V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

KREUZMANN, František

František KREUZMANN (* 11. 10. 1895 Plzeň, † 28. 12. 1960 Praha)herec; syn herce Adolfa Kreuzmanna (1855–1939), bratr herečky Anny Kreuzmannové a otec herečky Aleny Kreuzmannové. Pocházel z plzeňské herecké rodiny a jako žák Vendelína Budila zahájil hereckou dráhu roku 1913 v kočovné div. společnosti Rudolfa Morávka, odkud po roce přešel do společnosti ředitele J. Tuttra. Aby nemusel za 1. světové války narukovat do armády, pracoval jako dělník ve Škodových závodech. Se vznikem republiky se vrátil na jeviště, tentokrát do Městského divadla v Plzni, kde působil vedle činohry i v operetě a opeře. Roku 1923 rozšířil řady operetního souboru Národního divadla v Brně, v roce 1926 ho angažoval Jaroslav Kvapil do pražského Městského divadla na Královských Vinohradech a od roku 1940 byl až do smrti členem činohry Národního divadla v Praze. Během nacistické okupace často hostoval v Zöllnerově div. společnosti. Jako mistr masky a bohaté charakteristiky dokázal vystihnout úspornými, ale vždy precizními tahy celistvou povahu a jednolitý obraz postavy, kterou občas zabarvil ironickými tóny. Paradoxní je, že ačkoliv byl osobně nesmírně citlivým, laskavým a společenským člověkem se sklony k recesi, na jevišti i před kamerou mu připadly téměř výhradně postavy intrikánů a padouchů, maximálně postavičky tragigroteskního ladění. Jeho div. i film. hrdinové byli hašteřiví, vyhledávali spory a chtěli v nich vítězit, nezřídka se vyznačovali surovostí a zlobou. Na scéně to byl např. Smerďakov v Bratrech Karamazových, Jago v Othellovi, kuplíř Ballio v Lišáku Pseudolovi, Peachum v Žebrácké opeře, titulní hrdina Molièrova Tartuffa, Valentin Kubiš v Půlnoční mši. Obdobné typy záporných postav zlých, zkažených a mravně pokřivených lidí vytvořil v epizodních rolích bezmála sto třiceti filmů. Nebyly to však pouhé řemeslné figurky, ale propracované psychologické nebo i psychopatologické studie. První herecké lekce před kamerou absolvoval ve dvou němých filmech epizodními rolemi surového dělníka (Román hloupého Honzy, 1926) a asociálního ředitele salonu krásy (Takový je život, 1929). Zvukový film ho vytěžoval nejčastěji v postavičkách vojáků a důstojníků (Obrácení Ferdyše Pištory, 1931; Pobočník Jeho Výsosti, 1931; Poručík Alexandr Rjepkin, 1937; Armádní dvojčata, 1937; Zborov, 1938), policistů (Rozpustilá noc, 1934; Vzdušné torpédo 48, 1936; Z českých mlýnů, 1941), vyšších úředníků (Osudná chvíle, 1935; Včera neděle byla, 1938; Vandiny trampoty, 1938; Přítelkyně pana ministra, 1940), advokátů a tvrdých soudců (Vyděrač, 1937; Boží mlýny, 1938; Druhá směna, 1940; Paličova dcera, 1941), ředitelů (Bláhové děvče, 1938; Dědečkem proti své vůli, 1939; Dvojí život, 1939), asociálních a nepoctivých podnikatelů (Studujeme za školou, 1939; Ženy u benzinu, 1939; Host do domu, 1942; U pěti veverek, 1944; Neviděli jste Bobíka?, 1944), šlechticů (Čekanky, 1940; Za tichých nocí, 1942), ale hrál také postavy pobudů a tuláků (Anton Špelec, ostrostřelec, 1932; Páter Vojtěch, 1936; Harmonika, 1937; Panenka, 1938; Mlhy na blatech, 1943), sedláků (Děvčica z Beskyd, 1944) a protřelých chlapíků z uměleckého světa (Jiný vzduch, 1939; Kouzelný dům, 1939; Dívka v modrém, 1939; Rukavička, 1941). Z desítek postav stojí zato jmenovitě vyzdvihnout třeba vyděděnce lidské společnosti zloděje psů Beznosku v Cikánově dramatu Batalion (1937), zatrpklého mlynáře Brychtu v dramatu V. Wassermana Lidé pod horami (1937), sedláka, radního a včelaře Šmejkala ve Vančurově a Kubáskově adaptaci div. komedie Ladislava Stroupežnického Naši furianti (1937), chlípného otčíma hlavní hrdinky (L. Baarová) ve Vávrově přepisu románu Marie Majerové Panenství (1937), věrolomného hofmistra Felixe z Hasenburka ve Vávrově historické komedii Cech panen kutnohorských (1938), přísné a potrhlé gymnaziální profesory latiny Lejsala a tělocviku Tuříka v komediích M. Friče Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939), nesympatického agenta Forejta ve Vávrově adaptaci novely Karla Matěje Čapka Choda Humoreska (1939) a podobný bezcharakterní typ malíře Emila Vitáka ve Fričově melodramatu Jiný vzduch (1939), dobrodruha a falešného hráče Pepu Hodka ve Vávrově dramatu Šťastnou cestu (1943) a konšela Zvůnka v historické komedii M. Friče Počestné paní pardubické (1944). Z kolekce poválečných rolí můžeme alespoň vzpomenout zednického cechmistra Giovanniho Karfa ve Vávrově historickém dramatu Rozina sebranec (1945), pana domácího Ebra v nerudovských příbězích Týden v tichém domě (1947) J. Krejčíka, domovníka Šantrůčka v Radokově psychologickém okupačním dramatu Daleká cesta (1949), vrchního číšníka Soukupa v Hubáčkově zfilmovaném románu Gézy Včeličky Kavárna na hlavní třídě (1953), číšníka a otce Helebrandta v Brynychově snímku Žižkovská romance (1958) a tramvajáka v povídkovém snímku z konce války ruského režiséra Stanislava Rostockého Májové hvězdy (1959). Opakovaně ho obsazoval do svých historických, životopisných i jiných filmů režisér Václav Krška: purkmistr Müller (Revoluční rok 1848, 1949), arcibiskup Salm (Posel úsvitu, 1950), nakladatel František Šimáček (Mikoláš Aleš, 1951), profesor Kodeš (Mladá léta, 1952), abiturient s páskou na oku (Měsíc nad řekou, 1953), S. Goldsmith (Z mého života, 1955), horlivý havíř Palivec (Zde jsou lvi, 1958). Naposledy se na plátně objevil jako výčepní v Machově dramatu Rychlík do Ostravy (1960). Spolupracoval s rozhlasem a krátce s televizí (Jen jeden den, 1958). Byl též oblíbeným interpretem populárních písní, dobových šlágrů, šansonů a operetních popěvků, které v letech 1923–32 nazpíval na více než třech stovkách gramofonových desek různých značek (někdy na etiketách uváděn také jako Kreutzman nebo Kreuzman). Byl jmenován Zasloužilým umělcem (1958).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!