V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

KODET, Jiří

Jiří KODET (* 6. 12. 1937 Praha, † 25. 6. 2005 Praha)  – herec; syn herečky J. Steimarové a sochaře Jana Kodeta (1910–1974), otec herečky B. Kodetové, nevlastní bratr herečky E. Steimarové a sochaře Kristiana Kodeta (* 1948). Pocházel z významných rodin s bohatou uměleckou tradicí. Ze strany své matky byl potomkem starého hereckého rodu Budilů a Kolárů. Po otci měl výtvarně nadané předky. Navštěvoval klášterní školu pro problémové děti a kvůli emigraci svého nevlastního otce, automobilového závodníka Jaroslava Juhana, byl vyloučen z gymnázia. Vyučil se chovatelem koní a žokejem v kladrubském jezdeckém učilišti. Teprve později v něm zvítězila touha stát se hercem. Po vojně vystudoval DAMU (1961) a několik sezon strávil ve Východočeském divadle v Pardubicích a ostravském Divadle Petra Bezruče. V letech 1966–90 patřil ke kmenovým členům Činoherního klubu v Praze, na jehož scéně vytvořil velkou plejádu postav zejména v Gogolových a Čechovových dramatech (poručík ve Zločinu a trestu, Chlestakov v Revizorovi, Jaša ve Višňovém sadu, Ivan Vojnickij ve Strýčku Váňovi, Medveděnko v Rackovi, Utěšitel v Hráčích, hrabě Matvěj Šabelskij v Ivanovovi), ale i v hrách jiných autorů (hrabě Mancini ve hře Leonida Andrejeva Ten, který dostává políček, Rytmistr v Povídkách z vídeňského lesa, Peachum v Havlově Žebrácké opeře). Od roku 1991 byl v angažmá v Národním divadle (Romance pro křídlovku, Večer tříkrálový, Divoká kachna, Hamlet, Komedie omylů, Oblak a valčík, Sbohem Sokrate, Bílý muž a rudá tvář, Na miskách vah). Jeho fyzický zjev a verbální projev s osobitou intonací ho předurčily pro postavy elegánů, požitkářů a frajerů, většinou mužů pochybného charakteru. Prokázal však schopnost daleko širšího žánrového rejstříku, včetně tragických i komických poloh. Do světa kinematografie vstoupil už v průběhu 50. let chlapeckými úlohami (Posel úsvitu, 1950; Romeo, Julie a tma, 1959), z nichž vyniká postava automechanika Emila, šéfa party delikventní mládeže, v dramatu J. Krejčíka Probuzení (1959). Menší úlohy hejskovských mladíků ho čekaly i v následujícím desetiletí (Vyšší princip, 1960; Lidé jako ty, 1960; O něčem jiném, 1963; Hotel pro cizince, 1966; Klec pro dva, 1967). Během normalizace se objevil v desítkách filmů, ale z kádrových důvodů mohl být obsazován pouze do menších a většinou záporných rolí. Jeho doménou na plátně a tv. obrazovce se tak staly vedlejší postavy fešáckých sukničkářů, suverénních bonvivánů, nonšalantních světáků (Hra o jablko, 1976; Modrá planeta, 1979; Pátek není svátek, 1979; Vrchní, prchni, 1980; Jak svět přichází o básníky, 1982), podvodníků, slabochů, důstojníků (Zbraně pro Prahu, 1974; Signum laudis, 1980) a mravně labilních floutků, které však ztělesňoval s vnitřní noblesou a ironickým nadhledem, třebaže měly mít negativní rysy. Z několika jeho postav příslušníků bezpečnosti se vymyká kapitán Michal Exner ve Schmidtově detektivce podle románu Hany Proškové Smrt talentovaného ševce (1982). Velké úspěchy zaznamenal v 90. letech díky spolupráci s mladými režiséry. Za vedlejší roli výstředního hostitele v epizodě Poslední slušná generace ze Zelenkových Knoflíkářů (1997) obdržel Českého lva, kterým byla oceněna také jeho hlavní úloha cholerického otce a bývalého odbojáře Jindřicha Krause v Hřebejkově retrokomedii Pelíšky (1999). Poslední jeho kreací před kamerou byl portrét režiséraF. Vláčila, jehož zpodobnil strhujícím způsobem v Hejtmánkově hraném dokumentu Sentiment (2003). Účinkoval rovněž v televizi, např. v inscenacích (Ten kůň musí pryč, 1975; A na konci je začátek, 1981; Svatební cesta do Jiljí, 1983; Dobročinný večírek, 1992; Ex offo, 1999) a seriálech (F. L. Věk, 1970; Nemocnice na kraji města, 1977, 1981; Arabela, 1980; Návštěvníci, 1981–83; Létající Čestmír, 1983; Sanitka, 1984; Náhrdelník, 1992). Roku 2003 mu udělil prezident republiky státní vyznamenání Medaili Za zásluhy 1. stupně. Jeho manželka Soňa Kodetová ve spolupráci s Alenou Šloufovou uspořádaly a publikovaly vzpomínkovou knihu Jiří Kodet o sobě: ten báječný život, plný útrap (2006).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!