KRAMPOL, Jiří
Jiří KRAMPOL (* 11. 7. 1938 Buštěhrad, okres Kladno)
–
herec; bývalý manžel někdejší tv. moderátorky Jany Fořtové (* 1946). Vyrůstal jako jedináček na pražském Žižkově v rodině trafikantky a invalidy, který byl před svým úrazem vedoucím aranžérem výloh pro střední Evropu firmy Baťa. Vyučil se soustružníkem kovů v Aero Vysočany a pracoval jako údržbář v nakladatelství Naše vojsko. Zájem o herectví v něm podnítila platonická láska k představitelce princezny Marušky, herečce
M. Dvorské, ze Zemanovy film. pohádky
Byl jednou jeden král… (1954). Po absolvování studia herectví na DAMU (1962) a velmi krátkém angažmá v Divadle Na Fidlovačce zakotvil roku 1962 na devět sezon v Divadle Na zábradlí (
Hrdinové v Thébách nebydlí,
Na dně,
Zahradní slavnosti,
Proces,
Timon Athénský). Od roku 1969 provozoval s přítelem
J. Bednářem recesistické pásmo
Two men show ve Viole a na jiných scénách, pět let hrál v divadélku Ateliér (
Rinaldino,
Párkař a tři párky,
Oba šelmy) a jeden rok byl kmenovým členem hereckého souboru FSB. Roku 1979 se vrátil do Divadla Na zábradlí (
Merci!,
Macbeth,
Svatá kabala), odkud roku 1983 přešel do Semaforu, kde vytvořil populární komickou autorsko-interpretační dvojici s
M. Šimkem. Spolu také roku 1990 založili Divadlo Jiřího Grossmanna. Od mládí byl aktivním sportovcem (závodně plaval, šermoval a boxoval), což bohatě využil zejména před kamerou, kde většinou ztělesňoval typy energických a zamilovaných mladíků a chlapíků pochybného charakteru, narušitelů zákona, frajerů a sukničkářů, nebo naopak postavy v uniformách vojenských a bezpečnostních složek jak v poloze dramatické, tak i komediální. S filmem přišel do úzkého kontaktu jako herec již na sklonku 50. let, kdy po několika epizodkách studentů a mládežníků (
Tři přání, 1958;
Pět z milionu, 1959;
Taková láska, 1959;
Pochodně, 1960;
Žalobníci, 1960;
Černá dynastie, 1962) vytvořil větší postavy ve filmech
A. Kachlíka Bylo nás deset (1963) a
Pršelo jim štěstí (1963). V prvním byl klarinetistou Josefem Kytýřem, jedním z desítky vojáků, kteří si pro zpříjemnění prezenční služby založili umělecký soubor, v druhém hrál nezodpovědného mladíka Zdeňka Procházku, ženicha starší úřednice (
J. Bohdalová), která si na poslední chvíli uvědomí špatnou volbu svého životního partnera a uteče od svatebního obřadu. Málo charakteru osvědčil i profesionálně uhlazený umělecký agent Dufek, který měl ve filmu bulharského režiséra Rangela Valčanova
Šance (1971) zprostředkovat české herečce (
J. Třebická) hlavní roli v italském filmu. Surového fotbalistu Jelínka, jemuž uštědří lekci z juda hezká kadeřnice (
J. Brousková) za jeho násilnické chování, hrál ve veselohře Bořivoje Zemana
Ženy v ofsajdu (1971). Jinou komediálně pojatou rolí byl traktorista Ferda, který se dostal kvůli hezké dívce z Prahy (
B. Lormanová) do řady prekérních situací v lidové komedii Jaroslava Macha
Zlatá svatba (1972). Zločineckou postavu jednoho z rozkrádačů u benzinového čerpadla ztvárnil v kriminální komedii Otakara Fuky
Pumpaři od Zlaté podkovy (1978). Vojáky a důstojníky hrál ve filmech ze současnosti (
Každý mladý muž, 1965;
Půlnoční kolona, 1972;
Vysoká modrá zeď, 1973) i s válečnou tematikou (
Maratón, 1968;
Dny zrady, 1973;
Sokolovo, 1974;
Osvobození Prahy, 1976;
Signum laudis,1980), neminuly ho ani postavy pohraničníků (
Sedmého dne večer, 1974;
Na konci světa, 1975;
Boty plné vody, 1976;
Noční jezdci, 1981), kriminalistů a policistů (
Pasiáns, 1977;
Zlaté rybky, 1977;
…a zase ta Lucie, 1983). Z trochu odlišného vojenského prostředí byl jeden ze sedmi uprchlíků z cizinecké legie, který zahynul za 2. světové války při ostřelování jejich kamionu německým letadlem v Brynychově dobrodružném filmu
Oáza (1972). Několikrát se objevil v rolích havířů a dělníků a opět jak ve vážné, tak i v komediální poloze:
Dvě věci pro život (1972),
Jezdec formule risk (1973),
Zlá noc (1973),
Parta hic (1976). Pod režijním vedením Karla Steklého vytvořil vedle menších úloh (
Skandál v Gri-Gri baru, 1978;
Hra o královnu, 1980) dvě ústřední postavy v tendenčních filmech: uvědomělý komunista a funkcionář Štěpán ve dvojdílném propagandistickém snímku z vesnického prostředí
Tam, kde hnízdí čápi (1975) a bývalý boxer a za okupace vlajkařský novinář a udavač Pachr v okupační komedii
Příhody pana Příhody (1982). Hlavním hrdinou byl i jeho vedoucí výstavby elektrárny inženýr Hlaváč, který dokončí náročnou stavbu i za cenu rozpadu rodinného zázemí, v Balíkově prorežimní agitce
Atomová katedrála (1984). Dokonale souzněl s postavou prvorepublikového rohovnického šampiona Jendy Hejtmánka, pomáhajícího svému příteli (
K. Heřmánek) s propagací a prodejem vysavačů značky Elektrolux ve filmu
K. Kachyni Smrt krásných srnců (1986). Začátek 90. let mu přinesl opět nevšední příležitost v podobě drsného, samorostlého soukromého detektiva propuštěného z řad policie v akční krimi
V. Olmera Nahota na prodej (1993). K větším a pro něj poměrně typickým rolím patřil i bezcharakterní číšník Miloš, šéfující v 50. letech recepcím vysokých stranických a vládních činitelů ve Věrčákově hořké komedii s prvky politické satiry
Ceremoniář (1996). Do stejně neblahého období české historie je situováno psychologické drama
Bumerang (1996), v němž mu připadla úloha bývalého vrchního komisaře kriminálky a nyní politického vězně Františka Ježka. Nezvyklou polohu mu nabídla role zámeckého komořího Ludvíka, věrně sloužícího mladému hraběti Filipovi (
J. Pomeje), v Troškově výpravné
Andělské tváři (2002). Kuriózní herecký úkol pro něj připravil režisér
V. Olmer, když ho v povídkové komedii
Waterloo po česku (2002) učinil protagonistou všech pěti povídek: jako podnikatele Michala, penzistu Divokého, přestárlého rockového bubeníka Bimba, rozšafného dědečka na dovolené Rozvinula a uťápnutého památkáře Hrušku. V letní komedii
2Bobule (2009), ve které se pokusil režisér Vlad Lanné navázat na divácky
Bobule (2008), představoval jako zbohatlický podnikatel Pavel Kocúrik s
J. Švandovou rodiče těhotné Marie (
J. Pidrmanová), na jejíhož nápadníka Jirku (
L. Langmajer) poštvou nájemného vraha. Kromě sedmi desítek filmů pro kina si diváci Krampola oblíbili v řadě tv. inscenací (
Příliš zelené jaro, 1974;
Sedmého dne večer, 1974;
Lekce z přítomnosti, 1975;
Klícka, 1971;
Pětina průměrného platu, 1977;
Snídaně v pánském pyžamu, 1980;
Kotva u přívozu, 1980;
Mezičas, 1981;
Střecha pod vodou, 1981;
Den, kdy unesli papeže, 1995), pohádek (
O zakleté princezně, 1979;
Ježčí kůže, 1978;
O princezně, která ráčkovala, 1986) a seriálů (
30 případů majora Zemana, 1974–79;
Tajemství proutěného košíku, 1977;
Zákony pohybu, 1979;
Návštěvníci, 1981–83;
Dlouhá bílá stopa, 1982;
Malý pitaval z velkého města, 1982, 1986;
Synové a dcery Jakuba skláře, 1985). Na tv. obrazovce se prezentoval od 80. let v estrádních programech komickými výstupy s
M. Šimkem a již několik let uvádí vlastní zábavný pořad v televizi Prima
Nikdo není dokonalý. Jako dabingový herec převzal po
J. Třískovi namlouvání francouzského herce Jeana-Paula Belmonda. Na různých audionosičích vydal své scénky, pořady a vzpomínky. Je autorem, respektive spoluautorem vzpomínkových knih
Co se vejde do života (1994; rozhovor s Janou Bednářovou),
Se mnou mě baví svět (1997; s Hedou Bartíkovou),
Jiří Krampol: rvu se se životem (2000; s H. Bartíkovou),
Ani Krampol není dokonalý: příběhy českého Belmonda (2002; s Michalem Herzánem a Petrou Klůfovou),
Lidi kolem mne (2003; s Milošem Schmiedbergerem) a
Krátce z dlouhého života Jiřího Krampola (2010; s M. Schmidbergerem). Amatérsky se věnuje malbě.
