V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

KEMR, Josef

Josef KEMR (* 20. 6. 1922 Praha, † 15. 1. 1995 Praha)  – herec; manžel herečky a divadelní režisérky E. Foustkové. Pocházel z rodiny švadleny a ševce, který jako válečný invalida získal v Praze zaměstnání poštovního podúředníka. Po otci zdědil hudební nadání, jež rozvinul zejména ve hře na strunné nástroje. Již jako desetiletý hošík začal hrát s bratrem komparsní i větší roličky na jevišti Městského divadla na Královských Vinohradech a ve čtrnácti se poprvé ocitl před film. kamerou. K tomu získal bohaté herecké zkušenosti také v rozhlase. Otec však s jeho hereckou kariérou zásadně nesouhlasil, proto musel absolvovat Veřejnou obchodní školu na Žižkově. Pracoval pak jako korespondent, obchodní příručí, číšník, skladník, elektrotechnik a promítač. Touha po jevišti a hrozba totálního nasazení ho nakonec roku 1941 přivedly do řad kočovné div. společnosti Anny Budínské-Červíčkové, kde setrval do konce války. Po osvobození nastoupil do angažmá v Kladenském divadle (1945–47), pak hrál jednu sezonu v Divadle města Žižkova (divadélko Akropolis) a dva roky pobyl v Městském oblastním divadle Praha-Libeň. Roku 1950 se stal členem souboru Městských divadel pražských, především scény Komorního divadla (mj. Třasořitka ve Večeru tříkrálovém, Ževakin v Ženitbě, Jonáš v Obchodníkovi s deštěm a Ezop ve Figuereidově hře Lišky a hrozny) a od roku 1965 patřil k hereckým oporám činohry Národního divadla, na jehož scéně vytvořil až do své smrti zhruba kolem osmdesáti rolí, počínaje sarkastickým Smrťákem v Topolově Konci masopustu. Svým zjevem hubeného, šlachovitého muže s výraznou tváří, hloubavýma očima, osobitým suchým hlasem mocným rychlých přechodů od šepotu až po ostrou pronikavost dokázal zahrát plastickým gestem výmluvných rukou, fascinující mimikou a bravurní hlasovou kadencí figury komediální (Pandolfo v Zeyerově Staré historii, kavalír v Goldoniho Náměstíčku, Jacques v Jak se vám líbí, vrátný v Macbethovi, 1. komik v Hamletovi), směšné a někdy až odpudivé svou vizáží, jindy zase rozhodné až vychytralé (Vocilka ve Strakonickém dudákovi, švec Habršperk v Našich furiantech), stejně dobře jako postavy tragické (doktor Galén v Bílé nemoci, Valdštejn ve Vévodkyni valdštejnských vojsk) či vážné, volající po pomoci, pochopení či slitování (Áda ve Staré dobré kapele, Tulák v Čapkově hře Ze života hmyzu). V neposlední řadě exceloval v postavách laskavých i zlých bytostí, podivínů a moudrých kmetů (vodník Ivan v Lucerně, pastýř v Zimní pohádce, blázen v Králi Learovi). Nejčastěji se objevoval v epizodkách a portrétech středních rozměrů, v nichž vykreslil lidičky uražené a ponížené, podivínské až bizarní, poctivce i smolaře, které obdařil uštěpačnou věcností i vizionářskou snivostí, šibalskou mazaností i pábitelskou fantazií. Ve filmu debutoval na sklonku 30. let chlapeckou postavou synka venkovského radního Plichta (F. Kreuzmann) v sentimentálních příbězích nadaného sirotka Lízin let do nebe (1937) a Lízino štěstí (1939) V. Binovce. Následovaly další postavy zakřiknutých kluků z venkovské školy nebo rozjívených uličníků z velkoměstské periferie. Byli to středoškoláci (Jarka a Věra, 1938; Škola základ života, 1938; Cesta do hlubin študákovy duše, 1939; Studujeme za školou, 1939; Prosím, pane profesore!, 1940; Barbora Hlavsová, 1942), učňové (Pantáta Bezoušek, 1941; Rukavička, 1941; Městečko na dlani, 1942), pikolíci a číšníci (Poznej svého muže, 1940; Pro kamaráda, 1941), poslíčkové (Provdám svou ženu, 1941) a mladí dělníci či řemeslníci (Rozina sebranec, 1945). První větší rolí přihlouplého dobrodruha Pedra Sanchese, jednoho ze tří nápadníků sličné Rosity (V. Matulová), ho obdařil jeho celoživotní přítel R. Hrušínský v parodii na kovbojky Pancho se žení (1946). Nikdy však nebyl milovníkem, režiséři mu dlouhou dobu nabízeli v převážně schematických a tendenčních filmech poplatných době kolektivizace a budovatelského nadšení mnohdy až nicotné, komicky a tragikomicky laděné figurky širokého profesního a sociálního spektra, které však dokázal odlišit charakteristickými drobnokresebnými detaily. Hrál dělníky (Tři kamarádi, 1947; Štika v rybníce, 1951), zemědělce (Přicházejí z tmy, 1953), brigádníky (Slepice a kostelník, 1950; Větrná hora, 1955), laboranty (Veselý souboj, 1950; Vina Vladimíra Olmera, 1956), úředníky a nižší funkcionáře (Nejlepší člověk, 1954; Zaostřit, prosím!, 1956; Občan Brych, 1958; Páté kolo u vozu, 1958; Slečna od vody, 1959) a muzikanty (Muzikant, 1947; Hudba z Marsu, 1955). Vyzkoušel také mnoho rozličných historických kostýmů z různých epoch jako rudolfínský alchymista (Císařův pekař – Pekařův císař, 1951), maloměstský učitel (Haškovy povídky ze starého mocnářství, 1952), středověký student (Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955) či eskortující voják (Dobrý voják Švejk, 1956). V tomto období dokázal jeho komický potenciál a mladický temperament nejlépe zúročit režisér Alfréd Radok, v jehož hudební komedii podle div. hry V. K. Klicpery Divotvorný klobouk (1952) ztělesnil se Z. Dítětem ústřední dvojici chudých studentů, kteří napálí lakomého kupce (S. Rašilov). S nesrovnatelně větší diváckou odezvou se však setkala jeho postava rekreanta Bohouše Vyhlídky, trochu uťápnutého, ale velmi dobrosrdečného truhláře a zaníceného cellisty, který výraznou měrou přispěje k proměně morousovitého revizora pražských dopravních podniků (J. Marvan), ve dvojici odborářských komedií Bořivoje Zemana Dovolená s Andělem (1952) a Anděl na horách (1955). Zajímavý miniportrét osamělého muže, který ve skrytu duše touží po ženské něze, pojednal v roličce jednoho z obyvatel předměstského činžáku, jejichž osudy přibližuje komorní drama režisérů Kadára a Klose Tam na konečné (1957). Markantní změny co do charakteru a velikosti rolí se nedočkal před kamerou ani po vykročení do 60. let. Opět se jednalo pouze o menší role venkovských a městských chlapíků (U nás v Mechově, 1960; Procesí k panence, 1961; Král Králů, 1963; Mezi námi zloději, 1963), z nichž utkvěl v paměti diváků především agilní předseda JZD z Rychmanova muzikálu Starci na chmelu (1964). Ke zlomu v jeho film. tvorbě došlo v polovině 60. let zásluhou dvou mimořádných kreací, jimiž na plátně rozkryl překvapivé vrstvy a odstíny svého hereckého projevu. Do mrazivé obludnosti vykreslil titulního hrdinu satirické tragikomedie slovenského režiséra Petera Solana Prípad Barnabáš Kos (1964), netalentovaného, zato však nadmíru ctižádostivého hudebníka, který se stal ředitelem velkého orchestru, v němž dosud hrál na triangl, a rychle přivedl těleso k rozpadu. Potom si ho – naprosto „proti typu“ – vyvolil F. Vláčil do historické fresky podle Vančurovy předlohy Marketa Lazarová (1967) jako loupeživého rytíře Kozlíka, zcela jistě jeho nejstěžejnější film. role. V postavě zchudlého zemana na Roháčku, drsného a nezkrotného lapky a patriarchy pohanského rodu, se maximálně uplatnila Kemrova plastická zvrásněná tvář, hluboké pohyblivé oči a zvučný až řvavý hlas i smysl pro určitý stupeň nadsázky, která však vždy respektuje realitu života. Znepokojivými tóny prodchnul také svého zasmušilého faráře v baladě K. Kachyni Noc nevěsty (1967), kapitána francouzských fyzilírů v historickém podobenství z doby pobělohorské H. Bočana Čest a sláva (1968) a patolízalského a chlípného písaře Ignáce ve Vávrově Kladivu na čarodějnice (1969). Proti těmto veskrze vážným postavám vytvořil menší nebo větší charakteristické figurky ve veselohrách O. Lipského: vynálezce profesor Hughes ve sci-fi komedii Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969), zubatý gangster ze San Boniga v parodii „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970) či sluha Felix v adaptaci klasické francouzské frašky Slaměný klobouk (1971). Dvakrát se na něho obrátil bulharský režisér Rangel Valčanov: po vedlejší úloze filozofa Xantha v podobenství Ezop (1969) mu svěřil v komorním absurdním dramatu Tvář za sklem (1970) hlavní roli bývalého fotografa Pepka, který se spolu se svou ženou, bývalou cirkusovou krasojezdkyní (L. Skořepová), živí odléváním posmrtných masek. Odmítnutí sovětské okupace, charakterová pevnost a neochvějná víra v Boha vystavily na počátku normalizace Kemrovi několikaletý distanc, který prolomil teprve J. Menzel s dojemnou postavou furiantského dědy Komárka v chalupářské komedii Na samotě u lesa (1976). Silný lidský rozměr, moudrost i rysy sympatického podivínství či bláznovství vtiskl také dalším postávám venkovských dědečků, dědků a starců z filmů A. Kachlíka Náš dědek Josef (1976), Antonína Máši Proč nevěřit na zázraky (1977), Václava Gajera Na pytlácké stezce (1979) a Za trnkovým keřem (1980), H. Bočana Vinobraní (1982) a Smích se lepí na paty (1986), opět Vláčila Pasáček z doliny (1983), Miloše Zábranského Stavení (1990). Velkou, téměř tragickou postavu zestárlého pouťového kaskadéra, jezdce na stěně smrti Jardy Piskáčka, dostal v Balíkově nepřesvědčivém psychologickém snímku Já jsem Stěna smrti (1978). Rozpačité reakce vyvolal také Jirešův životopisný baladicky laděný film z prostředí lidových slavností jihomoravského Podluží Opera ve vinici (1981), v němž zpodobil autentickou osobnost jihomoravského muzikanta, písničkáře a svérázného filozofa Fanoše Mikuleckého, autora mnoha písní považovaných za lidové. Z filmografie čítající sto padesát titulů nelze opominout ani pohádky, které ozdobil svými postavami intrikánského královského rádce Ikse (Šíleně smutná princezna, 1968), bubeníka (Honza málem králem, 1976), kočovného loutkoherce (Deváté srdce, 1979), starého uhlíře a písmáka (Za humny je drak, 1982) a líného knížete (S čerty nejsou žerty, 1985). Duchovní dimenzí a mravní čistotou naplnil své poslední film. role: venkovského mudrce Petráska z existenciálního dramatu Drahomíry Vihanové Pevnost (1994), posedlého mnicha z Rážovy adaptace historické legendy V erbu lvice (1994), nedůtklivého rabínského zástupce Lejba Fajnermanna z Dostálovy smutné komedie na motivy Olbrachtových povídek Golet v údolí (1995) a malostranského spisovatele Kadluse v povídce Jaromíra Polišenského Garden-party s vernisáží z triptychu Malostranské humoresky (1995). Barvitou mozaiku lidských typů nashromáždil do fondu rozhlasových dramatizací a do archivu Čs. televize v nepřeberném množství inscenací (Metoda rady Pitra, 1958; Tanec kolem družice, 1959; Chléb a písně, 1961; Příběh dušičkový, 1964; Lucerna, 1967; Zločin lorda Savila, 1967; Spravedlnost pro Selvina, 1968; Kam slunce nechodí, 1971; Hříšníci, 1972; Zvony pana Mlácena, 1973; Měsíční kámen, 1973; Kufr plný nadějí, 1977; Povídka malostranská, 1981; Spor dramaturga Stroupežnického, 1982; Gobseck, 1983; Mistr Kornelius, 1988; Mistr Kampanus, 1993), pohádek (Jak se Franta naučil bát, 1959; Křesadlo, 1968; Kráska a zvíře, 1972; Jak se ševcem šili čerti, 1975; Dary hadího krále, 1977; O rybáři a rybce, 1986; Zlatý ostrov, 1989; O Janovi a podivuhodném příteli, 1990) a seriálů (Eliška a její rod, 1966; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; F. L. Věk, 1971; Byli jednou dva písaři, 1972; Dobrá Voda, 1982; Dynastie Nováků, 1982; Cirkus Humberto, 1988; Pomalé šípy, 1993). Nejoblíbenější televizní postavou se stal jeho venkovský všeuměl Bohouš Císař jako protipól svého bručounského a akurátního spolubydlícího (J. Sovák) v seriálu Chalupáři (1975). Za celoživotní mistrovství v oboru činohra získal roku 1993 jako první laureát této kategorie Cenu Thálie. Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993). Ze vzpomínek přátel, kolegů a příbuzných připravil Milan Cais knihy Josef Kemr: český don Quijote (1996) a Josef Kemr o sobě: …slavní o českém Donu Quijotovi (1999).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!