V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

MATULOVÁ, Vlasta

Vlasta MATULOVÁ (* 31. 10. 1918 Brno, † 18. 4. 1989 Praha)herečka; manželka Jiřího Šebora (1915–1972), vedoucího tvůrčí skupiny FSB. Lásku k divadlu v ní pěstoval její otec, holič a nadšený ochotník. Po absolvování dramatického oddělení brněnské Konzervatoře (1937) krátce hostovala v Zemském divadle v Brně, jednu sezonu hrála v div. společnosti ředitele K. Jičínského a následující ve Východočeském divadle v Pardubicích. Od roku 1940 byla členkou činohry Národního divadla v Praze, v jehož angažmá setrvala až do roku 1983. Zde hned v počátcích upoutala ve svých dívčích dramatických postavách nejen subtilním zjevem a podmaňující ženskostí, ale především schopností nefalšované lyrické výpovědi a zvláštním melancholickým kouzlem. Jejich charakter, myšlení a city vystihovala střídmými gesty, jemnou mimikou tváře a altovým, sametovým hlasem, schopným tlumočit jemné odstíny a tiché tóny v přesné artikulaci. Z množství rolí, jimiž v prvních desetiletích kultivovala svůj projev na naší první scéně, nelze nevzpomenout na Duňu ze Zločinu a trestu, Perditu ze Zimní pohádky, princeznu Natálii Oraňskou z Prince Bedřicha Homburského, Stázu ze Šrámkova Léta, Haničku z Lucerny, Violu z Večera tříkrálového, Kvapilovu Princeznu Pampelišku, Vivii z Živnosti paní Warrenové, Mahulenu z Radúze a Mahuleny, Desdemonu z Othella, titulní hrdinku z Shawovy Svaté Jany. I ve vrcholných kreacích zralých žen přesvědčila zejména neokázalostí projevu a hloubkou citu: paní Antrobová z Wilderovy hry Jen o chlup, Marie Dubská z Našich furiantů, Kateřina Šestáková z Paličovy dcery, Pavla Krausová z Örkényiho Kočičí hry. Hostovala však také na mimopražských scénách, např. v plzeňském Divadle J. K. Tyla (statkářka Gurmyžská v Ostrovského Lesu). Věnovala se uměleckému přednesu, příležitostně spolupracovala s rozhlasem a občas i s televizí (Favorit, 1964; Zmatky budoucí matky, 1973; Velká šance, 1974; Těžká hodina, 1986; Paličova dcera, 1977; Kočičí hra, 1982). Současně s příchodem do Prahy se dostala před objektiv film. kamery. Po drobné epizodce panny Toninky, nevěsty praktikanta Ráčka (L. Pešek), v komedii V. Borského Čekanky (1940) následovala velká titulní role ve společenském dramatu Minulost Jany Kosinové (1940), které podle předlohy Vladimíra Neffa natočil J. A. Holman. Původně se zdráhala roli přijmout. Styděla se hrát ženu lehkých mravů a navíc jí vadilo, že před ní již odřekly čtyři jiné kolegyně. Nicméně životem protřelou herečku s temnou minulostí Janu Kosinovou, oběť bezcharakterního vyděrače (K. Hradilák) a nepříliš šťastnou milenku mladého studenta (S. Beneš), ztvárnila s nezvykle autentickou procítěností, ve které dokonale zachytila rozpornost postavy. Byl to sice typ milovnice, ale pronikavě odlišný od tehdejších norem. Holman si ji po tomto úspěchu zajistil i do svého dalšího společenského filmu Modrý závoj (1941), v němž dokázala odstínit dva nesourodé charaktery v ústřední dvojroli slepé cellistky Marty Hornové a její sestry sochařky Heleny. V první podobě byl jejím partnerem V. Leraus, ve druhé K. Höger. Rázem se octla na vrcholu divácké popularity. Hrála zamilovanou Melanku Burdychovou v Slavíčkově nenáročné adaptaci povídky K. V. Raise Pantáta Bezoušek (1941) a ve Vávrově zfilmování románu Čapka-Choda Turbina (1941) vytvořila zajímavou postavu rozumné a energické lékařky Marie Ullikové, zamilované do mladého astronoma (K. Höger). Podobné byly role staropražské květinářky Julinky Tiché z Vávrovy komedie Přijdu hned (1942) a dívky na scestí Julky Zachové, která se stala bezděčnou obětí otčímova lékařského experimentu s duší člověka, v psychologickém dramatu M. Friče Experiment (1943), natočeném podle romaneta K. M. Čapka-Choda. Znárodněná kinematografii jí už tolik zásadních příležitostí neposkytla. Těsně po válce se zaskvěla zralým ženským půvabem jako rázná Rosita Rodriguesová v parodii režisérů Hrušínského a Salzera Pancho se žení (1946) a šenkýřka Anna ve Vávrově historické komedii Nezbedný bakalář (1946). Ve Vávrově husitské trilogii oblékla honosný kostým královny Žofie (Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955) a skromnější ovdovělé zemanské dcery Zdeny z Hvozdna (Proti všem, 1956). Proti těmto postavám z minulosti vytvořila portréty mladých žen ze současnosti: energická závodní lékařka Milada Stránská v Makovcově sportovní agitce Veselý souboj (1950) a z manželovy vraždy neprávem obviněná herečka Olga Brandová v detektivce V. Borského Padělek (1957). Později se přehrála do charakterních rolí matek (Kruh, 1959; Neděle ve všední den, 1962). Nepříliš šťastně ji obsadil mladý režisér Zdenek Sirový do role Fialkové, předsedkyně zanedbaného JZD v psychologickém snímku Handlíři (1963). Do víru tragických událostí dvou válečných konfliktů jsou zasazeny její dvě postavy, které vytvořila prakticky současně: v protiválečném dramatu M. Friče Hvězda zvaná Pelyněk (1964) hrála majitelku rumburské kavárny U růže severu paní Hildu a v Sequensově okupačním dramatu Atentát (1964) byla ilegální pracovnicí Otradovcovou, která spolu s manželem (V. Hlavatý) zaplatila životem za poskytnutí útulku pachatelům atentátu na Heydricha. S film. ateliéry se definitivně rozžehnala rolí stárnoucí, rázné ředitelky podniku Elišky Bočkové v nahořklé komedii Miroslava Hubáčka Flám (1966). Herecké výkony Matulové zachytila i v několika inscenacích také obrazovka: Jejich den (1962), Ženitba (1967), Naši furianti (1971), Velká šance(1974) a Paličová dcera (1977). Její osudy a tvorbu zachycuje monografie Rudolfa Miholy Vlasta Matulová: …známá neznámá (2007). Roku 1966 byla jmenována Zasloužilou umělkyní.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!