V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

MUNZAR, Luděk

Luděk MUNZAR (* 20. 3. 1933 Nový Etynk, nyní Nová Včelnice, okres Pelhřimov)herec; bývalý manžel loutkoherečky Naděždy Munzarové (* 1932) a manžel herečky J. Hlaváčové, otec herečky Barbory Munzarové (* 1971). Jeho otec byl dělníkem ve mlýně. Dětství prožil ve Smiřicích u Hradce Králové. Vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové a chtěl se stát vojenským letcem. Nakonec však dal přednost své druhé lásce – divadlu, které začal hrát za studií v mládežnickém souboru Mladá scéna v Hradci Králové. Absolvoval studium herectví na DAMU (1956) a po sezoně v divadle v Mladé Boleslavi byl roku 1957 angažován O. Krejčou do činohry Národního divadla v Praze, které roku 1990 spolu s manželkou opustili, protože jejich představy o smyslu, poslání a hlavně práci na naší první scéně byly jiné než nového vedení. Oba pak začali jezdit po republice s pořadem S vůní šminek. V Divadle na Vinohradech posléze režíroval hru Christophera Frye Dáma není k pálení (2001) a komedii Richarda Baera Smíšené pocity (2004). Před obecentstvo znovu stanul až v září 2010 jako interpretační protagonista komponovaného pořadu Divadla Viola Obleču se do hvězd u příležitosti stého výročí narození básníka Františka Hrubína, s nímž Munzara pojilo dlouholeté přátelství. Na jevišti začínal jako představitel nesentimentálních, charakterově vyhraněných mužských typů s bystrým intelektem a pevnou vůlí k činům (Jirka v Hrubínově Srpnové neděli, Švanda ve Strakonickém dudákovi, Jakov v Rackovi, Mirek v Hrubínově Křišťálové noci, Merkucio v Romeovi a Julii, Jindřich v Topolově Konci masopustu). S lidským i uměleckým dozráváním se jeho postavy stávaly psychicky komplikovanější (Leone Glembay v Krležově hře Páni Glembayové), a dokonce nabývaly zvrácených a zločinných rysů (Arturo Ui v Brechtově Zadržitelném vzestupu Artura Uie, Mefistofeles ve Faustovi). Z dalších rolí je třeba jmenovat Trofimova z Višňového sadu, Shakespearova Jindřicha V., Jarla Skuleho z Nápadníků trůnu, rejtara z Daňkovy Vévodkyně valdštejnských vojsk, Bláhu z Našich furiantů, Agamemnóna z Aischylovy tragédie Oresteia a Jindřicha II. ze hry Jamese Goldmana Lev v zimě, kterou též režíroval. Jeho postavy vzbuzují celkový dojem někdy zranitelné rezervovanosti, jindy věcné zdrženlivosti nebo třeba i drsného odstupu, ale pod tímto povrchem se skrývá utajované citové napětí. Zákonitosti zrodu a společenského fungování svých postav odhaluje nesložitými, ale přitom diferencovanými a sdělnými výrazovými prostředky a postupy. Střídmé, civilní a neokázalé herectví osvědčil i mimo jeviště, v televizi a ve filmu. Na plátně se objevil již jako posluchač DAMU v epizodce panoše v Krškově zfilmování opery Bedřicha Smetany Dalibor (1956). Hned nato vytvořil velkou roli mladého mechanika Frantíka Projsy v Radokově adaptaci knihy A. Branalda Dědeček automobil (1956) a v Gajerově dramatu Ročník 21 (1957) hlavní postavu chlapce Honzíka, nasazeného za okupace na práci v Říši, kde se zamiloval do německé ošetřovatelky (Eva Kotthausová). K sympatickým jinošským postavám patřil ještě sklářský tavič Jirka z Vávrovy adaptace Hrubínovy hry Srpnová neděle (1960), kterého si přinesl do filmu z div. prken, a venkovský proletář Borek, který v Krškově poetickém filmu Kde řeky mají slunce (1961) dokázal přesvědčit mladičkou dcerku despotického mlynáře Bilanského Lenku (Z. Fišárková), že existuje „nejkrásnější svět, kde řeky mají slunce“. Kontrastem k těmto pozitivním hrdinům byly postavy krajně negativní, např. zkrachovalý herec a šéf party chuligánů Ancek v Helgeho psychologickém dramatu První den mého syna (1964). Většinou však vytvářel postavy povahově nevyhraněné, podléhající vnějším vlivům a rychle se měnící – obvykle k horšímu. Takový byl bohatý synáček majitele pražské sirkárny Otto Smolík v historickém dramatu V. Čecha Pochodně (1960) i mladý komunistický bouřlivák Mirek, který se nechal zlomit gestapem a jehož výpověď měla tragické následky, v Balíkově film. verzi Fučíkovy Reportáže psané na oprátce (1961). Tyto tři rozdílné charakterové typy film. postav pak rozvíjel i ve zralém věku, kdy se jeho herecké mistrovství ještě prohlubuje a zvýrazňuje. Zpodobnil autentické historické postavy v životopisných filmech: básníka Václava Čeňka Bendla, přítele Boženy Němcové (J. Švorcová), ve Vávrově Horoucím srdci (1962), malíře Karla Purkyně v Machově filmu o Josefu Mánesovi Paleta lásky (1976), a zejména skladatele Leoše Janáčka v Jirešově biografické impresi Lev s bílou hřívou (1986). Věrný portrét sebevědomého konjunkturalisty vykreslil v postavě Pavla Zemánka, který se neblaze podepsal na tragickém osudu svého někdejšího přítele ze studií Ludvíka Jahna (J. Somr), v Jirešově tragikomedii podle Kunderova stejnojmenného románu Žert (1968). Neméně odporný typ domýšlivého muže vystihl v úloze německého obchodníka Karla Klübera, odmítnutého snoubence krásné Italky (A. Štrkulová) v Krškově romanci Jarní vody (1968) natočené podle Turgeněvovy předlohy. Po psychologické stránce zajímavou postavu zbabělého mnicha Bonaventury, zpovědníka pana Jindřicha z Lipé (M. Macháček), který údajně prozradil zpovědní tajemství o Jindřichově zradě a byl spolu s ním uvězněn na hradu Týřově, ztvárnil v historickém dramatu Oldřicha Daňka Královský omyl (1968). Kromě historických kostýmů oblékl několikrát i vojenské uniformy různých armád: jako polský voják Jašek v tragikomedii J. Krejčíka Morálka paní Dulské (1958), nadporučík Sedlák, příslušník čs. paradesantní jednotky se závažným posláním, v Sequensově film. rekonstrukci příprav a provedení atentátu na Reinharda Heydricha Atentát (1964), raněný nacistický voják Günther v psychologickém dramatu z posledních dnů války Kočár do Vídně (1966) K. Kachyni a zkušený pilot podplukovník Lošťák v psychologickém snímku debutujícího Milana Růžičky Pod nohama nebe (1983). Hrál v několika kriminálních příbězích, a to jak vyšetřovatele (Sedmého dne večer, 1974; Dům Na poříčí, 1976), tak i potencionální nebo skutečné zločince (Nahá pastýřka, 1966; Silnější než strach, 1978; Čas pracuje pro vraha, 1979). Pro jednoznačně negativní a krajně nesympatické postavy si ho film. režiséři vybírali i ve druhé polovině 70. let a později. V psychologickém filmu Jaroslava Balíka Zrcadlení (1977) hrál bezcharakterního inženýra Rotta, ženoucího se bez sebemenších skrupulí za kariérou a penězi. Podobný byl i chemik Tomeš, někdejší spolužák atomového vědce doktora Prokopa (R. Brzobohatý), jemuž se pokusil ukrást a pro svoje cíle zneužít tajemství krakatitu ve Vávrově druhé adaptaci známého románu Karla Čapka pod titulem Temné slunce (1980). V okupačním dramatu Jiřího Sequense Ta chvíle, ten okamžik (1981) vyústily jeho negativní postavy do role šéfa gestapa na malém městě. Amorálností a chamtivostí se vyznačoval také jeho zlodějský účetní státního statku Trabach v příběhu D. Kleina ze zapadlé pohraniční obce na počátku 50. let Kdo se bojí, utíká (1986). Na druhé straně pochází z této doby několik vcelku sympatických postav manželů a otců menších i dospívajících dětí. Se svou ženou J. Hlaváčovou, která byla jeho manželskou partnerkou již v Novákově dobrodružném filmu z pohraničí Na konci světa (1975), vytvořil manželskou a rodičovskou dvojici v dětském filmu Josefa Pinkavy z prostředí zoo Terezu bych kvůli žádné holce neopustil (1976) a v pohádkové podobě krále a královny ve filmu Antonína Moskalyka Třetí princ (1982), s M. Dvorskou v Hanibalově filmu Anna, sestra Jany (1975) a ve sci-fi komedii Něco je ve vzduchu (1980). Byl rozvedeným otcem mladého delikventa (J. Hrušínský) v Čechově psychologickém filmu s kriminální zápletkou Pasiáns (1977). Po více než čtvrt století se vrátil na platna kin jako hlava rozvětveného rodinného klanu Walter v Hřebejkově detektivním příběhu Nevinnost (2011). Jeho jemná analýza lidských pohnutek, jednání a chování se výrazně uplatnila v televizi (ještě v době živého vysílání v ní působil i jako hlasatel a komentátor) v mnoha desítkách her, inscenací a filmů: Paní Bovaryová (1960), Neviditelný (1965), Hoře z rozumu (1966), Waterloo (1967), Souboj (1969), Dáma v jezeře (1970), Julián odpadlík (1970), První radosti (1971), Opory společnosti (1972), Děti slunce (1973), Klobouk plný deště (1973), Nikdo mi nic nepoví (1973), Cukrárna (1978), Osamělý jezdec (1979), Druhá první dáma (1980), Královská hra (1981), Spor architekta Zítka (1981), Soví hnízdo (1981), Ubohý pan Kufalt (1981), Malé kapky vody (1982), Devátá smrt (1983), Jestřábí věž (1984), Kus života (1985), Karanténa (1987), Bronzová spirála (1988), Přísahám a slibuji (1990), Pilát Pontský, onoho dne (1991), Příběh kriminálního rady (1994), Zapomenuté tváře (1994), Generál Eliáš (1995), Ortel (1999), Takový slušný člověk (2001), Smetanový svět (2004) a mnoho dalších. Divákům utkvěl především v titulní roli posledního Dietlova seriálu Synové a dcery Jakuba skláře (1985), ale předtím i potom účinkoval v řadě jiných seriálů (mj. Zákony pohybu, 1979; Dnes v jednom domě, 1980; Zlá krev, 1986; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Na lavici obžalovaných justice, 1998; Hotel Herbich, 1999; Četnické humoresky 2, 2003; Náves, 2005; Místo v životě, 2005; Příkopy, 2007 a Hraběnky, 2007). Na obrazovce se stal průvodcem naučných cyklů Rozhlédni se, člověče (1998), Paměť stromů (2002) a Zpět k pramenům (2004). Munzarův zvláštní podmanivý hlas často slýcháme z rozhlasových reproduktorů a z dabingu (pravidelně namlouvá amerického herce Paula Newmana), za jehož celoživotní mistrovství získal Cenu Františka Filipovského (2000). Když počátkem 90. let odešel z divadla, krátký čas podnikal v automobilových službách a závodil s automobilovými veterány. Své životní velké téma – létání – literárně zporacoval ve vzpomínkové knize „…když jsem to slíbil!“ (1998). Vzpomínkový bilanční medailon s ním natočil Ondřej Kepka pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Roku 1982 byl jmenován Zasloužilým umělcem. Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (2002).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!