BOHDANOVÁ, Blanka
Blanka BOHDANOVÁ (* 4. 3. 1930 Plzeň)
–
herečka a malířka; bývalá manželka herce Martina Lišky (* 1924) a režiséra Vladimíra Kavčiaka (* 1948) a matka fotografa Vlada Bohdana (* 1972). Její otec byl vyučený krejčí a matka nadšená ochotnice. Velmi brzy začala chodit do baletu a v dětských rolích vystupovala na jevišti Městského divadla v Plzni. V dospívání recitovala v souboru Jeviště mladých. Chtěla jít studovat keramickou školu, ale rodiče ji v době války nepustili na studia do jiného města. Vystudovala tedy dvouletou obchodní akademii. Po válce odešla do Brna, kde absolvovala herectví na JAMU (1951) a pak působila šest sezon ve Východočeském divadle v Pardubicích (
Manon Lescaut,
Othello,
Cyrano z Bergeraku,
Anna Karenina). Následující tři roky strávila v Městských divadlech pražských (Komorní divadlo) a po šestiletém angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana (
Manon Lescaut,
Dva na houpačce,
Tři sestry) posílila v roce 1966 soubor činohry Národního divadla v Praze, jehož oporou je dodnes. Její doménou se zde staly dramaticky exponované hrdinky, jež svůj vnitřní svár, vroucí cit a vášeň, zranitelnost a bolest, ale i poznání hořké a kruté pravdy ukrývají pod maskou strohosti, ironie až cyničnosti (
A co láska?,
Antonius a Kleopatra,
Macbeth,
Cyrano z Begeracu,
Lucerna,
Naše městečko,
Zahradní slavnost,
Sbohem Sokrate,
Ženitba,
Běsi). Za roli Fonsie z komorního představení Coburnovy hry
Džin na jevišti pražské Violy získala Cenu Thálie 2001. S filmováním začala koncem 50. let, kdy se uvedla nevelkou rolí dcery zámožných uprchlíků (
B. Záhorský a
J. Šejbalová) ve Vávrově adaptaci Otčenáškova románu
Občan Brych (1958). První hlavní ženskou postavu, kulackou dceru Annu Malcovou, snoubenku zásadového předsedy JZD (
J. Pántik), vytvořila v Helgeho dramatu
Velká samota (1959). Filmaři jí však nedokázali nabídnout adekvátní role, jaké znala z jeviště. Zpravidla se jednalo o různé typy měšťáckých slečen, paniček a milenek, ke kterým později přibyly úlohy vysokoškolsky vzdělaných žen a neurotických či snobských matek. Nesympatické až záporné charaktery vystihla průkazně v portrétech kolaborantky Kubiasové z Weissova okupačního dramatu
Romeo, Julie a tma (1960), bohaté manželky ctižádostivého veterináře (
R. Lukavský) v psychologickém dramatu
K. Kachyni Pouta (1961) a intrikánky Kateřiny z historického snímku
H. Bočana Čest a sláva (1968). Dobře se cítila také v postavách intelektuálně založených žen, jako byla hygienička Eva Frágnerová v Daňkově psychologickém dramatu
Tři tuny prachu (1960), spisovatelka Karolina Světlá ve Vávrově životopisném snímku
Horoucí srdce (1962), novinářka Dobešová v Kadárově a Klosově soudním dramatu
Obžalovaný (1964) a životem znavená lékařka Jarmila Pátková v Balíkově psychologické hře
Ta třetí (1968). V 70. letech se ve filmu prakticky odmlčela a vrátila se k němu až počátkem 80. let. Kromě postav elegantních dam, manželek a matek (
Křtiny, 1981;
Když rozvod, tak rozvod, 1982;
Vinobraní, 1982) se dočkala také dvou náročnějších, charakterově vrstevnatějších rolí: rehabilitační sestra z ústavu pro zrakově postižené děti v Jirešově psychologickém dramatu
Neúplné zatmění (1982) a stárnoucí, chromá a osamělá hraběnka v Troškově historickém dramatu na motivy Jiráskovy novely
Poklad hraběte Chamaré (1984). Zatím naposledy se na plátně objevila jako chůva ve Schmidtově romantické pohádce
Jak si zasloužit princeznu (1994) a jako učitelka Rýznarová v Šíchově psychologickém dramatu ze školního prostředí
Bastardi (2010). S televizí spolupracuje od počátku živého vysílání a její dosavadní tv. konto čítá desítky inscenací a her (
Anna Kareninová, 1958;
Němci, 1961;
Manon Lescaut, 1962;
Odcházeti s podzimem, 1965;
Hra o životě a smrti, 1965;
Noc na Karlštejně, 1965;
Nepřátelé, 1966;
Cesty řeky k moři, 1966;
Vrah dostal Goncourta, 1966;
Bellevue, 1969;
Síť na bludičku, 1982;
Tažní ptáci, 1983;
Moje srdcová sedma, 1983;
Ryba ve čtyřech, 1987;
In flagranti, 1993;
Noční stráž, 1994;
Ta třetí, 2001;
Tři dámy s pistolí, 2004;
Aljona, 2008), pohádek (
Krása, 1976;
Paví král, 1978;
Červánková královna, 1982;
Chytrá princezna, 1984;
Jak se princ učil řemeslu, 1987) a seriálů (
30 případů majora Zemana, 1974–79;
Doktor z vejminku, 1982;
My všichni školou povinní, 1984;
Třetí patro, 1985;
Pomalé šípy, 1992;
Život na zámku, 1995, 1996, 1998;
Lékárníkových holka, 1996;
Hříchy pro diváky detektivek, 1995;
Zdivočelá země, 1997;
Hotel Herbich, 1999;
Náves, 2005;
Hraběnky, 2007). Bohatý a rozsáhlý rejstřík rolí jí přinesla práce v rozhlase a dabingu a za celoživotní mistrovské působení v této oblasti získala Cenu Františka Filipovského (1997). Významná byla její pedagogická činnost na pražské Státní konzervatoři. Od 70. let se věnuje malbě (poetické obrazy s fantaskními motivy). Je autorkou vzpomínkových knih
Život jako v pavučince (1995) a
Život jako takový (2010). Bilanční profil její osobního a uměleckého života natočil Václav Křístek pro cyklus ČT
Neobyčejné příběhy (2009). Roku 1985 jmenována Zasloužilou umělkyní. Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (2000).
