V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

KOHOUT, Eduard

Eduard KOHOUT vl. jm. František Eduard Kohout (* 6. 3. 1889 České Budějovice, † 25. 10. 1976 Praha)  – herec. Narodil se do rodiny truhláře s vlastní nábytkářskou dílnou. Školy však již navštěvoval v Plzni, kde mu učarovalo divadlo. Vystupoval v dětském sboru tamní scény a za středoškolských studií se učil recitovat u J. Hurta. Jako sedmnáctiletý herecký adept nastoupil u venkovských div. společností (A. Šípková, F. Zöllner, J. Tuttr). Jejich řady opustil roku 1909, kdy ho angažoval do Městského divadla v Plzni Vendelín Budil, u něhož si osvojil velké dramatické gesto a vzrušený hlasový výraz. Po příchodu do Prahy roku 1913 pobyl jednu sezonu v Intimním divadle na Smíchově, odkud zamířil do Městského divadla na Královských Vinohradech, kde pod vedením režiséra K. H. Hilara vytvořil své první expresionistické role. Roku 1916 se stal členem činohry Národního divadla, jehož jevišti zůstal věrný i po odchodu na odpočinek (1960). V kultivaci svého hereckého slohu prošel vývojem od psychologického realismu přes impresionismus k expresionismu a přes civilismus k věcnosti a tlumenosti projevu, jehož dominující složkou byl dokonale ovládaný hlasový projev a tělesná zdatnost. Hrál především postavy citlivých a trpících mladých lidí se složitým, konfliktním charakterem a zjitřeným duchem. Ztvárňoval je i v pozdějším věku. Vytvářel také veseloherní postavy, ale vždy s nádechem smutku, hořkosti a bolesti. Představoval moderní, nespokojené a rozervané jedince, romantické snílky a fanfaronské blázny, ztroskotance i zraňované a pochybující milovníky. Blízcí mu byli hrdinové antických, renesančních, ruských, soudobých francouzských i českých lyrických autorů: Smerďakov v Bratrech Karamazových, kníže Myškin v Idiotovi, Marius v Pagnolově Malajském šípu, Oidipus v Sofoklově stejnojmenné tragédii, Don Quijote v Dykově Zmoudření Dona Quijota, Cyrano v Cyranovi z Bergeracu, Gadeiros v Nezvalově hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Vrcholný výkon, který měl charakter generační výpovědi, podal roku 1926 v titulní úloze Hilarovy inscenace Hamleta. Zatímco na jevišti tvořil jeden pilířů moderního herectví, filmaři jeho umělecký potenciál nedokázali patřičně zhodnotit. Hrál sice ve více než půl stovce filmů, ale vždy se jednalo spíš o menší nebo dramaticky nedostatečně rozvinuté úlohy. A přitom stál téměř u kolébky českého filmu, když si po příchodu do Prahy zahrál v nedochované komedii J. Steimara Pan profesor, nepřítel žen (1913), na kterou navázaly s většími časovými odstupy ještě tři další němé filmy Čaroděj (1918), Yorickova lebka (1919) a Děvče z tabákové továrny (1928). Před kamerou mu byly souzeny pouze vedlejší role, zejména cynické typy dobrodruhů, lehkomyslných světáků, životních ztroskotanců a lidí charakterově narušených, podivných až bizarních s určitým nábojem tajemna. Takový byl např. napůl bláznivý příslušník pražského polosvěta „baron“ Ferdinand Koranda v Cikánově dramatu Batalion (1937) a fanatický helvita Dvořák ve zfilmovaném div. dramatu F. A. Šuberta Jan Výrava (1937) V. Borského. Stejného rodu byly portréty výjimečných mužů, jaké se sugestivní naléhavostí a emocionálním napětím vykreslil ve filmech Otakara Vávry: následkem válečného zranění duševně nemocný Vilém Balvín v psychologickém dramatu podle románu K. J. Beneše Kouzelný dům (1939), bezskrupulózní dobrodruh komisionář Viktor Zych v dramatu Šťastnou cestu (1943), a především podivínský a vnitřně rozvrácený švagr císařského rady Artuš Fabian, ukrývající se před světem ve věži starého domu, ve film. přepisu románu Karla Matěje Čapka Choda Turbina (1941). K jeho zajímavým figurám, v nichž se na plátně objevil na sklonku okupace, patřil vedoucí kadeřnictví pan Richard v Holmanově melodramatu Bláhový sen (1943) a tragickým osudem poznamenaný Jiří, který se po letech vrací ze světa do rodného města, v Krškově a Slavíčkově poetickém příběhu Kluci na řece (1944). Po válce si zahrál roli zlotřilého varietního iluzionisty Lascariho v psychologickém dramatu Františka Čápa Znamení kotvy (1947). S vysokou mírou stylizace, jež odpovídala celkovému režijnímu pojetí Radokova apokalyptického obrazu terezínského ghetta Daleká cesta (1949), uchopil úlohu židovského profesora Reitera, který raději zvolil dobrovolnou smrt, než aby na ni čekal z rukou nacistických katů. Následovaly převážně menší historické postavy v životopisných filmech Václava Kršky: Housle a sen (1946, hrabě Pavel Adam Lažanský), Revoluční rok 1848 (1949, císař Ferdinand V.), Posel úsvitu (1950, hrabě Clam-Martinic), Mikoláš Aleš (1951, vydavatel Čestmír Hlaváč), Mladá léta (1952, kriegskomisar Pietsch), Z mého života (1955, doktor Karel Sladkovský), dále Miloše Makovce Velké dobrodružství (1952, přírodovědec profesor A. V. Frič) a Otakara Vávry Jan Hus (1954, Lefl z Lažan). Proti tomu vytvářel převážně střízlivou realistickou metodou postavy současníků: americký generál Carrigan v Kadárově a Klosově politickém dramatu Únos (1952), bývalý kasař a nyní počestný mistr v továrně na nedobytné pokladny Alois Boček v Blumenfeldově detektivní komedii Kasaři (1958), účetní revizor restauračního podniku a oběť surové vraždy Ferdinand Zelinka v Čechově detektivce 105% alibi (1959). Komediálně laděné postavy generálů a šlechticů z polopohádkového světa hrál ve fantastických filmech Karla Zemana Baron Prášil (1961), Bláznova kronika, (1964), Ukradená vzducholoď (1966) a Na kometě (1970). Jako jediný z mladé generace režisérů 60. let ho oslovil J. Herz, v jehož dvou významných filmech mu připadly role podivínských starců: astrolog a nemocniční pacient Hejna v psychologickém kriminálním dramatu Znamení Raka (1966) a židovský lékař Richard Bettelheim v hororové tragikomedii podle románu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol (1968). Naposledy se na plátně mihl v epizodce barového hosta v Čechově špionážním dramatu Akce v Istanbulu (1975). Četnými hereckými úkoly ho zahrnul rozhlas i televize, kde účinkoval např. v inscenacích a filmech Vrah dostal Goncourta (1966), Psíčci lorda Carltona (1970), Prodej (1970), Dlouhý podzimní den (1971) a Padla kosa na kámen (1974). Byl vynikajícím recitátorem meziválečné poezie (pořady v pražské Viole a Divadle hudby) a až do vysokého věku okouzloval interpretací starofrancouzských písní. Mnoho o sobě i svých div. souputnících vyjevil ve vzpomínkové knize Divadlo aneb Snář (1975). Laureát Státní ceny (1927) za roli Hamleta v Národním divadle, Národní ceny (1939) za tvorbu posledních let, nositel Řádu práce ( 1964) a titulů Zasloužilý umělec (1953) a Národní umělec (1968).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!