KACHLÍK, Antonín
Antonín KACHLÍK (* 26. 2. 1923 Kladno)
–
filmový režisér, scenárista a spisovatel; manžel herečky
K. Houdlové a otec operní zpěvačky Kateřiny Kachlíkové (* 1953), která se objevila ve filmech
My ztracený holky (1972),
Dvacátý devátý (1974) a
Hněv (1977). Pochází z dělnické rodiny. Za okupace se jako student Obchodní akademie v Praze-Karlíně zapojil do odboje, v němž pokračoval poté, roku 1944 utekl z totálního nasazení a v Praze žil do konce války v ilegalitě. Poté byl redaktor Ministerstva informací (1945–46), současně studoval čtyři semestry na Vysoké škole politické a sociální a režii na FAMU (1947–51); tu řádně ukončil až na katedře dramaturgie (1963). Stal se dramaturgem a režisérem Divadla pracujících ve Zlíně/Gottwaldově (1950–56) a pak ve FSB asistentem režie a pomocným režisérem (podílel se na filmech
J. Macha). Samostatný režijní debut
Červnové dni (1961) dle vlastního námětu byl poetické zamyšlení nad citovým životem hornických učňů. Z prostředí vojny čerpala hudební komedie
Bylo nás deset (1963) s písněmi
J. Suchého a
J. Šlitra. Po psychologických filmech
Pršelo jim štěstí (1963) a
Třiatřicet stříbrných křepelek (1964), podle próz předloh Jana Trefulky, zkusil žánr krimi (
Smrt za oponou, 1966). Povídka Milana Kundery posloužila jako námět ironického a melancholického příběhu neopětované lásky
Já, truchlivý Bůh (1969), zřejmě nejlepšího snímku z celé jeho kinematografie. Zde si také sám zahrál (vedle
M. Kopeckého,
P. Landovského i své ženy) operetního režiséra Žoužela. V dalších téměř 20 letech ukázal velký žánrový rozptyl, ale i konjunkturalismus a oddaně sloužil normalizačnímu režimu. Po pohádce
Princ Bajaja (1971) točil psychologické příběhy o mladé generaci
My ztracený holky (1972) a
Jezdec formule risk (1973), politicky exponované filmy jak z nedávné minulosti
Zločin v Modré hvězdě (1973),
Dvacátý devátý (1974),
Kouzelníkův návrat (1984), tak o mravních a výrobních problémech současnosti
Radost až do rána (1978),
Na koho to slovo padne… (1979) a
Požáry a spáleniště (1980). Vlastní kapitolu tvoří dva poeticky a tendenčně laděné snímky z jihomoravské vinařské vesnice
Náš dědek Josef (1976) a
O moravské zemi (1977), které měly „nahradit“ Jasného
Všechny dobré rodáky. Vybočením z angažované linie tvoří nezdařená adaptace románu Alaina Fourniera
Kouzelné dobrodružství (1982) a pohádka
O zatoulané princezně (1987), která ještě před listopadem 89 jeho filmografii uzavřela. Často nacházel látky pro filmy u domácích spisovatelů, významných i zcela okrajových. Sám si k řadě filmů napsal scénáře či náměty. Pedagogicky působil na katedře režie FAMU (1971–90). Je autor knih
Jak se narodil Švejk a zemřel Hašek (2003),
Nepovedené lásky aneb Mé zakázané scénáře (2009) a
Můj stříbrný vítr (2009). Kromě cen za filmy za věrné služby KSČ získal Státní cenu Klementa Gottwalda (1975) a titul Zasloužilý umělec (1978). Dnes je činný v organizacích protinacistických odbojářů. Na obrazovce se vedle dalších pořadů objevil ve snímku
Po stopách hvězd: Pavel Landovský(2009).