V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

KOVÁŘÍK, František

František KOVÁŘÍK (* 1. 10. 1886 Plzeň, † 1. 10. 1984 Praha)  – herec. Vyrůstal v dělnickém prostředí s osmi sourozenci. Po otci chtěl být kameníkem, ale po těžkém zápalu plic musel změnit své rozhodnutí a učil se zámečníkem. Jako sedmnáctiletý odešel se strýcem do Spojených států amerických, kde se živil pomocnými pracemi (např. u řezníka nebo v tiskárně) a v Chicagu se jako ochotník připojil ke kočovným div. společnostem (F. Ludvík a O. Bártík), které hrály pro krajany. Dokonce zde byl partnerem subrety M. Zieglerové při jejím americkém turné. Po návratu do vlasti prošel v letech 1908–13 řadou venkovských div. společností (J. Tuttr, M. Procházkové-Malá, V. Choděra, A. Marek, J. Blažek, J. Hodr), v Praze hrál v žižkovské Deklaraci (1912) a ve Švandově divadle (1913–15). Za 1. světové války se vrátil do rodné Plzně, kde pracoval jako soustružník kovů ve Škodovce a pohostinsky hrál v Městském divadle (1915–18). Po vzniku republiky se dva roky toulal po Čechách s loutkovým divadélkem o čtyřech loutkách. Od roku 1920 spojil svou hereckou tvorbu a organizátorskou činnost s Městským divadlem na Královských Vinohradech, respektive Ústředním divadlem československé armády, jemuž zůstal věrný až do odchodu na odpočinek (1959) s krátkým přerušením v letech 1945–47, kdy se zúčastnil formování Činohry 5. května a zájezdové agitační skupiny J. Plachty s názvem Divadlo pod Plachtou. V letech 1947–49 byl současně uměleckým šéfem Pražského divadla pro mládež (scéna vinohradského divadla). Ač nikdy nehrál hlavní role, jeho podoba – drobný vzrůst, bezelstná tvář venkovana, živá mimika a nenapodobitelná dikce – utkvěla navždy v paměti diváků mnoha generací. Zjev ani herecký naturel ho nepředurčovaly k vytváření stěžejních dramatických a tragických hrdinů či mužů velkého světa nebo uhlazených salonních typů. Jeho doménou byli vesničtí prosťáčkové a mudrlanti, laskaví staříci i mazaní vykukové, hamižní sedláci i ušlápnutí a ponížení chudáci, ale také podivíni, vizionáři, blouznivci a pohádkoví dědečkové. Všem těmto figurám i figurkám dokázal vtisknout pečeť ryzího lidství, hřejivý humor a zvláštní jímavé kouzlo, a to i těm, jež nelze označit za jednoznačně kladné. Příznačným rysem jeho herectví, které vycházelo z realistických kořenů, byla skromnost a zároveň hluboké pochopení lidských charakterů, pro které uvážlivě vyhledával odpovídající masku. Mezi jeho stěžejní jevištní postavy se řadí především dědeček Dubský v Našich furiantech, vodník Michal v Lucerně, Luka v Gorkého hře Na dně, starý Ekdal v Ibsenově Divoké kachně, Lízal v Maryše a solicitátor Vítek ve Věci Makropulos. Ve filmu se poprvé objevil jako holič v nedochované veselohře J. Steimara Pan profesor, nepřítel žen (1913). Po ní následovalo ještě šest němých filmů, z nichž nejvýznamnější byly Kvapilova čapkovská pohádka Zlatý klíček (1922), Speergerův přepis románu Václava Beneše-Třebízského Bludné duše (1926) a drama F. Hlavatého Román hloupého Honzy (1926). Počet jeho zvukových filmů dosáhl téměř osmi desítek. Stejně jako na divadle se jednalo skoro výhradně o drobné, ale vždy na diváka emotivně působící postavy prostých venkovských lidí, stojících často na nejnižším stupni společenského žebříčku: kolovrátkář a kostelník v Kodíčkově zfilmované Čapkově div. komedii Loupežník (1931), nebohý zloděj a pytlák Hukal v Rovenského adaptaci románu A. V. Šmilovského Za ranních červánků (1934), starý hrobník Zuska v dramatu J. Rovenského podle Koptova románu Hlídač č. 47 (1937), krejčí Fiala ve Vančurově a Kubáskově film. verzi Stroupežnického komedie Naši furianti (1937), chalupník Černý ve Slavíčkově dramatu Směry života (1940). Jen zcela výjimečně vytvořil postavu bohatého sedláka, jako byl lakomý a hamižný Lízal opět u Rovenského ve film. adaptaci dramatu bratrů Mrštíkových Maryša (1935). Lépe ale souzněl s postavami venkovských staříků, které přivedl život v přírodě až k jakémusi mysticismu „božích lidí“: bača Mišo ve Fričových Hordubalech (1937), stařík bylinkář ve Vávrově Pohádce máje (1940) a obdobná postava v Holmanově Velké přehradě (1942). Na tuto linii své tvorby navázal po osvobození nejvýrazněji náboženským fanatikem a vrahem Jurajem Čupem z Čapkových povídek (1947) režiséra M. Friče. Zcela ve stínu těchto venkovanů zůstali jeho sluhové a komorníci (Záhada modrého pokoje, 1933; Pokušení paní Antonie, 1934), železničáři (Srdce na kolejích, 1937) a vůbec příslušníci nejrůznějších profesí. Také pro znárodněnou kinematografii se stal vyhledávaným a oblíbeným představitelem venkovských staříků a kmetů (Nikola Šuhaj, 1947; Bílá tma, 1948; O ševci Matoušovi, 1948; Pyšná princezna, 1952; Frona, 1954; Jan Hus, 1954; Psohlavci, 1955; Ďáblova past, 1961; Kuřata na cestách, 1962; Údolí včel, 1967; Na samotě u lesa, 1976), kteří převažují nad starými dělníky (Případ Z-8, 1948; Nad námi svítá, 1952), učiteli (Svědomí, 1948; Ledoví muži, 1960; Pasťák, 1968, 1990) a vůbec lidmi z městského prostředí (Týden v tichém domě, 1947; Posel úsvitu, 1950). A přece i v těchto rolích zanechal nezapomenutelné kreace, o čemž svědčí jeho úloha stařecky naivního profesora Hrbolka, jehož stereotypně opakovaný příkaz zvolila scenáristická dvojice Smoljak- Svěrák a režisér O. Lipského jako název komedie „Marečku, podejte mi pero!“ (1976). S film. diváky se krátce před svou smrtí rozloučil epizodkou staříka v hořké komedii V. Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983). Významnou měrou přispěl svým hereckým uměním do archivu Čs. rozhlasu, kde je uchován také desetidílný cyklus jeho vzpomínek. Nechyběl ani v tv. pohádkách (Drobínek, 1970; O Honzovi a Barušce, 1977) a seriálech (Klapzubova jedenáctka, 1967; F. L. Věk, 1971; Kamarádi, 1969, 1973; Byl jednou jeden dům, 1974; Muž na radnici, 1976; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985). Napsal esejistickou knihu Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím… (1926) a memoáry Kudy všudy za divadlem (1982), které uspořádala Ludmila Vrkočová. Jmenován Zasloužilým umělcem (1954) a Národním umělcem (1976).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!