V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

KANTORKOVÁ, Miriam

Miriam KANTORKOVÁ provdaná 1. Stejskalová, 2. Čermáková (* 13. 3. 1935 Praha)  – herečka; sestra lékaře a bývalého maratónského reprezentanta Pavla Kantorka (* 1930) a violoncellisty České filharmonie Milana Kantorka (1931–1999). Původně ji nejvíc lákalo povolání dětské lékařky (v rodině má čtyři lékaře), ale protože odmalička účinkovala v rozhlasových inscenacích a maminka z ní chtěla mít klavíristku, rozhodla se pro studium na pražské Státní konzervatoři hudby, kde absolvovala zpěv a klavír (1955). Za studia se věnovala ochotnickému divadlu, po škole dva roky vyučovala v kursech hudební výchovy pro nejmenší, pak dala přednost divadlu. Začínala jako konferenciérka, zpěvačka a herečka AUS Víta Nejedlého (1957) a studovala externě herectví na DAMU (1958–62). Stála u zrodu poetické vinárny Viola (Komu patří jazz, Jazz náš vezdejší, Epištoly k nesmělým milencům), patřila do avantgardního div. souboru Maringotka (1963–70), hostovala v Divadle Na zábradlí (1970) a pak byla kmenovou herečkou Divadla E. F. Buriana až do jeho zrušení (1992). Od té doby pokračuje v jevištní činnosti jako hostující herečka oblastních divadel (Příbram, Kolín, Kladno) a hojně účinkuje v inscenacích různých pražských scén a souborů (Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo U hasičů, Divadlo Radka Brzobohatého). Na film. plátně se poprvé mihla jako jedna z učitelek v Helgeho psychologickém dramatu Škola otců (1957). Po několika dalších epizodkách (Naděje, 1963; Bláznova kronika, 1964) si ji vybral posluchač FAMU Petr Tuček pro hlavní roli vyzývavé ženy do svého absolventského filmu Divoká holka (1965). Další absolvent FAMU Juraj Jakubisko jí ve svém celovečerním film. debutu, tragikomedii Kristove roky (1967), svěřil druhou hlavní roli lékařky Marty Zacházelové, prožívající traumatizující a nenaplněný vztah k mladšímu bohémskému malíři (J. Sýkora). Zde si jí povšiml režisér Otakar Vávra, který v ní nalezl ideální představitelku živočišně smyslné vesničanky Tonky, která se marně pokouší svést mladičkého studenta (J. Hanzlík), v poetické hrubínovské adaptaci Romance pro křídlovku (1966). Podruhé ji Vávra přidělil větší ženskou postavu lazebnice Doroty Tobiášové, jedné z obětí inkvizice, v historickém podobenství Kladivo na čarodějnice (1969). Nikdy nehrála naivky či romantické slečny. S temperamentním naturelem a půvaby slovanských rysů nejlépe souzní dynamické postavy rázných, náruživých a vášnivých žen, schopných však také hlubokých citů, mateřské něhy a dobrosrdečné shovívavosti. Celou tuto škálu ženských typů a charakterů vtělila od počátku 70. let do tří desítek menších film. rolí, ve kterých představovala mj. milenku narkomana (Jeden z nich je vrah, 1970), záletnou vesnickou vdovu (Zlatá svatba, 1972), bordelmamá (Krvavý román, 1993), učitelku (Dívka na koštěti, 1971), Cikánku (Příliš hlučná samota, 1994), zdravotní sestru (Akumulátor 1, 1993), porodní bábu (Andělská tvář, 2002), hostinské (Drahé tety a já, 1974; Hadí jed, 1981; Jsi falešný hráč, 1986), manželky (Lekce, 1971; Mág., 1987; Jemné umění obrany, 1987) a matky dospělých synů a dcer (Prodavač humoru, 1984; Není sirotek jako sirotek, 1986; Čas sluhů, 1989; Díky za každé nové ráno, 1993). S přibývajícím věkem rozšířila svou galerii ještě o postavy babiček (Báječná léta pod psa, 1997) a laskavých pohádkových kmotřiček (Z pekla štěstí, 1999; Z pekla štěstí 2, 2001). Zatím naposledy ji návštěvníci kin spatřili jako Evu Pernikřovou, která se s manželem (J. Skopeček) účastní srazu maturantů náchodského gymnázia po 60 letech, ve Štancelově poetické komedii Pamětnice (2009), a jako pacientku Škarpovou, jež přežije smrtící injekci vraždícího sanitáře (V. Jiráček) ve Svátkově psychothrilleru Hodinu nevíš (2009). Obdobnými typy hrdinek obohatila řadu inscenací a tv. filmů (Matka, 1966; Rapotínská tragédie, 1970; Kam slunce nechodí, 1971; Kat nepočká, 1971; Lidé na křižovatce, 1971; Bronzová spirála, 1988; Giroflé-Giroflá, 1989; In flagranti, 1993; Pozvání na večeři, 1993; Inzerát, 1997; Bekyně mniška, 2009), pohádek (Ferdinande, vrať se, 1984; Vodník v pivovaře, 1985; Lojzička je číslo, 2006) a seriálů (30 případů majora Zemana, 1974–79; My všichni školou povinní, 1984; Slavné historky zbojnické, 1985; Život na zámku, 1995; Lékárníkových holka, 1996; Hospoda, 1996; Pojišťovna štěstí, 2004; Ordinace v růžové zahradě, 2005–06). Silnou pozici zaujímá dlouhodobě v její tvorbě práce pro dabing a rozhlas. Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (2005).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!