KODET, Jiří
Jiří KODET (* 6. 12. 1937 Praha, † 25. 6. 2005 Praha)
–
herec; syn herečky
J. Steimarové a sochaře Jana Kodeta (1910–1974), otec herečky
B. Kodetové, nevlastní bratr herečky
E. Steimarové a sochaře Kristiana Kodeta (* 1948). Pocházel z významných rodin s bohatou uměleckou tradicí. Ze strany své matky byl potomkem starého hereckého rodu Budilů a Kolárů. Po otci měl výtvarně nadané předky. Navštěvoval klášterní školu pro problémové děti a kvůli emigraci svého nevlastního otce, automobilového závodníka Jaroslava Juhana, byl vyloučen z gymnázia. Vyučil se chovatelem koní a žokejem v kladrubském jezdeckém učilišti. Teprve později v něm zvítězila touha stát se hercem. Po vojně vystudoval DAMU (1961) a několik sezon strávil ve Východočeském divadle v Pardubicích a ostravském Divadle Petra Bezruče. V letech 1966–90 patřil ke kmenovým členům Činoherního klubu v Praze, na jehož scéně vytvořil velkou plejádu postav zejména v Gogolových a Čechovových dramatech (poručík ve
Zločinu a trestu, Chlestakov v
Revizorovi, Jaša ve
Višňovém sadu, Ivan Vojnickij ve
Strýčku Váňovi, Medveděnko v
Rackovi, Utěšitel v
Hráčích, hrabě Matvěj Šabelskij v
Ivanovovi), ale i v hrách jiných autorů (hrabě Mancini ve hře Leonida Andrejeva
Ten, který dostává políček, Rytmistr v
Povídkách z vídeňského lesa, Peachum v Havlově
Žebrácké opeře). Od roku 1991 byl v angažmá v Národním divadle (
Romance pro křídlovku,
Večer tříkrálový,
Divoká kachna,
Hamlet,
Komedie omylů,
Oblak a valčík,
Sbohem Sokrate,
Bílý muž a rudá tvář,
Na miskách vah). Jeho fyzický zjev a verbální projev s osobitou intonací ho předurčily pro postavy elegánů, požitkářů a frajerů, většinou mužů pochybného charakteru. Prokázal však schopnost daleko širšího žánrového rejstříku, včetně tragických i komických poloh. Do světa kinematografie vstoupil už v průběhu 50. let chlapeckými úlohami (
Posel úsvitu, 1950;
Romeo, Julie a tma, 1959), z nichž vyniká postava automechanika Emila, šéfa party delikventní mládeže, v dramatu
J. Krejčíka Probuzení (1959). Menší úlohy hejskovských mladíků ho čekaly i v následujícím desetiletí (
Vyšší princip, 1960;
Lidé jako ty, 1960;
O něčem jiném, 1963;
Hotel pro cizince, 1966;
Klec pro dva, 1967). Během normalizace se objevil v desítkách filmů, ale z kádrových důvodů mohl být obsazován pouze do menších a většinou záporných rolí. Jeho doménou na plátně a tv. obrazovce se tak staly vedlejší postavy fešáckých sukničkářů, suverénních bonvivánů, nonšalantních světáků (
Hra o jablko, 1976;
Modrá planeta, 1979;
Pátek není svátek, 1979;
Vrchní, prchni, 1980;
Jak svět přichází o básníky, 1982), podvodníků, slabochů, důstojníků
(Zbraně pro Prahu, 1974;
Signum laudis, 1980) a mravně labilních floutků, které však ztělesňoval s vnitřní noblesou a ironickým nadhledem, třebaže měly mít negativní rysy. Z několika jeho postav příslušníků bezpečnosti se vymyká kapitán Michal Exner ve Schmidtově detektivce podle románu Hany Proškové
Smrt talentovaného ševce (1982). Velké úspěchy zaznamenal v 90. letech díky spolupráci s mladými režiséry. Za vedlejší roli výstředního hostitele v epizodě
Poslední slušná generace ze Zelenkových
Knoflíkářů (1997) obdržel Českého lva, kterým byla oceněna také jeho hlavní úloha cholerického otce a bývalého odbojáře Jindřicha Krause v Hřebejkově retrokomedii
Pelíšky (1999). Poslední jeho kreací před kamerou byl portrét režiséra
F. Vláčila, jehož zpodobnil strhujícím způsobem v Hejtmánkově hraném dokumentu
Sentiment (2003). Účinkoval rovněž v televizi, např. v inscenacích (
Ten kůň musí pryč, 1975;
A na konci je začátek, 1981;
Svatební cesta do Jiljí, 1983;
Dobročinný večírek, 1992;
Ex offo, 1999) a seriálech (
F. L. Věk, 1970;
Nemocnice na kraji města, 1977, 1981;
Arabela, 1980;
Návštěvníci, 1981–83;
Létající Čestmír, 1983;
Sanitka, 1984;
Náhrdelník, 1992). Roku 2003 mu udělil prezident republiky státní vyznamenání Medaili Za zásluhy 1. stupně. Jeho manželka Soňa Kodetová ve spolupráci s Alenou Šloufovou uspořádaly a publikovaly vzpomínkovou knihu
Jiří Kodet o sobě: ten báječný život, plný útrap (2006).