V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

KOSTELKA, Lubomír

Lubomír KOSTELKA (* 31. 3. 1927 Přerov)  – herec. Pochází z rodiny strojvedoucího. Za okupace byl vyloučen z obchodní akademie, proto se vyučil elektrikářem a po válce v tomto oboru odmaturoval také na brněnské průmyslové škole. Vzdor otcovu přání pokračovat ve studiu na technice se přihlásil na dramatické oddělení brněnské Státní konzervatoře, kam byl ke svému údivu přijat. Roku 1949 se stal automaticky posluchačem nově zřízené JAMU, kterou zdárně absolvoval (1953). První angažmá získal v Těšínském divadle v Českém Těšíně (1953–54) a brněnském Divadle bratří Mrštíků (1954–56). V Praze začínal roku 1956 jako člen Werichova Divadla ABC, odkud na jednu sezonu přešel do Městských divadel pražských. Od 1963, kdy působí ve svobodném povolání, patří k našim nejzaměstnanějším film. a tv. hercům. K jevištní činnosti se vrátil pouze při spolupráci se souborem Laterny magiky a počátkem 90. let hostováním v Hudebním divadle v Karlíně (Slaměný klobouk, Pohádka máje, Povečeřeti v posteli). V Brně začínal v repertoáru charakterním (Galén v Bílé nemoci) i komediálním (Vocilka ve Strakonickém dudákovi, Kainarův Nasredin), posléze byl obsazován především do rolí tragikomických. Osobitý smysl pro groteskní herectví uplatnil především před kamerou, kde debutoval krátce po svém příchodu do Prahy v epizodách Svitáčkovya Roháčovy krátké satirické grotesky Konec jasnovidce (1957) a psychologického dramatu Ladislava Helgeho Škola otců (1957). Od té doby vytváří drobné, někdy i epizodní, ale vždy výrazné postavy ve filmech nejrůznějších režisérů a žánrů, příslušníky různých profesí a stavů: detektivy a policisty (Kasaři, 1958; Když má svátek Dominika, 1967; „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, 1970; Třetí skoba pro Kocoura, 1983; Fešák Hubert, 1984), fotografy (Hry a sny, 1958; Svatba jako řemen, 1967), číšníky a vrchní (Kde alibi nestačí, 1961; Happy end, 1967; Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, 1967; Dvojí svět hotelu Pacifik, 1975), vojáky (Hledá se táta, 1961; Černá dynastie, 1962; Kdyby tisíc klarinetů, 1964; Maratón, 1968), řidiče (Poklad byzantského kupce, 1966; Objížďka, 1968), reportéry (Délka polibku devadesát, 1965; Brácha za všechny peníze, 1978), muzikanty (Procesí k panence, 1961) a učitele (Král Králů, 1963; Krajina s nábytkem, 1986). První výraznější film. postavou byl věčně ospalý a charakterově narušený výrostek Kulda z Čechova historického dramatu Pochodně (1960). Od poloviny 60. let se objevoval v pěti až deseti filmech ročně. Jmenovitě připomeňme z této doby aspoň úlohy strážce tygrů Inda Abúho v hudební parodii Bořivoje Zemana Fantom Morrisvillu (1966) a schizofrenického člena podvodnické bandy Rendla v komedii Jaroslava Macha Přehlídce velím já! (1969). Životní kreaci, kterou se nesmazatelně zapsal do dějin české kinematografie, představuje ústřední postava zmateného poutníka Lemuela Gulivera v Juráčkově swiftovském podobenství Případ pro začínajícího kata (1969). V následujících dekádách pokračoval na plátně se stejnou frekvencí rolí, jejichž typ ani velikost se příliš neměnily, pouze s přibývajícím věkem se jeho galerie postupně rozrostla o postavy venkovských, většinou samotářských mužů a dědů. K jeho nejzdařilejším portrétům lze řadit např. otce malého beskydského chlapce (M. Kramár) v poetickém středometrážním Vláčilově filmu Pověst o stříbrné jedli (1973), anesteziologa Kostrhúna v nemocničním dramatu Jana Matějovského Pět mužů a jedno srdce (1971), strýce Charlese v Lipského adaptaci Labichovy frašky Slaměný klobouk (1971), syna starého Kubzy (B. Záhorský) v Machově komedii Zlatá svatba (1972), vesnického starousedlíka Škurka v baladickém příběhu K. Kachyni ze severomoravského pohraničí těsně po 2. světové válce Cukrová bouda (1980), podomního obchodníka Gustla ve Svobodově dramatu z prvních poválečných dnů podle stejnojmenné novely Vladimíra Körnera Zánik samoty Berhof (1983) a starého čeledína Josefa v Brabcově adaptaci Šlejharovy povídky Kuře melancholik (1999). Často hraje v pohádkách (Honza málem králem, 1976; Třetí princ, 1982; Za humny je drak, 1982; O zatoulané princezně, 1988; Císař a tambor, 1998; Čert ví proč, 2003) a filmech pro děti (Páni kluci, 1975; Brontosaurus, 1980; Jako zajíci, 1981; Třetí skoba pro Kocoura, 1983; Kačenka a strašidla, 1992). I v požehnaném věku udržuje kontakt s filmem, jak dosvědčují role hrobníka v Cieslarově baladě Pramen života – Der Lebensborn (2000), pana Vondráčka v Michálkově smutné komedii Babí léto (2001) a Stanislava Míšky, jemuž ani pozdě doručená pozvánka nezabrání se včas zúčastnit srazu maturantů náchodského gymnázia po 60 letech ve Štancelově poetické komedii Pamětnice (2009). Nepřeberné množství figurek vytvořil také na tv. obrazovce, ať už v inscenacích (Tržiště senzací, 1961; Žádám odpověď, 1965; Svatební cesta, 1966; Sedm žen Alfonse Karáska, 1967; Kam slunce nechodí, 1971; Medvěd pro hosta, 1974; Růžový Hubert, 1985; Smrt barona Gandary, 1990; Doktor Munory a jiní lidé, 1997; Čas jeřabin, 1997; Herbert v ringu, 2008), pohádkách (O chudém královstvíčku, 1979; Čertův švagr, 1984; Princezna Slonbidlo, 1990; O kováři Básimovi, 1996; O zlé a dobré vodě, 1997; Čerte, tady straší!, 1998; Lojzička je číslo, 2006; Dilino a čert, 2009), seriálech (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Dynastie Nováků, 1982; Létající Čestmír, 1983; Návštěvníci, 1984; Rodáci, 1988; Dlouhá míle, 1989; Pomalé šípy, 1993; Arabela se vrací, 1993; O zvířatech a lidech, 1992; Bylo nás pět, 1994; Život na zámku, 1995; Ranč U Zelené sedmy, 1996, 1998, 2005; Stříbrná paruka, 2001) nebo zábavných estrádních pořadech (Ach ta vojna, Blázinec v prvním poschodí). O celoživotním přátelství, které navázal s V. Menšíkem už za středoškolských studií, podal svědectví ve vzpomínkové knize doplněné kuchařskými recepty Nejen v kuchyni s Vladimírem Menšíkem (1999). Vzpomínkový bilanční medailon s ním natočil George Agathonikiadis pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2009). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1996).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!