BERÁNKOVÁ, Jarmila
Jarmila BERÁNKOVÁ (* 15. 5. 1919 Kojetice u Prahy, † 29. 1. 2002 Praha)
–
herečka. Herecké vlohy u ní jako první rozpoznal její gymnaziální profesor, prozaik a dramatik Miroslav Bedřich Böhnel (1886–1962), který ji jako třináctiletou studentku s ochotnickou zkušeností doporučil producentovi Janu Reiterovi, když hledal vhodnou představitelku pro hlavní dívčí roli Pepičky Matukové v lyrickém filmu
J. Rovenského Řeka (1933). Příznivý ohlas filmu i její výkon v úloze dcerky chudého chalupníka, která se přátelí se starostovým synkem (Václav Jalovec), podnítil její touhu pokračovat v herecké kariéře. Opustila proto studia a věnovala se pouze filmu a divadlu, kde zpočátku svým typem zdravého venkovského děvčete se slovansky měkkým obličejem představovala protipól k tehdejším salonním hrdinkám. Úspěch, jaký sklidila svým debutem, už nezopakovala žádnou další dívčí rolí: ani titulní úlohou sirotka v Cikánově adaptaci bulvární operety
Lojzička (1936), ani jako mlynářova schovanka Hanička v pohádce
K. Lamače podle Jiráskovy hry
Lucerna (1938). Jinak účinkovala v nenáročných komediích a melodramatech, zpravidla ve vedlejších i menších rolích služebných, komorných a chův (
Koho jsem to včera líbal?, 1935;
Bezdětná, 1935;
Nevinná, 1939;
Rukavička, 1941), dcer, schovanek, snoubenek a nevěst (
Zborov, 1938;
Tulák Macoun, 1939;
U svatého Matěje, 1939;
Poslední Podskalák, 1940;
Peřeje, 1940;
Prosím, pane profesore!, 1940). Do znárodněné kinematografie vstoupila až v polovině 50. let, ale čekaly ji už jen epizodní roličky řezníkovy ženy (
Nejlepší člověk, 1954), rekreantky (
Anděl na horách, 1955), sousedky (
Co řekne žena, 1958), servírky (
Slečna od vody, 1959), řidičky (
Chlap jako hora, 1960), venkovanky (
Místo v houfu, 1964) a bytné (
Smrt na černo, 1976). V letech 1939–43 byla členkou Divadla V. Buriana a koncem 50. let vystupovala v Pražské estrádě. Pracovala také pro tv. dabingová studia a velmi ojediněle se mihla na obrazovce (seriál
Hříšní lidé Města pražského, 1968–69).