BENEŠ, Svatopluk
Svatopluk BENEŠ (* 24. 2. 1918 Roudnice nad Labem, † 27. 4. 2007 Praha)
–
herec; otec režiséra dokumentárních filmu Svatopluka Beneše (* 1949). Jako syn železničáře začal hrát ochotnické divadlo během studií na roudnickém gymnáziu. Kvůli herectví odešel z kvarty na pražskou Státní konzervatoř, po jejímž absolutoriu (1937) byl ihned angažován do Městského divadla na Královských Vinohradech. Odtud přešel roku 1950 do Městských divadel pražských, kde setrval až do svého odchodu do důchodu (1985). Divadlo však neopustil, pohostinsky vystupoval např. v Činoherním klubu (
Ten, který dostává políčky) a Semaforu (
Doktor Johann Faust). Původně na jevišti inklinoval ke komickému žánru (
Lumpacivagabundus), ale brzy se zavedl v milovnickém oboru, k němuž ho předurčil ušlechtilý zevnějšek, elegantní štíhlá postava a mladistvý šarm (
Troilus a Kressida,
Škola pro ženy,
Loupežník, Měsíc nad řekou). Od lyrických postav citově rozdychtěných jinochů se poměrně plynule přeorientoval do polohy suchého, anglosaského humoru, který vtiskl svým hrdinům v konverzačním repertoáru francouzských, anglických a amerických autorů (
Pygmalion,
Červený a černý,
Miláček,
Viktor aneb Dítka u moci,
Lištičky). Zvláště u devótních sloužících založil svůj projev na graciézním držení těla a osobité, zdánlivě monotónní a jakoby nasládle protahované dikci. Ve filmu začínal epizodkami i trochu většími rolemi studentů (
Hudba srdcí, 1934;
Studentská máma, 1935;
Filosofská historie, 1937), které přerostly v postavy hlavní. Řada filmů, z nichž vyrostl jeho sympatický image jemného, chvílemi až plachého, noblesního mladého intelektuála, začala až na sklonku 30. let studentem Šimonem z poetického Čápova a Krškova snímku
Ohnivé léto (1939), kulminovala vzápětí lyrickou úlohou studenta práv Ríši ve Vávrově adaptaci stejnojmenného románu Viléma Mrštíka
Pohádka máje (1940) a pokračovala pak dále řadou milovnických rolí studentů (
Minulost Jany Kosinové, 1940), mladých doktorů (
Pacientka dr. Hegla, 1940;
Peřeje, 1940), inženýrů (
Z českých mlýnů, 1941;
Přijdu hned, 1942;
Kluci na řece, 1944), profesorů (
Studujeme za školou, 1939;
Řeka čaruje, 1945) a ztepilých a zhýralých důstojníků (
Noční motýl, 1941;
Jarní píseň, 1944). Změna situace a nové odlišné požadavky znárodněné kinematografie nepřály jeho „buržoaznímu“ typu, proto se víc přimkl k divadlu. Filmovat však nepřestal a své kinematografické konto rozšířil o více než čtyři desítky titulů. Přestože se velikost a význam jeho rolí na plátně spíše zmenšovaly, dokázal minimálně ve dvou případech, vždy jako partner
R. Hrušínského, proměnit svůj part v excelentní kreaci. V poláčkovské komedii
J. Grusse Hostinec „U kamenného stolu“ (1948) rozehrál svůj jemný, sebeironický a konverzačně komediální talent v postavě Tomáše, jednoho z bratrské dvojice lázeňských seladonů, kteří se kdysi v dětství rozkmotřili při hře v kuličky a od té doby spolu komunikují pouze ve třetí osobě. Nezapomenutelná byla jeho další komická postava záletného nadporučíka Jindřicha Lukáše ve Steklého film. adaptacích Haškova satirického románu
Dobrý voják Švejk (1956) a
Poslušně hlásím (1957). Hrál příslušníky inteligence (
Mladá léta, 1952;
Tajemství krve, 1953;
Nezlob, Kristino, 1956;
Na koho to slovo padne…, 1979), důstojníky (
Neporažení, 1956;
Maratón, 1968;
Zítra vstanu a opařím se čajem, 1977), šlechtice (
Velké dobrodružství, 1952;
Koncert na konci léta, 1979), vysoké činovníky (
Jak se krade milión, 1967;
Zabil jsem Einsteina, pánové…, 1969;
Slečna Golem, 1972), ale i podvodníky a zločince (
Alibi na vodě, 1965;
Slečny přijdou později, 1966;
Drahé tety a já, 1974). V životopisné rekonstrukci posledních dnů života Karla Čapka
Člověk proti zkáze (1989) zpodobnil prezidenta T. G. Masaryka. Naposledy se na plátně objevil jako stařeček po boku
Z. Kabátové v
Trojanově baladickém vesnickém dramatu podle novely Květy Legátové
Želary (2003). Četné role mu poskytla televize, v inscenacích, filmech i pohádkách (
Favorit, 1964;
Svatební cesta, 1966;
Lucerna, 1967;
Zločin lorda Savila, 1967;
Záhořanský hon, 1968;
…ani kapka vojenské krve, 1968;
Popelka, 1969;
Hejkal, 1978;
Poslední koncert, 1979;
Nebožtíci na bále, 1979;
Jak je důležité míti Filipa, 1979;
Orloj, 1980;
Obchod bez řádů, 1982;
Jak Jaromil ke štěstí přišel, 1982;
Případ ukradených vědomostí, 1984;
Povídky malostranské, 1984;
Švec z konce světa, 1986;
Ohňostroj v Aspenu, 1987;
Arabesky, 1987;
Jak se princ učil řemeslu, 1987;
Milostivé léto, 1991;
Ukradený kaktus, 1991;
Honorární konzul, 1991;
Doktor Munory a jiní lidé, 1997) a v seriálech (
Hříšní lidé Města pražského, 1968–69;
Pan Tau, 1969–74;
Kamarádi, 1971;
Byl jednou jeden dům, 1974;
30 případů majora Zemana, 1974–79;
Nemocnice na kraji města, 1977;
Dnes v jednom domě, 1979;
Arabela, 1980;
Okres na severu, 1981;
Dynastie Nováků, 1982;
Bambinot, 1984;
Slavné historky zbojnické, 1985;
Gottwald, 1986;
Panoptikum Města pražského, 1987;
Dobrodružství kriminalistiky, 1989;
Kde padají hvězdy, 1995;
Hotel Herbich, 1998). Pravidelně spolupracoval s rozhlasem a dabingem. Roku 1984 byl jmenován Zasloužilým umělcem a za celoživotní dílo byl odměněn Cenou Thálie (1998). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993). Své vzpomínky publikoval v knize
Být hercem (1992, 1995) a ve fotografické knížce
Z mého alba (2002).
