V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HRUŠÍNSKÝ, Jan

Jan HRUŠÍNSKÝ (* 9. 6. 1955 Praha)herec; syn herce R. Hrušínského, bratr herce R. Hrušínského ml., manžel herečky M. Šplechtové-Hrušínské a otec herečky Kristýny Hrušínské (* 1985). Z otcovy strany pochází z prastaré herecké rodiny Červíčků a Budínských. Rodové dispozice projevoval odmalička, kdy hrál dětské role v Národním divadle (Měsíc na vsi, Zimní pohádka) a televizi. Odbornou průpravu mu poskytla J. Stránská v dramatickém kroužku LŠU a následně absolvoval herecké studium v hudebně-dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze (1976). První angažmá ho přivedlo do Činoherního studia Ústí nad Labem (1976–84), kde herecky vyzrál pod vedením režisérů Jana Grossmana, J. Kačera, Jaroslava Vostrého a Ivana Rajmonta (Vášeň jako led, Troilus a Kressida, Tři sestry, Dobové tance, Komedie masopustu). Od poloviny 80. let pokračoval v jevištní činnosti už výhradně v Praze jako člen souborů Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (1984–91), Divadla na zábradlí (1991–94) a Městských divadel pražských (1994–97). Od roku 1997 hostuje jako herec ve svobodném povolání na mnoha pražských scénách, mj. Divadlo Bez zábradlí (Tři muži na špatné adrese), Divadlo ABC (Charleyova teta, Jak jsem vyhrál válku), Národní divadlo, Divadlo v Řeznické, Branické divadlo. V roce 2002 založil vlastní Divadelní společnost Jana Hrušínského, která nalezla roku 2004 své zázemí v Divadle Na Jezerce. Kromě funkce ředitele a dramaturga se na jejím konverzačním a veseloherním repertoáru podílí interpretačně (Zahraj to znovu, Same, Vajíčko, Prokletí nefritového škorpióna, Nadílka, Kaviár nebo čočka, Charleyova teta, Petrolejové lampy, Ženitba, Kumšt). Objektiv profesionální kamery ho poprvé zaostřil již v předškolním věku, kdy účinkoval v živě vysílané tv. hře Pět oken dokořán (1960). Vzápětí vstoupil také na film. plátno epizodkami malých chlapců v dětských filmech Anička jde do školy (1962) a Puščik jede do Prahy (1965). Plnohodnotnou rolí se stal až problémový syn, kterého ztělesnil po boku svého otce v tv. dramatu E. Schorma Lítost (1970), který však postihl zákaz. Na obrazovce a současně i v kinech se uvedl úlohou mysliveckého mládence Orlíka v Moskalykově dvojdílném zpracování románu Boženy Němcové Babička (1971). Jeho jinoššský zjev ho nadlouho připoutal k postavám nezkušených mladíků, někdy spořádaných, nesmělých a nejistých, jindy zas narušených a zkažených. Z první skupiny mladých sympatických hrdinů mu největší popularitu přinesly postavy Honzy Bláhy, kamaráda mladé čarodějnice Saxany (P. Černocká) z Vorlíčkovy fantastické komedie Dívka na koštěti (1971), řidiče na stavbě přehrady Ládi Kratochvíla z psychologického snímku J. Menzela Kdo hledá zlaté dno (1974), juniorského plochodrážního přeborníka Honzy Pavelky ze Strnadovy komedie Můj brácha má prima bráchu (1975) a jejího pokračování Brácha za všechny peníze (1978) a zamilovaného prince Jaroslava z Vorlíčkovy úsměvné pohádky Jak se budí princezny (1977). S psychologicky složitějšími charaktery se setkal při ztvárnění delikventních typů, jaké mu nabídla titulní role šéfa klukovské party v Pinkavově moralitě Panter čeká v 17,30 (1971) a úloha recidivisty na útěku z nápravného zařízení Dušana Kostuchy v Čechově příběhu Pasiáns (1977). S L. Vaculíkem vytvořil dvojici synů žižkovského ševce Bursíka (V. Menšík) v romanci K. Kachyni ze Žižkova 30. let Lásky mezi kapkami deště (1979). Od konce 80. let prokazuje před kamerou především smysl pro jemnou komickou a tragikomickou nadsázku, jak výmluvně dokládá např. postava namyšleného velkostatkářského syna Jana Lhoty v prášilovské komedii podle Vančurova románu Konec starých časů (1989) J. Menzela a titulní hrdina Věrčákovy hořké komedie Ceremoniář (1996), nenápadný číšník František Valeš, jemuž se podaří rafinovaně proniknout do nejvyšších struktur komunistického aparátu 50. let. Do této kategorie spadá i evangelický kazatel Havlík z Hřebejkovy smutné komedie Kráska v nesnázích (2006) a starosta, který řeší své problémy s alkoholem i synem Martinem (J. Mádl), v Janákově kriminální černé komedii Ro©k podvraťáků (2006). Naposledy se na plátně objevil v ryze záporné roli slizce vychytralého ředitele hotelu Václava Pospíchala v Herzově dramatu z poválečného pohraničí Habermannův mlýn (2010). Pokles filmových příležitostí, který ho postihl v 90. letech, si vynahrazuje pravidelnějším účinkováním v televizi, kde začínal už v 70. letech: v inscenacích (Až bude padat hvězda, 1976; Básník, služka a král, 1977; Poslední koncert, 1979; Polední žár, 1997; Polojasno, 1999; Paní Piperová zasahuje, 2000; Ideální manžel, 2001; Kožené slunce, 2002; Brouk v hlavě, 2002; Stín viny, 2003; Malovaný děti, 2003; Smrt pedofila, 2003; I ve smrti sami, 2004; Modrý Mauritius, 2004; Slečna Guru, 2006; Pražské jaro, 2008; Nepolepšitelný, 2009; Zrozen bez porodu, 2009), pohádkách (Láďo, ty jsi princezna!, 1979; Zlaté pometlo, 1976; Zlaté kapradí, 1984; Spící princ, 1985; Putování za měsíční nitkou, 1985; O Háderunovi a víle Elóře, 1987; Boháč a chudák, 2005; Tajemná truhla, 2006; Sofie a ukradený poklad, 2006) a seriálech (Plechová kavalérie, 1979; Dlouhá bílá stopa, 1982; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; My holky z městečka, 1986; Největší z Pierotů, 1990; Hříchy pro pátera Knoxe, 1992; O zvířatech a lidech, 1994; Četnické humoresky, 2000; Arrowsmith, 1997; Tři králové, 1998; Hotel Herbich, 1999; Náves, 2006; Místo v životě, 2006; Cukrárna, 2009; Ach, ty vraždy!, 2010). Kromě herectví se zabývá také fotografováním (zejména v oblasti tanečního umění); vydal knihu fotografií z prvních tří ročníků tanečního festivalu Tanec Praha (1993). Z téměř dvouletého uveřejňování svých sloupků v časopise Story sestavil soubor těchto fejetonů do knihy Vážně jste to nečetli? (2003).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!