LAMAČ, Karel
Karel LAMAČ (* 27. 1. 1897 Praha, † 2. 8. 1952 Hamburk, Německo)
–
filmový herec, scenárista, režisér, producent a střihač. Původně měl převzít živnost po otci, zámožném lékárníkovi v předměstských Košířích, ale studium farmacie i elektrotechniky opustil, aby se věnoval svým uměleckým zálibám: ochotnickému divadlu, hudbě (založil amatérský orchestr) a salonnímu kouzelnictví. Ještě před 1. světovou válkou se zblízka obeznámil s film. technikou při prázdninovém pobytu u výrobce kinematografických přístrojů v Drážďanech. Za války byl frontovým kameramanem a po demobilizaci se stal profesionálním filmařem, nejprve ve funkci technického ředitele laboratoří právě založené pražské výrobny Excelsiorfilm. Brzy však zvládl před i za kamerou i jiné profese: prosadil se jako herec, scenárista a režisér. S kameramanem Otto Hellerem, scenáristou V. Wassermanem a herečkou
A. Ondrákovou vytvořil stabilní tým, který úspěšně spolupracoval zejména po roce 1930, kdy v Berlíně vznikla společnost Ondra-Lamac-Film. Do roku 1938 působil produkčně v Německu, natáčel i v Rakousku, Francii a Praze. Za války pobýval ve Velké Británii, kde sloužil s kameramanem Hellerem u letectva jako film. zpravodaj, ale režíroval i hrané filmy (
Švejk bourá Německo/
Schweik’s New Adventures, 1943). Po roce 1945 se do vlasti vrátil jen nakrátko a zbytek života strávil v zahraničí, kde natočil ještě dva filmy ve Francii a dva v SRN. Počtem, žánrovým a tematickým rozkmitem značně objemná Lamačova tvorba trpí ovšem uměleckou nevyrovnaností: v sedmi zemích se podílel na více než 260 filmech (přes 100 jich režíroval, v 50 hrál, ke 20 napsal scénář a k 7 námět, u 12 je podepsán jako producent, u 4 jako střihač, u 2 je autorem písňových textů a v několika zpíval). Jako režisér začínal s
J. S. Kolárem (
Akord smrti, 1919;
Otrávené světlo, 1921), sám se pak zaměřil na lidové veselohry, sentimentální románky a na kosmopolitně laděná dramata, jejichž hvězdou byla často
A. Ondráková. K ambicióznějším látkám, čerpajícím vesměs ze známých literárních předloh a českých dějin, přistoupil až ve druhé polovině 20. let (
Lucerna, 1925;
Dobrý voják Švejk, 1926;
Velbloud uchem jehly, 1926;
Hříchy lásky, 1929). Od počátku zvukové éry se orientoval v českém prostředí hlavně na situační a konverzační komedie s
V. Burianem (
C. a k. polní maršálek, 1930;
To neznáte Hadimršku, 1931;
Funebrák, 1932;
Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, 1932;
Ducháček to zařídí, 1938;
U pokladny stál…, 1939). Jestliže se v režijní práci projevil jako zručný řemeslník, herecky zůstával spíš na ochotnické úrovni. Jeho obliba u publika, zejména ženského, vycházela z jeho interesantního zjevu. Od prvních hereckých kroků, které před kamerou učinil na rozhraní 10. a 20. let v několika filmech, bylo zřejmé, že mu nejlépe sluší úlohy milovníků všeho druhu. Zvlášť oblíbený typ vytvořil ve veseloherních a sentimentálních filmech: byl to nesmělý a stydlivý mladý muž, zejména ve věcech lásky. Často šlo o studované svobodné mládence, třeba učitele (
Lucerna, 1925;
Vdavky Nanynky Kulichovy, 1925;
Osm srdcí v plamenech, 1926), adjunkty (
Adjunkt Vrba, 1929), svobodníky (
Šest mušketýrů, 1925), důstojníky (
Švejk na frontě, 1926), houslové virtuosy (
Akord smrti, 1919), hudební skladatele (
Děvčata, vdávejte se!, 1921), konzervatoristy (
Poslední polibek, 1922), malíře (
Tam na horách, 1920;
Dcery Eviny, 1928), sochaře (
Chyťte ho!, 1924;
Setřelé písmo, 1920), inženýry (
Otrávené světlo, 1921;
Souboj s Bohem, 1921), učence (
Tu ten kámen, 1923), lékaře (
Mrtví žijí, 1922;
Květ ze Šumavy, 1927), mediky (
Do panského stavu, 1925), juristy (
Pantáta Bezoušek, 1926), ale i uprchlé trestance (
Bílý ráj, 1924), prince (
Muž bez srdce, 1923), mahárádži (
Maharadžovo potěšení, 1922), hrabata (
Hraběnka z Podskalí, 1925) a zámožné nápadníky (
Drvoštěp, 1922;
Velbloud uchem jehly, 1926). Jako režisér samozřejmě obsazoval rád sám sebe. A tak v úplně první verzi
Dobrého vojáka Švejka (1926) představuje nejen hostinského Palivce, ale nadělil si také elegantního nadporučíka Lukáše. Kupodivu jednou z nejúspěšnějších jeho postav byla titulní role ušlechtilého vesnického kněze ve zdařilé režijní prvotině
M. Friče Páter Vojtěch (1928). S nástupem zvukového filmu upřednostňuje Lamač režisérské ambice před hereckou kariérou: oproti bezmála šedesáti „němým“ milovníkům jich v mluvené podobě ztělesnil necelou desítku. Spolu s tím, jak přibral na váze, přehrál se na obor zamilovaných komiků. Takový byl roztržitý profesor dívčího gymnázia Karel Suchý, milován septimánkou (
A. Ondráková), ve
Fričově komedii
Kantor Ideál (1932), neobratný advokát Anatol Brynda v bulvární frašce
M. Friče S vyloučením veřejnosti (1933), snaživý akcesista Alois Bernášek ve vlastní komedii
Dobrý tramp Bernášek (1933), věčný student Tommy Fikejs v komedii
S. Innemanna Tři kroky od těla (1934) a soukromý docent Bulínek ve vlastním zfilmování operety
Na tý louce zelený (1936). Jen výjimečně se vracel k typu romantického milovníka, jako byl vlastenecký učitel Lípa ve vlastní adaptaci Klicperova melodramatu
Jindra, hraběnka Ostrovínová (1933). Hereckou dráhu definitivně uzavřel rolí iluzionisty Tonnyho, jemuž se podaří se svým strýcem (
V. Trégl) zachránit bankrotujícího továrníka (
J. Marvan) a přitom získá srdce milované dívky (
H. Vítová), v bláznivé komedii
Milování zakázáno (1938), kterou natočil s režisérem Miroslavem Cikánem. Je také autorem jedné z prvních českých odborných příruček o kinematografii
Jak se píše filmové libreto (1923) a rovněž vymyslel pro film řadu technických zlepšení i vynálezů včetně vlastního systému barevného filmu.
