V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

LACKOVIČ, Otto

Otto LACKOVIČ (* 5. 4. 1927 Hlohovec, okres Trnava, † 4. 2. 2008 Praha)  – herec. Vyrůstal v chudých poměrech s ovdovělou matkou, babičkou a starším bratrem. Od dětství miloval film a tíhnul k divadlu, které si ochotnicky vyzkoušel už na hlohovecké měšťance. V Nitře se učil na strojního zámečníka a během SNP byl v bojích těžce raněn. Hned po osvobození byl přijat do operetního a baletního sboru Slovenského lidového divadla v Nitře, kde však už zaskakoval i v sólových partech. Další učednická léta, která obnášela ponejvíc mladokomické postavy operetního a činoherního repertoáru, strávil na jevištích v Michalovcích (1946–47), Prešově (1947–52) a Žilině (1954–55). V roce 1950 byl oceněn na Divadelní žatvě v Praze za roli pacholka Joži Papcúna z veselohry Jána Skalky Kozie mlieko, v jejíž stejnojmenné film. verzi (1950) režiséra Ondreje Jariabka si postavu, která se tak stala jeho debutem před kamerou, zopakoval. Politicky motivované propuštění z prešovského divadla a nabídky českých filmařů ho přiměly v roce 1955 k trvalému přesídlení do Prahy, kde nejprve působil v Divadle satiry, respektive Divadle ABC (Marcus Antonius v revue Caesar, Villon v Baladě z hadrů, Rafael v Husarech) a od roku 1962 byl bezmála tři desetiletí členem Městských divadel pražských (Sestup Orfeův, Hry o lásce a smrti, postarej se o Amálku, Veselé paničky windsorské, Krvavá svatba, Tovje vdává dcery). Ani v důchodu neopustil definitivně jeviště; příležitostně vystupuje v představeních Divadla Skelet P. Trávníčka a Divadla Na Jezerce. Od počátku 50. let dělil svou hereckou práci mezi divadlo a film, kde ho slov. a zejména pak čeští režiséři využívali pro jeho mužný zjev a chraplavě drsný hlas převážně jako negativní charakterní typ dělnických a vesnických chlapáků s příznačným temperamentem: hrál rváče, výtržníky, neurvalce, alkoholiky, psychické rozervance a padouchy. Nejlépe se cítil v úlohách se silným dramatickým nábojem a tragickým komplexem, v rolích, v nichž se jakási pudová dobrodružná touha, vrozená anarchie a vášeň sváří s vědomou nutností a pěstovanou potřebou řádu a kázně. Poprvé vzbudil pozornost psychologickou studií mladého trestance-horníka Maliny v budovatelském dramatu J. Krejčíka Nad námi svítá (1952). O něco větší prostor mu režisér J. Krejčík vyhradil ve vesnickém dramatu Frona (1954) v postavě družstevníka Jury Žebroně, milého nešťastně provdané titulní hrdinky (H. Hegerová). Mezitím však oslnil citlivým výkonem v titulní úloze ovdovělého cikánského dělníka Gejzy Fabiána, který v jímavém psychologickém dramatu Jiřího Weisse Můj přítel Fabián (1953) hledá a nalézá se svým malým synkem (D. Klein) pevný domov mezi ostravskými svářeči. Zajímavou postavu nespoutaně bouřliváckého a měšťáckými pořádky pohrdajícího studenta Karla Zacha mu svěřil Václav Krška v přepisu románu Fráni Šrámka Stříbrný vítr (1954). Do historického kostýmu se oděl také v úloze pekařova syna Ondřeje Johy ve druhém a třetím dílu Vávrovy husitské trilogie Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956), aby se vrátil do současnosti jako tajemný báňský průzkumník Rudolf Pecián v Sequensově dobrodružném snímku Větrná hora (1955), jako lehkomyslný buldozerista Jarda Sejk v Balíkově dramatu Bomba (1957) a v postavách mnoha dalších filmů, většinou se současnou tematikou a kriminální zápletkou. To však již byly převážně jen postavy vedlejší nebo epizodní, z nichž zasluhují připomenout aspoň některé: partyzán Ondra v dramatu režisérů Kadára a Klose podle Mňačkova románu Smrt si říká Engelchen (1963), koordinátor vesmírné rakety Michal v Polákově sci-fi dramatu Ikarie XB 1 (1963), hospodář Jožka Kupec v polemickém dramatu Štěpána Skalského Cesta hlubokým lesem (1963) a zlatokop Bob Jackson v londonovské povídce režiséra Zdenka Sirového Poslední výstřel Davida Sandela (1971). Jinak hrál vojáky (Dnes večer všechno skončí, 1954; Štvorylka, 1955; Tenkrát o vánocích, 1958; Marketa Lazarová, 1967; Maratón, 1968), dělníky různých profesí (První parta, 1959; Pochodně, 1960; Začít znova, 1963; Mys Dobré naděje, 1975; Parta hic, 1976; Smrt talentovaného ševce, 1982), vrchní (Slečny přijdou později, 1966; „Já to tedy beru šéfe…!“, 1977), podezřelé z kriminálních činů (105% alibi, 1959; Vražda v hotelu Excelsior, 1971), skutečné zločince (Noc oranžových ohňů, 1974; Smrt na černo, 1976), ale i příslušníky policejních a bezpečnostních složek (Tři nevinní, 1973; Fešák Hubert, 1985). Věrohodně se vyrovnal s portréty postarších mužů romského etnika ve filmech D. Kleina Radikální řez (1983) a Kdo se bojí, utíká (1986). Od počátku 90. let značně omezil účinkování ve filmu, kde se naposledy objevil jako rybář v Zelenkově pohádce Nesmrtelná teta (1993) a vězeň pracovního lágru Josef Loubal v politickém dramatu H. Bočana Bumerang (1996). Z velkého množství tv. titulů, které ho představily na obrazovce, jmenujme třeba inscenace a filmy Dlouhé odpoledne (1969), Almara (1971), Velký oblouk (1974), Muži jdou ve tmě (1975), Osamělý jezdec (1979), Tažní ptáci (1983), Černá země (1985), Krvavá svatba (1987), Honorární konzul (1991), Zálety koňského handlíře (1991), Travis (1997), Nadměrné maličkosti: Čas grundlí (2004), pohádky O princezně, která pořád vařila (1967), O statečné princezně Janě (1978), Chudák Muzika (1981), Čertův švagr (1984), Sedmipírek (1985), Pohádka o lidské duši (1986) a Král a zloděj (1991), a zejména seriály (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; F. L. Věk, 1971; Duhový luk, 1972; Byl jednou jeden dům, 1974; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Chalupáři, 1975; Tajemství proutěného košíku, 1977; Ve znamení Merkura, 1978; Dnes v jednom domě, 1980; Malý pitaval z velkého města, 1982; Černá země, 1985; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Hvězdy nad Syslím údolím, 1986; Rodáci, 1988; Případ pro zvláštní skupinu, 1989; Letící delfín, 1989; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Bylo nás pět, 1994; Zdivočelá země, 1997; Četnické humoresky, 2000; Pra pra pra, 2000; Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, 2003; Nemocnice na kraji města – nové osudy, 2008). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1996).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!