KŇAŽKO, Milan
Milan KŇAŽKO (* 28. 8. 1945 Horné Plachtince, okres Veľký Krtíš)
–
slovenský herec a politik. S maturitou ze Střední průmyslové školy stavební se neúspěšně hlásil na hereckou katedru bratislavské VŠMU, kam byl přijat až na druhý pokus, mezitím rok pracoval jako kulisák a havíř. Po absolvování VŠMU (1968) pokračoval ve studiu další dva roky postgraduálně na div. škole Centre universaire de formation et de recherche dramatique ve francouzském Nancy. Po návratu roku 1970 získal první angažmá v bratislavském Činoherním souboru Divadelního studia (Divadlo na Korze), s nímž byl následujícího roku přičleněn k činohře Nové scény, kde setrval čtrnáct sezon. Během nich hrál např. titulní role v Arbuzově hře
Můj ubohý Marat a Büchnerově
Woyzeckovi, Horatia v
Hamletovi, Pierra v
Clavijovi, Trepleva v
Rackovi, Mozarta v
Amadeovi a Lopachina ve
Višňovém sadu. Od roku 1985 byl členem činohry Slovenského národního divadla (
Velký Bůh Brown,
Lavička,
Misantrop a
Sebevrah), odkud roku 1990 odešel z vlastní vůle, aby se plně věnoval politickému životu ve vrcholných funkcích. Po čtrnácti letech hereckou činnost naplno obnovil před kamerou i na jevišti v bratislavském Štúdiu L+S (
Kumšt,
Život na trikrát,
Rybárik kráľovský,
Na fašírky mi nesiahaj) a v pražském Divadle Ungelt (za roli v komorním dramatu
Picasso byl nominován na cenu Thálie 2006).Jeho herecký rejstřík sahal od tragicky vyhrocených hrdinů až po komické charaktery s prvky ironického nadhledu, paradoxu a hyperbolizace umožňujícími pohled na postavu z různých úhlů. Rozporuplnost svých hrdinů demonstruje prudkým vyrážením slov, exaltovanými gesty či modulací hlasu – jednou intenzivně rozezvučeného, jindy tajemně zastřeného. Už ve svých prvních kreacích na jevišti upoutal brilantností a vyzrálostí, kterou znásoboval mnohými hereckými příležitostmi nejen v divadle, ale i v televizi a ve filmu, kde debutoval menší chlapeckou úlohou Ivana v dramatickém příběhu z prostředí nápravného výchovného ústavu pro mladistvé Dimitrije Plichty
Šerif za mrežami (1965). Prvními ústředními hrdiny, jimiž se zviditelnil divákům v kinech, byli lesník podhorského revíru v
Ťapákově baladě
Nevesta hôľ (1971) a partyzánský velitel kapitán Ján Nálepka v koprodukčním životopisném snímku
M. Ťapáka a Alexandra Karpova
Zajtra bude neskoro (1972). Sličný zjev se zajímavě řezanou ušlechtilou tváří a hlubokýma očima ho předurčil pro postavy mladých hrdinů či romantických milovníků, kterými ho pověřili zejména čeští filmaři. Takový byl např. cikán Pišta v lyrické pohádce Jana Schmidta
Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975), nevěrný princ ve Weiglově přepisu Dvořákovy opery
Rusalka (1977). Do 80. let vkročil spíše charakterní než milovnickou rolí lehkomyslného Karola Molnára, kterou vytvořil po boku
D. Syslové v českém filmu Julia Matuly
Nevěsta k zulíbání (1980). Zásadní proměnu typologické skladby jeho film. postav mu přinesla velmi plodná spolupráce s českým režisérem Jiřím Svobodou, který ho jako představitele nejednoznačných charakterů učinil protagonistou několika svých závažných snímků o morálních a etických otázkách: poručík pátrající po skupinkách werwolfů v dramatu z poválečného pohraničí podle Körnerovy novely
Zánik samoty Berhof (1983), cynický a protřelý zlodějíček Telec zvaný Hrabě v okupačním dramatu
Papilio (1986), bonviván Jindřich Křemen a později nacistický funkcionář Heinrich Kremen v dramatu z předmnichovského pohraničí
Svět nic neví (1987) a vyšetřující major StB v dramatu z let inscenovaných politických procesů
Jen o rodinných záležitostech (1990). K vnitřně komplikovaným hrdinům patřil i vídeňský antifašista Ernest z Hollého komorního příběhu o dvou utečencích z koncentračního tábora
…nebo být zabit (1985). Naopak velitele koncentračního tábora Grubera hrál v koprodukčním poetickém snímku
K. Kachyni Poslední motýl (1990). Muže vyrovnávajícího se s těžkými ranami osudu ztělesnil v postavách ovdovělého lékaře Tomáše v Muchnově politicko-dobrodružném dramatu
Devět kruhů pekla (1987) a kotelníka a pacienta protialkoholní léčebny Tomáše Lexy v hořké komedii
D. Kleina Dobří holubi se vracejí (1988). Do českého filmu se po delší odmlce vrátil hlavní rolí legendárního německého sériového vraha 30. let Petra Kurtena v Ševčíkově psychologickém retrothrilleru podle skutečného případu
Normal (2009). Na kvalitní role k němu byla štědrá rovněž tv. obrazovka, kde největší prostor nalezl v inscenacích a hrách pražských a bratislavských studií (
Úklady a láska, 1971;
Hlava druhých, 1981;
Oblouk světla, 1983;
Nehoda v Los Alamos, 1983) a v seriálech (
Straty a nálezy, 1975;
Lékař umírajícího času, 1984). Režisér Petr Weigl ho obsadil do několika svých tv. adaptací známých oper a dramat (
Faust a Markéta, 1972;
Vzkříšení, 1977;
Marie Stuartovna, 1988). Na někdejší spolupráci s režisérem J. Svobodou navázal v tv. dramatech
Rána z milosti (2005),
Boží duha (2007),
Nepolepšitelný (2009),
Les mrtvých (2009) a
Domina (2010). Nevyhýbá se ani seriálové tvorbě, jak dokládá postava rozvedeného lobbisty Karla Stránského v
Ulici (2005–10) a úloha západního manažera slov. původu v
Nemocnici na kraji města – nové osudy (2007). Na sklonku 80. let několikrát veřejně deklaroval svůj postoj vůči komunistickému režimu (v říjnu 1989 jako jediný v ČSSR vrátil titul zasloužilého umělce), k jehož pádu přispěl v listopadu 1989 jako hlavní řečník na bratislavských demonstracích a spoluzakladatel Verejnosti proti násiliu. Od počátku 90. let, kdy vstoupil profesionálně do politického dění, vystřídal mnoho vysokých postů v různých slov. stranách (VPN, HZDS, Aliance demokratů, Demokratická unie) a ve státních orgánech Slovenské republiky (ministr mezinárodních vztahů, místopředseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr kultury). Roku 2002 se stal prezidentem Medzinárodného filmového festivalu Bratislava a v letech 2003–07 byl generálním ředitelem soukromé slov. televize Joj. O zasvěcený pohled na jeho profesionální i životní dráhu se pokusila Ľubica Krénová v monografii
Milan Kňažko: hráč (2004).
