. adaptace Tylovy
Paličovy dcery (1941)
V. Borského přinesla z div. prken a jako tam i zde byl jejím skvělým partnerem
F. Smolík. Sílu jejího komediálního nadání odkryl veseloherní režisér Miroslav Cikán, když jí nečekaně svěřil roli staromódní babičky Růženy Bártlové ve zfilmované Snížkově div. veselohře
Příklady táhnou (1939) a čtyři další podobné role: bohatá ovdovělá matka (
Konečně sami, 1940), teta titulního hrdiny (
Pelikán má alibi, 1940), zámožná chápavá matka jedné z hrdinek (
Karel a já, 1942) a majitelka hodinářství (
U pěti veverek, 1944). K vrcholu ji však přivedl
M. Frič titulní rolí údajně zesnulé tety Berty, o jejíž dědictví soupeří hamižní příbuzní, v komedii
Tetička (1941). Po osvobození si zahrála ve filmu K. M. Walló
Léto (1948) podle Fráni Šrámka, v němž vedle
F. Smolíka v roli faráře vytvořila lidskou postavu rozšafné farní hospodyně Růženky. Namluvila komentář k několika animovaným filmům, zejména k loutkovému filmu Jiřího Trnky
Staré pověsti české (1952). V další práci jí zabránila těžká nemoc. Před rokem 1918 příležitostně působila i v literárních kabaretech (U medvídků, karnevaly div. umělců na Žofíně), pro něž napsala i zkomponovala několik šansonů (nejlepší z nich vydala knižně). Od konce 20. let úzce spolupracovala s rozhlasem, kde dosáhla mistrovství v uměleckém čtení, které bylo za okupace přijímáno jako oslava krásy českého jazyka. Na zvukových záznamech je dochovaná její interpretace románu Boženy Němcové
Babička. Často se obracela k dětem a mládeži (četba pohádek Němcové, Erbena, Andersena aj.). Prokázala i vlastní literární vlohy v mnoha časopiseckých statích a jako autorka dvou vzpomínkových knih, jejichž odezva u čtenářů si vynutila opakovaná vydání,
Jak šel život (1941) a
Malá kronika dnů 1934–46 (1947). Komplexní obraz její tvorby zaznamenává monografická studie Jana Kopeckého
Růžena Nasková (1948). Nositelka Státní ceny (1931), Filmové ceny země české (1938), titulu Národní umělkyně (1947) a Řádu práce (1953).
