V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

MEDŘICKÁ, Dana

Dana MEDŘICKÁ provdaná 2. Preciosa Ugarte (* 11. 7. 1920 Praha, † 21. 1. 1983 Praha)herečka; manželka herce V. Vydry ml. a matka herce V. Vydry nejml. Narodila se do pražské úřednické rodiny účetního firmy Brouk a Babka. Od útlého dětství ji přitahovalo divadlo, které začala hrát jako osmiletá v bubenečské sokolovně a pak během gymnaziálních studií v ochotnickém souboru Fráni Francla v malostranské Umělecké besedě. Po maturitě na dívčím gymnáziu v Dušní ulici (1939) vstoupila do dramatického oddělení Pražské konzervatoře, ale dál tajně hrála v Umělecké besedě pod pseudonymem Dana Čechová. Na jaře 1940 školu opustila a první angažmá nalezla v Zemském divadle v Brně, kde poprvé vytvořila, tehdy ovšem zcela neúspěšně, jednu ze svých životních rolí: Slávku Hlubinovou ve Šrámkově Měsíci nad řekou. Po uzavření brněnských divadel přešla nejprve do plzeňského Městského divadla (1942–43) a pak do pražské Uranie. První poválečnou sezonu zahájila v Divadle 5. května, ale od září 1945 již působila v Městském divadle na Královských Vinohradech, respektive Divadle čs. armády (Hanička v Lucerně, Hermie ve Snu noci svatojánské, Nataša ve Třech sestrách, Jelena ve Strýčku Váňovi), a roku 1951 následovalo angažmá v Městských divadlech pražských (Balzacova Evženie Grandetová, Viola ve Večeru tříkrálovém, Slávka v Měsíci nad řekou, Lessingova Mína z Barnhelmu, Lizzie v Sartrově Počestné děvce, Líza v Nashově Obchodníkovi s deštěm). Od roku 1960 byla až do své smrti členkou činohry Národního divadla v Praze, kde již jako vyzrálá herecká osobnost pomáhala významným způsobem spoluvytvářet umělecký profil této scény. Z jejích rolí na naší první scéně vynikla Máša v Čechovově Rackovi, Vrchlického a Fibichova Hippodamie, paní Vodičková ve Veselých paničkách windsorských, Leni v Sartrových Vězních z Altony, Blanche v Tramvaji do stanice Touha, služka La Poncia v domě doni Bernardy, Brechtova Matka Kuráž, Strouhalka v Maryše, Lena v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk, a zejména nezapomenutelná penzistka Erži Orbánová z Örkényho Kočičí hry. Ač hrávala i hrdinky velkých klasických dramat, její doménou byly ženy vlastně moderní, všední, prosté postavením i zevnějškem, ale bohaté svou činorodostí a velkou vírou v život, sílu lásky, dobra a spravedlnosti. Její herectví se vyznačovalo lidskou jímavostí, srdečností, věrohodností, smyslem pro postižení humorného i tragického rozměru lidského údělu. Nikdy se nespoléhala na tělesnou krásu, své hrdinky budovala zevnitř, snažila se je pochopit, postihnout ve vší protikladnosti, pokřivenosti a složitosti, přiblížit je z různých hledisek. Význam jejích jevištních kreací spočíval zejména ve způsobu, jímž dokázala zapojit a přehodnotit v podstatě tradiční výrazové prostředky do nesentimentálně věcné, moderně cítěné, často i groteskně podané výpovědi. Svou charakteristickou, mentálně mladistvou vitalitu a výrazný komediální temperament (podložený velkým fyzickým i psychickým fondem) uplatnila citlivě na úkolech, s nimiž se umělecky ztotožnila. Na sklonku okupace vstoupila poprvé do film. ateliérů, aby poměřila svůj teatrální herecký projev s objektivem kamery. Učinila tak v tragické postavě živelně nespoutané mladičké kantýnské z lomu Anky Halíkové, schopné z lásky jakékoliv oběti, v dramatu Skalní plemeno (1944), které natočil L. Brom podle lidového románu Jana Morávka. Následovaly dvě velké role mladých žen pochybné morálky z různých epoch a jiné žánrové kategorie ve filmech M. Friče. Zatímco její záletná konšelská panička v historické komedii Počestné paní pardubické (1944) byla pouze hloupou měštkou, v policejní baladě 13. revír (1946) si její koketní a citově vyprahlá barová tanečnice Fróny začíná přece jen uvědomovat pochybné životní ideály v konfrontaci s vyšetřováním zločinu a díky otcovsky láskyplnému působení policejního komisaře (J. Marvan). Znárodněná kinematografie jí připravila více než čtyři desítky dalších rolí nejrůznějších lidských typů a charakterů, ale i rozdílné velikosti a značně rozkolísané umělecké úrovně, v nichž se musela příliš často zplošťovat do žánrových figurek: číšnice (Průlom, 1946), ovdovělá květinářka (Lavina, 1946), dělnice (Muzikant, 1947), servírka (Ves v pohraničí, 1948), manikýrka (Kariéra, 1948), německá agentka (Akce B, 1952), statkářská dcerka (Přicházejí z tmy, 1953), majitelka módního salonu (Nejlepší člověk, 1954), zaměstnankyně v zoo (Malí medvědáři, 1957), fintivá panička (Florenc 13,30, 1957), hostinská (Černá sobota, 1960). Rozpačitě např. vyzněla její interpretace postavy vězeňkyně Marty Kulišové, rozsahem velké role ve Slavíčkově adaptaci div. hry Františka Langera Dvaasedmdesátka (1948), která však v kontextu celé její filmografie patří jednoznačně k neúspěšným titulům. Vybočit z linie schematických, často i značně tendenčních filmů 50. let jí umožnil režisér Václav Krška, v jehož čtyřech filmech různých žánrů se dopracovala k náročnějším rolím. V životopisném portrétu Mikoláš Aleš (1951) měla jako milá a později těžce zkoušená Alšova manželka Marina poprvé za partnera K. Högera, představitele titulní role. Po Högerově boku se znovu ocitla v jiném Krškově snímku, psychologickém dramatu ze současnosti Zde jsou lvi (1958), v němž jí připadla role písařky Vilmy Hádlové, ženy pochybné pověsti, a jemu úloha chybujícího a odsuzovaného důlního inženýra, který propadl beznaději a alkoholu. Zásluhou Kršky převedla z div. prken do filmu Slávku Hlubinovou ve Šrámkově Měsíci nad řekou (1953), ovšem v jejím civilním podání to nebyla již ta žlučovitá stará panna, ale emancipovaná mladá žena, která lépe než generace jejích rodičů dovede pochopit zákruty lidského života. Pod Krškovým režijním vedením se proměnila ještě v sultánku Zoraidu v orientální pohádce Labakan (1956). Potřetí se s K. Högerem na plátně setkala v Hubáčkově komorním psychologickém dramatu Ošklivá slečna (1959), který jí přinesl titulní roli účetní revizorky Hany Kalvodové, neprovdané a zevnějškem nenápadné stárnoucí ženy, jejíž citový život osudově poznamená setkání se světácky sebevědomým redaktorem. Ten v ní probudí dosud netušenou ženskost, ale nakonec jí stejně přivodí těžké zklamání svou nepoctivostí a nečestností. V 60. letech se začala přehrávat do rolí maminek malých, dospívajících a dospělých hrdinů a hrdinek (Malý Bobeš, 1961; Malý Bobeš ve městě, 1962; Život bez kytary, 1962; Den pro mou lásku, 1976; Šestapadesát neomluvených hodin, 1977) a v 70. letech i babiček (Léto s kovbojem, 1976) a tet (Půl domu bez ženicha, 1980). Mateřskou něhu s neústupností a lásku s bezohledností dokázala spojit v postavě královny Nyoly, matky titulního hrdiny (J. Tříska) ve Weiglově výtvarně vytříbeném přepisu Zeyerovy pohádky Radúz a Mahulena (1970). Rodičovské a manželské dvojice hrála postupně s L. Tokošem (Tři tuny prachy, 1960), O. Sklenčkou (Lidé jako ty, 1960), O. Novým (Dva z onoho světa, 1962), K. Högerem (Profesoři za školou, 1975), P. Nárožným (Talíře nad Velkým Malíkovem, 1977), J. Vaškem (Advokátka, 1977) a J. Větrovcem (Sólo pro starou dámu, 1978). Z okruhu tvůrců tzv. nové vlny 60. let ji oslovil jediný E. Schorm s vedlejší rolí psychiatrovy ženy Olgy v psychologické sondě Návrat ztraceného syna (1966). Představovala zde stárnoucí, konvenčním manželstvím neuspokojenou a neukojenou ženu, která se vší silou upíná na pacienta (J. Kačer), jenž se pokusil o sebevraždu. Do bohaté galerie jejích rázných a cílevědomých žen patřila v dramatické poloze socioložka a astronautka Nina Kirovová ve sci-fi dramatu Jindřicha Poláka Ikarie XB 1 (1963), v komediální poloze docentka somniologie Růženka Beránková ve Vorlíčkově parodii Kdo chce zabít Jessii? (1966). Ve Fričově filmu Lidé z maringotek (1966) vytvořila sice nevelkou, ale pro děj klíčovou roli gruzínské cirkusačky, matky krasojezdkyně Niny (E. Vášáryová). Ve Svobodově filmu Dívka s mušlí (1980) ztělesnila na malém prostoru výraznou a hluboce lidskou postavu sociální pracovnice, a stejně tak v Matějkově dramatu z květnové revoluce Svítalo celou noc (1980) zpodobnila vrchní sestru. S film. prací se rozloučila několik málo dní před náhlou smrtí, kdy skončilo v Budapešti natáčení maďarského filmu debutujícího režiséra Jánose Vésziho A csóda vége/Konec zázraku (1983), v němž ztvárnila s V. Fabianovou sestry, které měly kdysi stejného muže. V prosinci 1983, tedy téměř rok po její smrti, byl uveden do kin poslední český film, v němž hrála: Kachyňova hořká komedie Fandy ó Fandy (1983), kde ztělesnila energickou maminku-samoživitelku titulního hrdiny, sedmnáctiletého průmyslováka Františka Vodrážky (B. Starý). Ve filmu se nezbavila dvou paralelních poloh, které na divadle uměla spojit: jednak divoká, nespoutaná povaha, jednak hodná, citlivá, ne vždy dostatečně průbojná žena. Téměř pokaždé šlo o postavy z nejširších lidových vrstev s jejich morálkou a psychologií, žen bez výraznějších intelektuálních ambicí, ale se silným citovým zázemím. Absenci film. rolí jí bohatě vynahradila televize, se kterou spolupracovala od samých počátků vysílání. Z desítek tv. inscenací jmenujme alespoň Počestná děvka (1956), Božena Němcová (1961), Metelice (1963), Příběh dušičkový (1964), Zrzek (1967), Malá Dorritka (1967), popelka (1969), Alexandre Dumas starší (1970), Dlouhý podzimní den (1971), Nečekaný rodinný večer (1971), Romeo a Julie na konci listopadu (1971), Návrat pana Ryšánka (1971), Kotevní náměstí (1972), Půlpeny (1974), Jenůfa (1976), Střílej oběma rukama (1976), Rána jistoty (1977), Hra na zloděje (1978), Plácek (1978), Dívka světových parametrů (1979), Vzorná tchýně (1980), Druhá první dáma (1980), pouť králů (1982) a Dědict (1983). Trvalou mediální oblibu jí zajišťují divácky vděčné role ze seriálů, když těm normalizačním se pečlivě vyhýbala: Tři chlapi v chalupě (1963), Sňatky z rozumu (1968), F. L. Věk (1971), Taková normální rodinka (1971), Byl jednou jeden dům (1974), Žena za pultem (1977), Dnes v jednom domě (1980) a My všichni školou povinní (1984), z nichž jí asi největší popularitu zajistila role sarkastické doktorky Fastové v Dietlově nejúspěšnějším seriálu Nemocnice na kraji města (1978, 1981). Významné místo zaujímá v její umělecké činnosti tvorba rozhlasová a recitační, ve které soustavně spolupracovala s Lyrou Pragensis (Kniha Ester) a Violou (Tři na lavičce). Kritické zhodnocení její umělecké cesty přinášejí monografie Jindřicha Černého Dana Medřická (1965, 1995), Jana Jaroše Dana Medřická (1988) a trojportrét Michaely Zindelové Dana Medřická , Irena Kačírková, Karolína Slunéčková: tři na forbíně (2009). Vzpomínkovou knihu Vaše Dana Medřická (1995) sestavil její syn Václav s Bohumilou Spisarovou. Režisérka Kamila Vondrová natočila její hodinový medailon Život za lásku (2001) z tv. cyklu Předčasná úmrtí. Laureátka Státní ceny Klementa Gottwalda (1958) a nositelka titulu Zasloužilá umělkyně (1966).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!