V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HOLÝ, Jiří

Jiří HOLÝ (* 27. 11. 1922 Ružomberok, † 11. 11. 2009 Praha)  – herec a malíř; manžel televizní režisérky Ludmily Holé (1924–2004). V mládí pěstoval závodně několik sportů (košíková, odbíjená, lední hokej, lehká atletika), hrál ochotnické divadlo a projevoval výtvarné vlohy. Na přání otce, který ho od profesionální herecké dráhy zrazoval, absolvoval obchodní akademii. Zájem o výtvarné umění ho přivedl ke studiu na UMPRUM, kde se po tři roky do uzavření vysokých škol nacisty externě vzdělával u profesora Antonína Pospíšila a Františka Muziky. Za okupace začal hrát v Nezávislém divadle (1943–44) a po osvobození pokračoval v profesionální herecké činnosti v pražském Divadle mladých pionýrů a Divadle pod Plachtou (zájezdový soubor Činohry 5. května). Pak prošel oblastními divadly ve Zlíně (1947–52), v Ostravě (1952–58) a Pardubicích (1958–60), kde se uplatnil také jako scénograf a kostýmní výtvarník. Od roku 1960 patřil k oporám hereckého souboru Divadla E. F. Buriana v Praze, jemuž zůstal věrný až do odchodu do důchodu (1986). Na jevišti vytvořil v klasickém i moderním repertoáru velké charaktery, postavy rozporuplné i hrdinské, při jejichž intepretaci ohromoval hloubkou prožitku, úsporností gest a mimiky a specifickým hlasovým projevem. Často ztělesňoval krále (Richard III., Král Lear), generály, vojáky, ale i zločince a muže razantních postojů a činů s nesmlouvavým výrazem a hlasem. Postupně se stal představitelem vyhraněných záporných rolí, jimiž ho v hojné míře zahrnul také film a televize. Poprvé se na plátně objevil jako mladý doktor Václav Vacek, pozdější pražský primátor, ve Steklého adaptaci Olbrachtova sociálního románu Anna proletářka (1952). Zajímavou a svým způsobem téměř klíčovou roli bláznivého muzikanta a záškodníka Petra Kaly zvaného Galapetr, v jehož pouzdře na housle objeví pohraničníci samopal, mu svěřil K. Kachyňa v dobrodružném snímku Král Šumavy (1959). Od počátku 60. let byl zván do film. ateliérů již pravidelně, aby zde střídal kostýmy historické s obleky modernějšího střihu v postavách seriózních a vzdělaných mužů, nebo naopak padouchů různého kalibru, jejichž nečestné chování a jednání, mnohdy s tragickými následky, pramenilo ze sobeckých, zlých, chladně vypočítavých a pomstychtivých pohnutek a úmyslů. Mezi jeho historickými figurami a autentickými osobnostmi nalezneme např. novináře Karla Havlíčka Borovského ve Vávrově životopisném portrétu Boženy Němcové Horoucí srdce (1962), kněze Jíru v Daňkově husitském dramatu Spanilá jízda (1963), faráře Koniga ve Vávrově historickém podobenství Kladivo na čarodějnice (1969), podplukovníka Fialu ve Vávrových rekonstrukcích předválečných a válečných událostí Dny zrady (1973) a Sokolovo (1974), Merizziho v Bulajičově koprodukčním velkofilmu Sarajevský atentát (1975), generála Kutlvašra ve Vávrově Osvobození Prahy (1976), politika Zdeňka Fierlingera ve slov. snímku Vladimíra Bahny Poema o svědomí (1978), biskupa Tobiáše ve Steklého kostýmní komedii Hra o královnu (1980) či hraběte ve Hvižďově podobenství Řád (1994). Početnou plejádu negativních rolí výmluvně reprezentují např. emigrant Milan Kadlec v Sequensově dobrodružném dramatu Smrt na Cukrovém ostrově (1961), opilecký kočí Varga v Novákově vesnickém dramatu podle románové předlohy Jana Procházky Zelené obzory (1962), řidič a vrah Karel Marek v kriminálním snímku D. Kleina Jeden z nich je vrah (1970), cirkusák a vrah své tety Zuzánek v Sequensově detektivní komedii Partie krásného dragouna (1970) a starý sedlák Oberva v Michálkově venkovské baladě Je třeba zabít Sekala (1998). Hrál však i muže zákona (Třiatřicet stříbrných křepelek, 1964), důstojníky (Pevnost na Rýně, 1962; Pět hříšníků, 1964; Bláznova kronika, 1964; Černý vlk, 1971), antifašistického odbojáře (Atentát, 1964) a lékaře (Délka polibku devadesát, 1965). V 70. letech se s ním diváci často setkávali v tendenčních, politicky exponovaných filmech Karla Steklého (Hroch, 1973; Za volantem nepřítel, 1974; Tam, kde hnízdí čápi,1975; Skandál v Gri-Gri baru, 1978) a ve slovenských filmech (Advokátka, 1977; Ctnostný Metod, 1979; Smrť šitá na mieru, 1979). Nepřeberné množství rolí zanechal rovněž v tv. archivu v desítkách inscenací (Hodina před Únorem, 1960; Vyhnanství, 1961; Žena pro hrdinu, 1962; Manon Lescaut, 1962; Vražda potřebuje reklamu, 1964; Žádám odpověď, 1965; Noc na Karlštejně, 1965; Doktor a běsi, 1966; Lucerna, 1967; Měsíc s dýmkou, 1967; Spravedlnost pro Selvina, 1968; Buřič Jejího Veličenstva, 1969; Hráči, 1969; Honoré de Balzac, 1970; Lidé na křižovatce, 1971; Rozsudek, 1971; Opory společnosti, 1972; Diplomati, 1973; Miláček, 1973; Zlatovláska, 1973; Titul pro hrdinu, 1975; Ohnivý kříž, 1976; Spodina, 1977; Volba, 1977; Mapa zámořských objevů, 1979; Skleněný vrch, 1979; Služební cesta, 1980; Sůl země, 1981; Zelená je tráva, 1982; Karakter, 1983; Kupte si čas, 1983; Stavy rachotí, 1983; Čas obvinění, 1984; Santa Lucia, 1984; Hříšný Václav, 1985; Jamamba, 1985; Studentská balada, 1986; Hodinář, 1988; Bronzová spirála, 1988; Roky prelomu, 1989; Zachýsek zvaný Rumělka, 1990; Lorenzaccio, 1991; Zamilovaná, 1992; Nepodepsaný knoflík, 2003) a seriálů (Soudničky, 1967; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Kamarádi, 1973; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Ve znamení Merkura, 1978; Nejmladší z rodu Hamrů, 1975; Inženýrská odysea, 1979; Okres na severu, 1980; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Gottwald, 1986; Velké sedlo, 1986; Zlá krev, 1986; Rodáci, 1987; Cirkus Humberto, 1988; Náhrdelník, 1992; Na lavici obžalovaných justice, 1998; Místo v životě, 2006). Výrazně se uplatnil v tv. a film. dabingu (namlouval např. Roda Steigera a Laurence Oliviera) a za celoživotní mistrovské působení v něm získal Cenu Františka Filipovského (1995). Herectví vyučoval na JAMU a pražské konzervatoři. Po celý život se nepřetržitě věnuje výtvarné tvorbě (olejomalba a řezbářství), kterou představil na kolektivních i samostatných výstavách. Roku 1983 byl jmenován Zasloužilým umělcem a Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!