CHRAMOSTOVÁ, Vlasta
Vlasta CHRAMOSTOVÁ (* 17. 11. 1926 Brno)
–
herečka; bývalá manželka ředitele brněnského rozhlasu Bohumila Pavlince a manželka kameramana Stanislava Miloty (* 1933). Pochází z rodiny úřednice a elektroinženýra. Za okupace studovala na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Brně (od 1941) a souběžně vystupovala na brněnské scéně Komorní hry (1943–45) a v rozhlase. Když nacisté v roce 1943 konzervatoř zavřeli, byla totálně nasazena jako zámečnice v letecké továrně. Po válce dostudovala a hrála ve Svobodném divadle v Brně (1945), Městském divadle v Olomouci (1945–46) a Národním, později Státním divadle v Brně (1946 až 1949). Od roku 1950 byla po dvě desetiletí oporou Ústředního divadla československé armády, respektive Divadla na Vinohradech (
Marie Stuartovna,
Anna Karenina,
Cyrano z Bergeracu,
Mnoho povyku pro nic,
Dalskabáty, hříšná ves,
Čarokrásná ševcová,
Zkrocení zlé ženy). Za postavu Hany Jelkesové ve Williamsově
Noci s leguánem byla vyznamenána Cenou Svazu českých dramatických umělců. Za normalizace ji pro její nekonformní postoje po srpnu 1968 (mimo jiné za vystupování v tv. publicistickém pořadu
Jizvy, jiskry, jistoty) postihl zákaz hrát ve filmu, televizi i rozhlase. Roku 1970 ji
O. Krejča angažoval do Divadla za branou (
Racek,
Oidipús – Antigoné), po jehož zrušení (1972) pohostinsky vytvořila v Západočeském divadle v Chebu (1973) titulní postavu Brechtovy hry
Matka kuráž a její děti. Na dalších sedmnáct let pro ni zůstaly všechny oficiální scény i média zcela uzavřeny. Angažovala se v disentu a samizdatu (patřila k prvním signatářům Charty 77) a živila se výrobou a prodejem lamp. Založila a hrála pak ve sledovaném a pronásledovaném bytovém divadle, kde v letech 1976–80 uvedla celkem čtyři inscenace (
Všecky krásy světa; Appellplatz II; Hra na Macbetha;
Dávno, dávno již tomu.
Zpráva o pohřbívání v Čechách), z nichž poslední dvě zaznamenal její manžel do film. podoby. Ještě v dubnu 1989 byla odsouzena za opoziční činnost. Se změnou režimu se vrátila na jeviště, k filmu a do televize. Roku 1990 byla jmenována čestnou členkou Národního divadla, brzy se však zapojila i aktivně (
Falkenštejn,
Je to tak – chcete-li,
Kyanid o páté,
Maryša,
Pygmalión). Jako herečka širokého rejstříku výrazových prostředků, přirozeného temperamentu a jisté expresivity projevu tíhla od mládí k postavám temperamentních břitkých žen, nebojácných a smělých, hrdinně nesoucích většinou nelehký úděl, z nichž přesto vyvěrá výrazná životní síla. Před kamerou debutovala ještě za své brněnské éry hlavní ženskou úlohou sekretářky a uvědomělé vedoucí mládežnické brigády Lídy Kolářové ve značně schematickém budovatelském dramatu K. M. Walló
Veliká příležitost (1949). Dramaticky náročnější portréty žen, které prokáží morální kvality při těžkých zkouškách během nacistické okupace, vytvořila v postavách členky ilegální protinacistické skupiny Růženy Kubínové alias Marie Kopalové v dramatu
M. Friče Past (1950) a statečné manželky slabošského inženýra Racka (
K. Höger) ve Weissově dramatu
Hra o život (1956). Protiváhou těmto veskrze kladným hrdinkám byla negativní role milenky vůdce banderovské skupiny Ofélie v politicky exponovaném dobrodružném filmu
J. Macha Akce B (1951). Následovala plejáda epizodních a vedlejších rolí manželek dělníků, funkcionářů a intelektuálů, které hrála po boku
A. Krále (
Nad námi svítá, 1952),
R. Lukavského (
Tajemství krve, 1953),
J. Beka (
Rudá záře nad Kladnem, 1955),
L. Peška (
Po noci den, 1955),
K. Högera (
Škola otců, 1957), R. Deyla ml. (
Bomba, 1957),
J. Sováka (
Spadla z měsíce, 1961). Neminuly ji ani role maminek malých a dospívajících ratolestí (
Honzíkova cesta, 1956;
Zlé pondělí, 1960;
Letos v září, 1962). Od počátku 60. let jí filmaři začali vyhrazovat větší prostor k uplatnění komediálních dispozic, které prokázala především v úlohách současných žen: Marjánka v Jasného pohádkové satiře
Až přijde kocour (1963), neoprávněně žárlivá manželka oddávajícího úředníka Jánského (
K. Höger) v Krškově komedii
Komedie s Klikou (1964), manželka zámeckého kastelána (
V. Brodský) v komedii
Z. Podskalského Bílá paní (1965) a listonoška Marie Čeplová v komedii
J. Macha Objížďka (1968). Strhující výkon, jímž se nadlouho rozloučila s film. diváky, podala v
Herzově psychologickém hororu podle Fuksova stejnojmenného románu
Spalovač mrtvol (1968), kde se její blaženě klidná, mlčenlivá, s osudem smířená Marie Kopfrkinglová, kterou manžel poeticky oslovuje Lakmé, stane obětí psychopatologických sklonů svého muže, obludně svědomitého zaměstnance krematoria (R. Hrušínský). Její třicetiletou nepřítomnost na film. plátně zrušil teprve režisér Vladimír Michálek, když jí svěřil úlohu fanaticky zbožné farářovy hospodyně Marie, jejíž nemanželský syn (Bogusław Linda) ohrožuje ze msty a chamtivosti životy obyvatel hanácké vesnice, v okupačním dramatu
Je třeba zabít Sekala (1998). Z venkovského prostředí pochází také její další postava neurvalé hospodyně Pepiny v osudovém rodinném dramatu Jaroslava Brabce podle Šlejharovy povídky
Kuře melancholik (1999). Od konce 50. let pravidelně účinkovala v tv. inscenacích, které jí mnohdy přinesly srovnatelné úkoly s těmi jevištními:
Radúz a Mahulena (1959),
Paní Bovaryová (1959),
Bratři Jeršovové (1961),
Hrdinové okamžiku (1961),
O korunu a lásku (1962),
Námluvy (1962),
Světáci (1963),
Metelice (1963),
Tři sestry (1964),
Zlatý kočár (1967),
Lítost (1970),
Kočka (1970) a
Samota (2001). Za ztvárnění postavy herečky Ludmily Damiánové v tv. filmu Jaroslava Brabce
PF 77 (2003) získala tv. cenu Elsa. Za celý život vytvořila pouze dvě seriálové postavy: maminku Klapzubovou v aktualizovaném zpracování Bassova románu
Klapzubova jedenáctka (1967) a obyvatelku domova důchodců Koldovou v
Hraběnkách (2007). Svůj komplikovaný vývoj lidský i umělecký zachytila s dobově neběžnou otevřeností a analytickou kritičností v knize vzpomínek
Vlasta Chramostová (1999, 2003). Její tvůrčí portrét nastínil Otakar Blanda v knize
Vlasta Chramostová (1963) a její složité životní osudy přibližují tv. dokumenty Olgy Sommerové z cyklu
Gen (2001) a Jaroslava Brabce
Paralelní portrét (2005). Svým pohnutým životem perzekvované herečky inspirovala Pavla Kohouta k napsání div. hry
Marie zápasí s anděly (1981), podle níž natočil italský režisér Giorgio Albertazzi tv. snímek
Andělé moci/
Gli angeli del potere (1989). Roku 1950 se stala nositelkou Národní ceny (za film
Past), roku 1965 jmenována Zasloužilou umělkyní a roku 1998 obdržela z rukou prezidenta za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1996).
