V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

KOHOUT, Jára/Jaroslav

Jára/Jaroslav KOHOUT (* 9. 12. 1904 Praha, † 23. 10. 1994 Praha)herec, zpěvák, libretista, textař a spisovatel; bratr filmového střihače Jana Kohouta (1906–19??) a manžel tanečnice Mimi (Boženy) Grünwaldové (1903–1979). Narodil se do dobře situované rodiny úředníka pražské kaolinky. Již jako osmiletý hrál v ochotnických představeních a za studií na vinohradské reálce spoluzaložil studentské kabaretní sdružení Sketch. Při jednom zábavném večírku si ho všiml Ferenc Futurista, který mu nabídl autorskou spolupráci a záhy spolu slavili úspěchy na jevišti v komické dvojici. Na otcovo přání se však musel vyučit zubním technikem a tuto profesi pak také praktikoval. Současně po večerech vystupoval v různých kabaretních podnicích, než v roce 1923 získal první angažmá ve smíchovské Aréně. Po třech letech se stal dokonce ředitelem karlínského Varieté (1926–1928), pak působil v Rokoku (1929–31), Červeném esu (1932) a Tylově divadle v Nuslích (1934–35). Ve 30. letech dosáhla jeho div. popularita vrcholu, k tomu nahrával gramofonové desky s kuplety a operetními popěvky, hojně hrál v rozhlase a filmu. Prokázal rovněž podnikatelské schopnosti: vlastnil vinárnu U Kohouta, biograf, výrobnu filmů, půjčovnu kostýmů a jako majitel koncese řídil Švandovo divadlo (1932–33, 1936–37). Těsně před válkou odkoupil Divadlo U Nováků (1939 až 1945), které převzal i s celým souborem od VoskovceWericha po jejich odchodu do USA. Během okupace byl gestapem vyšetřován a krátce vězněn. Když bylo po osvobození jeho Divadlo Járy Kohouta U Nováků znárodněno, ujal se vedení Tylova divadla v Nuslích a na zájezdech po republice uváděl své frašky a estrádní pásma. Změna politického režimu ho přiměla v říjnu 1948 k emigraci. Jako odchovanec lidového kabaretu tíhl po celý život k plebejské komice groteskního rázu a mnohdy hrubšího zrna, založené na provokativním klaunském humoru, bezprostřední a pohotové slovní ekvilibristice, temperamentní mimice a pohybových, improvizačních a imitátorských schopnostech. Nejbližší mu byl typ malého človíčka s paťavýma nohama a krabatou tváří, trochu potřeštěného, zmateného a udiveného pána, který budí soucit, ale v jeho šibalských očích se zračí klukovské uličnictví. Před kamerou začínal epizodkami v němých filmech (Venoušek a Stázička, 1922; Prach a broky, 1926) a stejně jako na jevišti i na plátně se prosadil nejprve ve dvojici s Ferenc Futuristou. V komedii S. Innemanna Ve dvou se to lépe táhne (1928) hrál po jeho boku spisovatele Jaroslava Haška a fraška Neviňátka (1929) dokumentuje v chatrném ději jejich společné kabaretní skeče. Příchodem zvuku získala sice jeho film. komika nové odstíny, ale kvalita zůstala stále silně poplatná vkusu nenáročného diváka. Do roku 1945 hrál ve čtyřech desítkách filmů, většinou veseloherního žánru a ryze komerčního zaměření, ale velkých či titulních rolí vytvořil jen několik: domovník Kulich v komedii V. Slavínského Vdavky Nanynky Kulichovy (1935), hajný Štětivec v operetě K. Lamače Na tý louce zelený (1936), znalec periferního života a učitel lidové řeči Vendelín Pleticha v další Slavínského komedii Falešná kočička (1937), usedlý právní rada Křelina, mezi trampy zvaný strýc Tom, ve Špelinově komedii Manželka něco tuší (1938), zahradník, kapelník a otec pěti dcer Matěj Brabenec v komedii J. Svitáka U svatého Matěje (1939), baletní mistr a herec Albert Kalvoda ve Šléglově hudební komedii Vy neznáte Alberta (1940) a režisér ochotníků a otec Nováček v komedii V. Binovce Dceruška k pohledání (1940). Zpravidla se však objevoval v rázovitých komických figurkách vojáků (Pobočník Jeho Výsosti, 1933; Poslední muž, 1934), starostů a radních (Komediantská princezna, 1936; Lízino štěstí, 1939; Srdce v celofánu, 1939), úředníků (Miláček pluku, 1931; Exekutor v kabaretu, 1933; Kristian, 1939; Čekanky, 1940) a manželů. Vzácně byl obsazen také do rolí v hodnotnějších filmech: zpívající pán v komedii M. Friče  Život je pes (1933), harmonikář a opilec Jura v Cikánově melodramatu Král ulice (1935), policajt Koníček ve Vávrově adaptaci Jiráskovy novely Filosofská historie (1937), muzikant Klásek v Lamačově pohádce podle Jiráskovy hry Lucerna (1938), radní v Binovcově příběhu Městečko na dlani (1942) a punčochář Hypolit Kostík ve Fričově historické komedii Počestné paní pardubické (1944). Do zestátněného filmu se začlenil už jen menšími úlohami cestujícího ve vlaku (Čapkovy povídky, 1947), otce mladé hrdinky (Parohy, 1947), exekutora (Tři kamarádi, 1947) a pacienta u zubaře (Polibek ze stadionu, 1947). S českou kinematografií pak obnovil spolupráci po téměř půl stoleté exilové pauze postavou dědečka z Ameriky v satirické komedii V. Olmera Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) a epizodkou opilce Ládi v satirické komedii Milana Muchny Divoké pivo (1995). V emigraci, kdy pobýval nejprve ve Francii, Německu a posléze v USA, pokračoval nejen v umělecké činnosti, ale jako dlouholetý redaktor a hlasatel rozhlasové stanice Svobodná Evropa vyjadřoval své protikomunistické postoje. Herecky se uplatnil dokonce na Broadwayi (např. se začínající Barbrou Streisand v Čapkově hře Ze života hmyzu) a v deseti amerických filmech, např. What’s So Bad About Feeling Good?/Štěstí v New Yorku (1968), The Projectionist/Promítač (1971) a The Comeback Trail/Zpáteční cesta (1982). Mihl se také v generační komedii M. Formana Taking Off (1971). Pořádal četné zájezdy za krajany po celém světě a v cizině mu vyšlo několik gramofonových alb s jeho výstupy a kuplety. Doma i v zahraničí napsal řadu div. libret (Max a Moritz, 1929; Lojzička, 1935; Kikiriki, 1937), písní, rozhlasových skečů, novinových článků, humoristických románů, povídkových a vzpomínkových knih: Páté přes deváté (1937), Průvodce moderního muže (1946), Jak na to (1950), Attention Comrades (1950), Od A do Z (1962), Hop sem, hop tam (1978, 1991) a Bouračka (1994). Po návratu do vlasti roku 1990 účinkoval v Semaforu (Strejček z Ameriky), účastnil se vzpomínkových setkání a pořadů v rozhlase, televizi a na zájezdech. Se svou druhou manželkou Marcelou Kohoutovou připravil knihu rozhovorů Malý velký komik aneb Kdo má v uzlíčku zaječí pacičku (1994), jejíhož vydání se už nedočkal.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!