MOTYČKA, Ota/Otta/Otakar
Ota/Otta/Otakar MOTYČKA (* 13. 10. 1899 Plzeň, † 15. 11. 1971 Praha)
–
herec, operetní zpěvák a režisér. Pocházel z chudé rodiny, otec byl telegrafista na dráze, matka tovární švadlena. Obecnou školu vychodil v Českých Budějovicích, sedm tříd reálného gymnázia v Klatovech. Po náhlé otcově smrti roku 1920 musel studia přerušit a našel si místo obchodního zástupce v Bratislavě. Již za gymnaziálních studií ochotničil a roku 1923 získal krátkodobé angažmá v bratislavském Národním divadle. Po neúspěchu v obchodním podnikání s textilem se vrátil koncem 20. let k herectví jako člen Tylova divadla v Nuslích (1929–31) a Intimního divadla v Umělecké besedě (1931–32). Vystřídal divadla v Kladně a Pardubicích, od poloviny 30. let působil už trvale v Praze: v Novoměstském divadle (1935), Velké operetě (1936–39, 1943–45), Švandově divadle (1939–42) a Stálém divadle v Unitarii (1942–43). Po válce hrál až do odchodu na odpočinek (1963) jako sólista operety, režisér a dokonce i jako umělecký ředitel (1953–54) v karlínském divadle, které však měnilo provozovatele i samotné názvy scény (Komická zpěvohra, Divadlo Umění lidu, Divadlo státního filmu, Divadlo hlavního města Prahy, Hudební divadlo v Karlíně). Jeho bezprostřední rázovitá komika a smysl pro charakteristiku a groteskní zkratku mu vynesly na sto dvacet vděčných rolí ve filmu, kde se poprvé objevil jako soukromý detektiv Tintěra zvaný Tajnter v
Lamačově operetě
Na tý louce zelený (1936) a naposledy jako pán s holí ve Valáškově dětském snímku
Když má svátek Dominika (1967). Do konce okupace byl hojně obsazován do žánrových figurek v nenáročných a podřadných filmech, jejichž roční průměr se pohyboval kolem šesti titulů. Z hodnotnějších filmů uvádíme např. postavu zástupce pojišťovny v
Kubáskově a Vančurově dramatu
Láska a lidé (1937), pana učitele v
Našich furiantech (1937) téže režisérské dvojice, rychtáře Kroužilka v
Lucerně (1938)
K. Lamače, voraře Petráka v sociálním dramatu
L. Broma Tulák Macoun (1939), zřízence na obecním úřadě v adaptaci Drdova románu
Městečko na dlani (1942)
V. Binovce, kostelníka v romantické komedii
M. Friče Prstýnek (1944), konšela ve
Fričově historické komedii
Počestné paničky pardubické (1944). Jinak představoval muže nejrůznějších profesí a stavů: prodavače (
Slávko nedej se!, 1938;
Přítelkyně pana ministra, 1940;
Host do domu, 1942;
Paklíč, 1944), obchodní zástupce (
Kariéra matky Lízalky, 1937;
Láska a lidé, 1937;
Bláhový sen, 1943), sluhy a komorníky (
Armádní dvojčata, 1937;
Rozkošný příběh, 1937;
Holka nebo kluk?, 1938), úředníky (
Tvoje srdce inkognito, 1936;
Čekanky, 1940;
Valentin Dobrotivý, 1942), radní (
Vandiny trampoty, 1938;
Srdce v celofánu, 1939;
Peřeje, 1940), živnostníky a řemeslníky (
Naše XI., 1936;
Pantáta Bezoušek, 1941;
Z českých mlýnů, 1941), zloděje a lupiče (
Harmonika, 1937;
Dceruška k pohledání, 1940) i detektivy (
Druhé mládí, 1938;
Ženy u benzinu, 1939) a hosty a návštěvníky různých podniků. Prakticky stejného rodu i velikosti byly postavičky, jimiž zalidnil ještě větší počet filmů ve znárodněné kinematografii. Nejčastěji hrál hostinské (
Nadlidé, 1946;
Znamení kotvy, 1947;
Kudy kam?, 1956;
Lidé jako ty, 1960;
Pochodně, 1960), vrátné a recepční (
Nikdo nic neví, 1947;
Veselý souboj, 1950;
Zlé pondělí, 1960;
Páté oddělení, 1960;
Král Králů, 1963;
Dva tygři, 1966), nižší úředníky (
Řeka čaruje, 1945;
Soudný den, 1949;
Případ dr. Kováře, 1950;
Mikoláš Aleš, 1951;
Strakatí andělé, 1964). Objemnou a profesně přepestrou galerii film. postaviček zásoboval v rychlém sledu novými přírustky z městského i venkovského prostředí, mezi nimiž nalezneme např. ošetřovatele z nervového sanatoria (
Poslední mohykán, 1947), listonoše (
V horách duní, 1946), holiče a kadeřníka (
Čapkovy povídky, 1947;
Konec cesty, 1959), vesničany (
Červená ještěrka, 1948;
Slepice a kostelník, 1950), hudebníky (
Muzikant, 1947;
Cirkus bude!, 1954), obuvníka (
Bylo to v máji, 1950), tramvajáka (
Karhanova parta, 1950), školníky (
Jurášek, 1956;
Ledové moře volá, 1961), učitele (
Vina Vladimíra Olmera, 1956), řezníka (
Morálka paní Dulské, 1958), průvodčího (
Májové hvězdy, 1959), redaktora (
Mezi nebem a zemí, 1958), pacienty v nemocnici (
Zlatý pavouk, 1956;
Znamení Raka, 1966), řidiče (
Pára nad hrncem, 1950;
První a poslední, 1959;
Tereza, 1961). Neminuly ho ani postavy manželů a rodičů dospělých dětí, ve kterých měl za partnerky např.
J. Bechyňovou (
Až se vrátíš…, 1947),
M. Blažkovou (
Návrat domů, 1948),
E. Svobodovou (
Kasaři, 1958),
M. Buddeusovou (
Hry a sny, 1958) a
H. Markovou (
Tři přání, 1958). V jeho úctyhodné poválečné filmografii se však nachází jen minimálně filmů ryze historických (
Revoluční rok 1848, 1949) a pohádek (
Císařův pekař – Pekařův císař, 1951;
Hrátky s čertem, 1956;
Dařbuján a Pandrhola, 1959). V menší míře než na jevišti a ve filmu se uplatnil v rozhlase, televizi (seriál
F. L. Věk, 1971) a v dabingu. Překládal z němčiny, upravoval operetní libreta, psal písňové texty a operety (
Srdce neprodáš,
Zlatá žába).
