LOHNISKÝ, Václav
Václav LOHNISKÝ (* 5. 11. 1920 Holice, okres Pardubice, † 18. 2. 1980 Jilemnice, okres Semily)
–
herec a režisér; bývalý manžel herečky
Z. Jirákové a otec herečky
M. Lohniské. Dětství prožil v Holicích a podkrkonošké Úpici, kam byl jeho otec, státní rada, za trest přeřazen. Po maturitě na úpickém gymnáziu vstoupil do bohosloveckého semináře v Hradci Králové, odkud byl pro levicové smýšlení vyloučen. Stal se posluchačem dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze, kterou absolvoval v oborech herectví (1946) a režie (1948). Už na sklonku okupace a krátce po osvobození hrál a režíroval v avantgardním divadélku Větrník a obě disciplíny praktikoval také na jevišti školního divadla Disk a v pražském Divadle mladých pionýrů (1946–48). Dvě velké scény pak naplno zformovaly a vyhranily jeho režijní talent: Státní divadlo v Ostravě (1948–51) a Krajské oblastní divadlo v Plzni (zde nastudoval i několik oper). Těžiště jeho tvůrčí práce spočívalo od roku 1956 až do smrti v Divadle S. K. Neumanna v Praze-Libni (1958–65 ředitel), kde dramaturgicky usiloval o žánrovou i tematickou pestrost repertoáru a osobitou inscenační tvář, kterou obohatil vlastními režijními počiny: Brechtova
Matka Kuráž, Tylova
Paní Marjánka, matka pluku, Albeeho drama
Kdopak by se Kafky bál, Sofoklův
Oidipús vladař. Jako režisér úspěšně reprezentoval české divadelnictví i v zahraničí (Belgie, Nizozemsko, a zejména Polsko). Jako herec se výrazně uplatnil v rozhlase a televizi. Hrál v téměř stovce filmů, podle jiných údajů snad až ve 129. Až na pár výjimek to nebyly role stěžejní a hlavní, ale měly vždy své vyhraněné postavení v kontextu celé výstavby film. díla. Jeho fyziognomie, hubená až vyzáblá tvář, řídké, obvykle hladce učesané vlasy, tvrdě sevřená ústa a pichlavé oči, ho do značné míry predestinovala k postavám nesympatickým, krajně negativním, směšným, nebo zase naopak politováníhodným. Často představoval vesnické chudáky, slabochy, intrikány, byrokraty, podlézavé a úlisné ničemy, vyzvědače, zloděje a další podivné existence z okraje společnosti. S výrazně kladnými rolemi se setkával velmi zřídka. Před kamerou debutoval úlohou brusiče v krátkém osvětovém snímku Ludvíka Tomana
I andělé ztrácejí trpělivost (1949). Vzápětí byl obsazen již do celovečerního filmu: v Makovcově sociálním příběhu z první republiky
Případ dr. Kováře (1950) se uvedl menší rolí zraněného dělníka Váši. Velmi přínosná a plodná se ukázala spolupráce s režisérem Vojtěchem Jasným, v jehož filmech většinou z venkovského prostředí vytvořil studie lidí zmítaných vlastními slabostmi: neschopný osvětový důstojník major Antonín Cibulka v dramatu podle Kohoutovy div. hry
Zářijové noci (1957), odmítaný nápadník stárnoucí hospodářky (
V. Tichánková) v povídce
Anděla z triptychu
Touha (1958), vězeň koncentračního tábora Ruda v okupačním dramatu
Přežil jsem svou smrt (1960), železničář a agitátor Sadílek v komedii
Procesí k panence (1961), a především nebezpečně chamtivý domkař a neschopný předseda družstva Zejvala v poetické venkovské kronice
Všichni dobří rodáci (1968). Počátkem 60. let předvedl výrazné kreace v postavách ustrašeného a kolaborantského gymnaziálního profesora němčiny Richtera z válečného dramatu
J. Krejčíka podle Drdovy povídky
Vyšší princip (1960) a nesnášenlivého až fanatického faráře Hornofa v Hubáčkově polemickém dramatu
Králíci ve vysoké trávě (1961). Kněžskou sutanu oblékl později např. v Sequensově defraudantské baladě
Smrt černého krále (1971) a ve Vávrově podobenství
Kladivo na čarodějnice (1969) ho jako démonického mnicha halila kutna. V detektivních filmech hrál pachatele (
Strach, 1963;
Jeden z nich je vrah, 1970) a podezřelé (
Vražda v hotelu Excelsior, 1971), ale objevoval se též v rolích kriminalistů a příslušníků VB (
Poklad byzantského kupce, 1966;
Znamení Raka, 1966;
Ženu ani květinou neuhodíš, 1966). Jinak na plátně herecky zvládl velmi široký rejstřík profesí z městského a venkovského prostředí: hrál garážmistra (
Žižkovská romance, 1958), číšníky (
Na laně, 1963), vrchní (
Alibi na vodě, 1965;
„Rakev ve snu viděti…“, 1968;
Zrcadlení, 1977;
Holka na zabití, 1975), kuchaře (
Od zítřka nečaruji, 1978), vrátné (
Bez svatozáře, 1963;
Útěky domů, 1980), školníky (
Páni kluci, 1975), fotografy (
Smrt na Cukrovém ostrově, 1961;
Strach, 1963;
Martin a červené sklíčko, 1966), úředníky a vedoucí pracovníky různých podniků, zařízení a institucí (
Tři přání, 1958;
Ošklivá slečna, 1959;
Labyrint srdce, 1961;
Touha Sherlocka Holmese, 1971;
Zlatá svatba, 1972), železničáře (
Romeo, Julie a tma, 1959;
Božská Ema, 1979), dozorce (
Pochodně, 1960;
Reportáž psaná na oprátce, 1961), div. a film. režiséry (
Zkouška pokračuje, 1959;
Dýmky, 1966;
Já už budu hodný, dědečku!, 1978;
Julek, 1979). Neminuly ho ani role pacientů s těžkým onemocněním (
Sny na neděli, 1959;
Pokus o vraždu, 1973). Jedinečnou charakteristikou dokázal postihnout rozličné vesnické typy jak v poloze komické až groteskní, tak i dramatické až tragické: družstevník Anton Sláma v dramatu Ladislava Helgeho
Velká samota (1959), družstevník Mikyska v Novákově komedii
Žalobníci (1960), účetní JZD Šimon v psychologickém dramatu režisérů Hanibala a Skalského
Všude žijí lidé (1960), krmič Cimler v Novákově adaptaci románu Jana Procházky
Zelené obzory (1962), dřevař Kozinek zvaný Canca ve Skalského polemickém dramatu
Cesta hlubokým lesem (1963), podvodný účetní Buzek v Sequensově přepisu Řezáčovy prózy
Kronika žhavého léta (1973) a hrobník Jaroš ve
Vláčilově psychologickém dramatu podle Bohumila Říhy
Dým bramborové natě (1976). Svou nezaměnitelnou fyziognomií se výtečně hodil pro zpodobňování pohádkových bytostí, jak dosvědčuje jeho postava kmotra Smrťáka v drdovské pohádce
M. Friče Dařbuján a Pandrhola (1959) a dále menší úlohy lovčího (
Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1963), vysloužilce (
Princ a Večernice, 1978) a hospodského (
Deváté srdce, 1979). Klíčové místo v jeho galerii film. hrdinů a antihrdinů zaujímá psychologicky náročná postava kuchaře Lauka z hraného debutu slov. režiséra Dušana Hanáka
322 (1969). Portrét vystrašeného muže, jemuž podezření z rakoviny radikálně změní pohled na dosavadní život poznamenaný neustálým pocitem viny, pojednal s mimořádnou vnitřní intenzitou a přesvědčivostí, potvrzující kvality jeho charakterního herectví. Divácky nejvděčnější ale přesto zůstanou především jeho komické a groteskní figurky z komedií
O. Lipského, ve kterých obměňoval prototyp snaživého, omezeného a úzkoprsého, tzv. malého člověka: popletený docent psychiatrie Chocholoušek v
Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), protivně ctižádostivý a podlézavý dělník Hujer v
„Marečku, podejte mi pero!“ (1976) a tajemník zlotřilého barona von Kratzmara (
M. Kopecký) v parodii rodokapsů
Adéla ještě nevečeřela (1977). S rozpačitým výsledkem se sám pokusil o film. režii v hořké komedii
Panenství a kriminál (1969). Z jeho obsáhlé herecké tvorby pro televizi jmenujme alespoň inscenace a filmy (
Můj generál, 1959;
Matušovci, 1958;
Šlechetný cowboy Sandy, 1964;
Dlouhá bílá nit, 1970;
Chléb a písně, 1971;
Lidé na křižovatce, 1971;
Ctná paní Lucie, 1972;
Čestné kolo, 1973;
Doňa Perfecta, 1974;
Kdo je kdo, 1974;
Střílej oběma rukama, 1976;
Dveře, 1976) a seriály (
Rodina Bláhova, 1959;
Eliška a její rod, 1966;
Klapzubova jedenáctka, 1967;
Byli jednou dva písaři, 1972;
Chalupáři, 1975;
Nejmladší z rodu Hamrů, 1975;
Lucie, postrach ulice, 1980 a
Arabela, 1980). Zemřel náhle při natáčení exteriérů dětského filmu Věry Plívové-Šimkové
Krakonoš a lyžníci (1980), v němž v postavě staršího finančního úředníka měl možnost poprvé uplatnit ve filmu své lyžařské umění. Jeho životní osudy a umělecký profil přibližuje David Laňka v knize
Nekončící potlesk aneb Galerie nezapomenutelných (2000). Roku 1969 byl jmenován Zasloužilým umělcem.
