KŘÍŽ, Pavel
Pavel KŘÍŽ (* 18. 4. 1961 Brno)
–
herec. Od dětství se chtěl stát lékařem, ale navštěvoval také dramatické kroužky, hrál v amatérském div. souboru Pírko a v Dětském studiu Divadla Na provázku. Když nebyl z kádrových důvodů přijat na gymnázium, dal nakonec před medicínou přednost herectví, které vystudoval na Státní konzervatoři v Praze (1984). Ještě jako konzervatorista debutoval ve filmu, zkoušel v Rubínu s Divadlem na okraji (muzikál
Sladce a moudře) a hostoval v Divadle E. F. Buriana, kam hned po škole nastoupil do angažmá (
Racek a
Vojcek). Roku 1987 přešel do Činoherního klubu (
Ivanov) a současně v Divadle Na zábradlí jako host alternoval s
J. Potměšilem roli Scipia v
Caligullovi. Roku 1988 emigroval do Kanady, kde ve Vancouveru vystřídal nejprve řadů zaměstnání (taxikář, řidič, fotograf, nemocniční zřízenec), aby pak po absolvování kursů psychoterapie působil jako terapeut tělesně postižených v domovech pro seniory. Příležitostně spolupracoval se zájezdovými divadly, s rozhlasem i tamní českou amatérskou scénou (Divadlo za rohem). Po návratu domů v 90. letech pokračoval opět v herecké dráze před kamerou i na jevišti. Od roku 1996 je členem činohry Národního divadla, kde vynikl zejména v postavách ruských dramatických děl (Trofimov ve
Višňovém sadu a Alexej Šatov v
Běsech). Na film. plátně se poprvé objevil v menší chlapecké roli Pinkavova prázdninového příběhu pro dospívající dívky
Kopretiny pro zámeckou paní (1981). Mezi nejpopulárnější herce jeho generace jej katapultovala hlavní role poeticky založeného gymnazisty, studenta medicíny a posléze lékaře Štěpána Šafránka, jehož poetické srdce se neustále zklamává ve svých láskách a velmi problematicky se vyvíjí také jeho profesní kariéra, v pentalogii komedií
D. Kleina Jak svět přichází o básníky (1982),
Jak básníci přicházejí o iluze (1984),
Jak básníkům chutná život (1987),
Konec básníků v Čechách… (1993) a
Jak básníci neztrácejí naději (2003). Dramaticky vyhrocenější typ svých subtilních a intelektuálně orientovaných hrdinů, kteří urputně hájí své postoje a ideály před deformujícími vnějšími vlivy, vytvořil ve dvou filmech se závažnou tematikou. V Kopřivově psychologicko-společenském dramatu
Zámek „Nekonečno“ (1983) se jeho středoškolák Pavel Brychta ocitá kvůli revoltě proti otcovské autoritě ve výchovném ústavu pro mládež. Naproti tomu jeho mladý učitel Miroslav Dudek z
Kleinova psychologického snímku
Kdo se bojí, utíká (1986) svádí zdánlivě marný souboj v zapadlém pohraničním městečku několik let po válce s příslušníky cikánské komunity o výchovu jejich dětí. Kromě těchto náročnějších úloh a menších jinošských postav (
Levé křídlo, 1983;
Atomová katedrála, 1984;
Noc smaragdového měsíce, 1984) se na plátně prezentoval spíše v komediální poloze jako šlechetný a neohrožený kovář Mikeš ve Švédově pohádce
O statečném kováři (1983), šaramantní falešný pojišťovák Bucifál v adaptaci Hrabalových povídek
Andělské oči (1994)
D. Kleina, snaživý nacistický důstojník Ebermann v okupační komedii Jiřího Chlumského
Stůj, nebo se netrefím (1998) a reportér ve Filipově bláznivé komedii
Nebát se a nakrást (1999). Od studentských let se objevoval také na tv. obrazovce (
Malý vodní had, 1984;
Logaritmus lásky, 1985;
Studentská balada, 1986), kde své účinkování rozvinul ve větší míře zejména v poslední dekádě, ať už v inscenacích, filmech (
Píseň o lítosti, 1999;
Vůně vanilky, 2001;
Kobova garáž, 2003;
I ve smrti sami, 2004;
In nomine patris, 2004;
Psí kus, 2005), pohádkách (
Lolinka a kníráč, 1998;
Malvína, 2003;
O svatební krajce, 2003) a seriálech (
Hotel Herbich, 1999;
Zdivočelá země, 2001;
Hop nebo trop, 2004;
Ulice, 2005;
Náves, 2005). Spolupodílel se na tv. vzdělávacím magazínu
Manažerem vlastního zdraví (2001–02). Popularitu si upevnil vítězstvím v tv. soutěži
StarDance.